x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

10/2012 Téma tohoto čísla

Gender a urbanismus

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
zdá se, že se do značné míry zapomnělo, že by města měla sloužit těm, kteří a které je obývají. Jak jinak si vysvětlit, že v Česku je dnes spíše než cyklistika podporován automobilismus a tím i nezdravé ovzduší a hluk, že nově postavené developerské projekty příliš nepamatují na potřeby dětí a rodin nebo že ulic pojmenovaných podle významných žen a památníků postavených na jejich počest je žalostně málo?

 

Číslo, které právě otevíráte, se věnuje tématu urbanizmu. Zajímají nás především jeho genderové rozměry, tedy snažíme se odpovědět na otázku, do jaké míry urbánní prostředí odráží a posiluje genderové nerovnosti ve společnosti, ale také, jaké jsou možné cesty ven z tohoto začarovaného kruhu. Informace o zajímavých iniciativách naleznete v článku „Jak se změnil Times Square v pěší zónu“ nebo v rozhovoru o projektu „Mnemosyne – Divadlo vzpomínek“.

 

Kritickou analýzu současné městské stavební politiky přináší příspěvek Michaely Pixové z občanského sdružení Praguewatch. Ladislav Zikmund-Lender se s námi podělil o úvahy na téma, komu patří veřejný prostor. Vřele doporučuji také článek rakouské teoretičky Elke Krasny, autorky knihy Město a ženy. Jiná topografie Vídně, kterou si je možné vypůjčit v naší knihovně.

Přeji užitečné a zajímavé čtení a těším se na osobní setkání v průběhu, genderovými akcemi nabitého, podzimu,

Nina Bosničová, šéfredaktorka.

Obsah čísla

Rovné příležitosti v praxi

Město-muže, ženy-stavení. Gender history veřejného a soukromého prostoru

Jestli něco televizní pořad Prostřeno vyjevil, je to naše převládající smýšlení o nároku na soukromý prostor: „Ona nemá uklizeno, protože je líná, on nemá uklizeno, protože má na práci důležitější věci, eventuálně protože mu chybí ona.“ Nárok na prostor, jeho zaplňování nebo naopak vyprazdňování, byl vždy problém sexuality.
Rovné příležitosti v praxi

Práce s prostorem

Prostor je jednání, aktivita. Máme-li přístup do míst, která lze definovat, formovat, naplnit, pochopit, změnit, zpochybnit a přeměnit; máme-li přístup k prostoru, který lze užívat, pak máme svobodu jednání. Debata o prostorech, vyhraněných pro ženy a vytvářených ženami pro ženy, a debata o ženských zájmech zdaleka neskončila.
Rovné příležitosti v praxi

Ve vlastním pokoji

V prvních desetiletích 20. století usilovaly dvě svým zaměřením nesourodé skupiny, feministické spolky a levicově laděná architektonická avantgarda, o radikální přehodnocení převládajícího stylu života, který držel ženu doma při starosti o domácnost a o výchovu dětí.
Rovné příležitosti v praxi

Gender ve veřejné dopravě: příklad města Lovaň

V zajištění dostupné a udržitelné veřejné dopravy bývají sociální dimenze cestování opomíjeny. V belgickém městě Lovaň se proto rozhodli analyzovat způsoby využívání dopravy různými skupinami žen a formulovat závěry, které by mohly přispět k větší vstřícnosti vůči jejich potřebám.
Rovné příležitosti v praxi

Jak se změnil Times Square v pěší zonu

V létě 2008 bylo sedm bloků slavné ulice Broadway v New Yorku zúženo z čtyř pruhů na dva. V květnu 2009 byly části Broadwaye, mezi nimi i Times Square, na zkoušku uzavřeny pro auta. Prostor se zaplnil stoly, lavičkami, květináči a hlavně i lidmi. Byl to nepřehlédnutelný úspěch.
Rovné příležitosti v praxi

Je město místem pro život, nebo proti životu?

Město jako místo pro život, nebo proti životu…? Na první pohled zvláštní otázka, kterou pravděpodobně každý zodpoví na základě vlastního úsudku a osobní zkušenosti se životem ve městě. Někoho ruch města láká, jiný před ním utíká.
Rovné příležitosti v praxi

Management firemní mobility zaměstnanců a zaměstnankyň nově a jinak

Doprava zaměstnanců a zaměstnankyň do práce a z práce a v rámci pracovního procesu nemusí nutně být nákladnou záležitostí a automobilová flotila jediným řešením. Mobilita může být řešena efektivně, udržitelně, různými, na sebe navazujícími druhy dopravy podle konkrétní situace a potřeb.
Osobnost

Německo potřebuje více žen v řídících pozicích

Jak vidí priority českých podniků v oblasti rovných příležitostí ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, jak je na tom v této oblasti Německo a v čem se mohou navzájem inspirovat soukromý sektor a vzdělávací instituce, na to jsme se zeptali Maresy Feldmann, výzkumnice z Technické univerzity v Dortmundu.
Aktuálně...

