Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
před Vámi je číslo, které si dalo za cíl podívat se na problematiku rovných příležitostí žen a mužů očima českých regionů. Často média, zaměstnavatelé i samotní zaměstnanci a zaměstnankyně mluví o tom, že situace, co se podpory genderové rovnosti a harmonizace pracovních a osobních povinností týká, je v regionech jiná než v hlavním městě. Na otázku, zda je toto tvrzení pravdivé a v čem přesně spočívá odlišnost Prahy a regionů ve vztahu k rovnosti žen a mužů, se pokouší odpovědět hned několik příspěvků.
Nadílka článků je tentokrát bohatá, jak se na velikonoční číslo sluší. Přinášíme například výstupy ze dvou výzkumů Gender Studies uskutečněných v regionech ČR. Jeden mapoval podporu slaďování práce a rodiny ve firmách působících v sektorech výroby, maloobchodu a služeb. Druhý zkoumal postoje zejména právnické veřejnosti k problému diskriminace. Regionálním a zároveň retrospektivním pohledem se na soutěž Úřad roku „Půl na půl“ dívá příspěvek Evy Ferrarové z Ministerstva vnitra.
Regionální ráz, chápáno z globální perspektivy, má i rozhovor o genderových aspektech květinového průmyslu v Zimbabwe, článek Kristýny Ciprové o španělské stávce za rovné platy nebo interview o mírových rezolucích se zástupkyní švédské organizace Kvinna till Kvinna.
V Gender Studies bude duben měsícem plným akcí. Zveme Vás na kulatý stůl k problematice znásilnění a na seminář s názvem „Rovné odměňování v České republice: fakta, mýty a možnosti obrany před nerovným odměňováním.“
Hezké a aktivní jaro přeje
Nina Bosničová, šéfredaktorka.
Lucie Slauková, členka výkonné rady, Mateřské centrum Poděbrady
V regionech je velký problém s nedostatkem pracovních příležitostí obecně, o neexistenci polovičních úvazků, flexibilní pracovní doby nebo jakéhokoli jiného alternativního pracovního režimu nemluvě. Problém je také v tom, že zaměstnavatelé nemají zatím oporu v legislativě, nejsou např. daňově zvýhodňováni ti, kteří jakýmkoli způsobem podporují rovné příležitosti obecně. Dalším problémem je nedostatek volných kapacit v předškolních zařízeních, neexistence firemních školek nebo jeslí. Problém vidím také ve stále velké sociální izolaci žen na rodičovské dovolené, malé účasti žen v rozhodovacích funkcích a veřejném životě vůbec.
Vlasta Krosesková, vedoucí, Azylový dům v Olomouci
Za nejpalčivější problém českých regionů z hlediska rovných příležitostí považuji zejména to, že přes formální uznávání rovnosti naší společností není dosud rovnost žen a mužů faktickou skutečností každodenního života. Velmi často se setkáváme s různými nerovnostmi např. v oblasti sociální, politické i ekonomické. Konkrétním příkladem je zejména nerovnost platů žen a mužů, kdy žena zpravidla dostane za stejně odvedenou práci nižší plat než muž. Dále je to existence tzv. ženských odvětví či oborů, kde jsou zaměstnány převážně ženy, zatímco muži v nich pracují především na vedoucích pozicích. Z mého hlediska největším problémem je malé zapojení žen do politického života, což dokazuje nedostatečné zastoupení žen nejen ve vrcholové politice, ale i na úrovni místních a krajských samospráv.
Pavlína Langerová, předsedkyně RK Brno, Moravská asociace podnikatelek a manažerek
Není to jen doba recese s nedostatkem pracovních míst, která českým regionům brání více se zabývat tématem rovných příležitostí. Je to i stereotyp ve vnímání role ženy a muže, a to bohužel i samotnými ženami. Až pozdě si uvědomí, že možnost prosazení a hledání rovných příležitostí je ve sladění pracovního a rodinného života, ne jen v orientaci: rodina je na prvním místě. S touto větou se na našich seminářích na slaďování rodinného a pracovního života bohužel často setkávám. Pokud se naučí ženy více vystupovat jako muži (a to v dobrém a jistém sebeprosazení), budou se nejen české regiony hlediskem rovných příležitostí více zabývat.