Pozvánka na konferenci Harmonizace práce a péče: Nové perspektivy

Zveme vás na celodenní mezinárodní konferenci Harmonizace práce a péče: Nové perspektivy, která se bude věnovat slaďování práce a rodiny z perspektivy genderu a věku. Součástí konference bude slavnostní vyhlášení vítězů soutěže Firma roku: Rovné příležitosti 2012 a předání ocenění. Konference se bude konat 18.10.

Co si myslíte o ... ?

Je, dle Vás, Praha městem přátelským rodině?
Na otázku odpovídají:

 

Hana Tenglerová, Praguewatch

 

Je mnoho důvodů proč říct ne. Patří mezi ně nedostatečně řešená bezbariérovost veřejných prostor včetně dopravních prostředků, nízký počet zařízení péče o děti předškolního věku, málo finančně dostupné bydlení pro rodiny, absence pěších zón a multifunkčních prostorů pro setkávání a odpočinek obyvatel Prahy či nové developerské projekty, které často nepočítají s občanskou vybaveností. Děti ve veřejných prostorech téměř nevidíme. Rodiče je do školy často vozí auty, čímž se podílejí na nehostinné tváři Prahy plné motorové dopravy. Zároveň ale je cítit, že zájem lidí o veřejný prostor roste, že vznikají postupně iniciativy, které se snaží obraz Prahy byť třeba jen na krátkou dobu měnit, a to je pozitivní. Časem se k tomu, doufejme, přidá i zájem municipalit o participativní rozhodování o veřejném prostoru, které by mohlo být vhodným prostředkem, jak změny v Praze urychlit.

 

Štěpán Toman, zakládající partner v architektonické kanceláři Ting

 

Vztahovat tuto otázku na celou Prahu je trochu ošidné. Praha jako taková je soubor míst s různou kvalitou zástavby a podmínek k žití. Obecně by se dalo říct, že tam, kde je dobrá nízkoprahová dopravní obslužnost, dostatek zeleně a rekreačních ploch a kvalitně vybudované lokální sociálně-kulturní zázemí je město příjemnější k žití a přívětivější pro rodinu než jinde. Lokálním sociálně-kulturním zázemím myslím aktivity, které nemusí být urbanistickou strukturou místa vůbec přímo zasaženy, ale rodí se z místních aktivit a vazeb, které mohou v relativně velké míře urbanisticky koncept místa dotvořit, anebo dokonce přetvořit. Dostatek kaváren přátelských rodině, parky, kde se nebojíte pustit dítě z dohledu, ulice nezacpané auty a silná a aktivní místní komunita mohou i z nepříliš povedené lokality udělat příjemné místo k žití. Taková místa najdete i v Praze, i když jich není tolik, kolik by si člověk přál.

 

Lada Wichterlová, manažerka pro práci s veřejností, Gender Studies, o.p.s.

 

Musela bych mít srovnání s městy, která jsou opravdu přátelská a to nějak nemám - od té doby, co mám děti, žijeme v Praze. Jsou však věci, které považuji za nevstřícné - zejména dopravu. Děti chodí do školy na Praze 5 a po cestě musí zdolat tramvajovou křižovatku na Andělu a přejít bezpečně tuto křižovatku, kterou zcela bez bázně a hany křižují ze všech stran tramvaje, dá skutečně velkou práci. Jde to víceméně jen, pokud víte, odkud kam tramvaj jede, což děti přirozeně neví. Také se stává, že vstoupíme do vozovky ve chvíli, kdy tramvaj zavře dveře a okamžitě se rozjede, jen koutkem oka zahlédnu škleb tramvajáka, když uskakujeme na poslední chvíli z vozovky. Uvítala bych, kdyby na takovýchto místech byl policista nebo světelné signály, stejně tak při přechodu Radlické, kde bydlíme. Je zde sice přechod pro chodce, silnicí však projíždí tramvaj, kterou z různých stran objíždějí auta či motorky, protože jim překáží. Ostrůvky jsou tak úzké, že širší auto (TIR, nákladní auto) mohou srazit dítě, když se nepostaví zcela na druhou stranu ostrůvku, tedy tam, kde je sejme další nepozorný řidič, který to bere zkratkou mimo předpisy. Uf, chtěla jsem mluvit ještě o návštěvách galerií, ale na ty už nevyzbylo místo. Nicméně, není nepříjemnější zážitek než návštěva galerií s malými dětmi a to i takové galerie jako je Dox, je to zkráta utrpení, máte pocit, že jste spáchali zločin už jen tím, že jste vstoupili do galerie s dítětem. Následuje špionáž rodiny, jsou vám v patách, mimo veškeré osobní bubliny, tedy sledují vás tak, že vám šlapou na paty, a následuje několik hysterických záchvatů, když se dítě přiblíží k exponátu na pár desítek centimetrů... Vystresované děti si z galerie odnášejí ty nejnepěknější zážitky a rodiče také, zážitek už si nikdy návštěvu galerie nezopakovat, protože to za ty nervy nestojí...

Kalendář akcí

Přehled nejbližších akcí s tematikou rovných příležitostí