Gender studiesRovné příležitosti v souvislostech

Černý protest, #MeToo a hranice přijatelnosti

[4.12.2018, Olga Slowik, bohemistka, doktorandka ÚČLK FF UK,]

Jak v Česku, tak v Polsku se poměrně často setkáváme s komentáři, že zrovnoprávnění žen a mužů již bylo dosaženo: ženy mají přece už dlouho volební právo, pracují, dělají kariéry, mohou být v podstatě nezávislé na mužích. Přetrvávají ale stereotypy ohledně genderových rolí, toho, jak máme vypadat, jak se chovat, ale také s čím si hrát jako malé dítě, čemu se věnovat v rámci mimoškolních aktivit. Později pak v jakém oboru se vzdělávat, rozdíly v platech, rozdílný způsob jednání s muži a ženami na pracovišti, ve škole či v mnoha jiných obyčejných každodenních situacích. Tyto rozdíly bývají často vysvětlovány „přírodou“ (v Polsku danou od Boha, v Česku spíš určovanou biologií a evolucí). V tom se tyto dvě země moc neliší.

Zdá se ale, že oproti České republice probíhá v Polsku podstatná změna, která začala před dvěma lety. Na podzim roku 2016 poprvé vyšly do ulic davy protestující proti chystanému zpřísnění protipotratového zákona, který už i tak byl (a je) tristní: Navrhovalo se, aby umělé ukončení těhotenství bylo možné pouze v případě ohrožení života matky, zatímco nyní je to možné i v případě ohrožení zdraví matky, dále v případě, že prenatální testy naznačují vysokou pravděpodobnost závažného a nevratného poškození plodu či nevyléčitelného onemocnění ohrožujícího jeho život, anebo když existuje závažné podezření, že těhotenství bylo následkem trestného činu, např. znásilnění či incestu. Tzv. Černý protest se během posledních dvou let konal vícekrát a pořádaný byl mimochodem i v Praze. V samotném Polsku celá kauza mobilizovala opravdu velkou část společnosti. Ve Varšavě do ulic vycházely desítky tisíc protestujících, v celé zemi tento počet byl samozřejmě ještě vyšší, a to do ulic nešli zdaleka všichni, kdo se proti zpřísnění zákona stavěli. Široce diskutovaným tématem se stala nejen legalizace potratů vs. ještě větší zpřísnění zákona, ale také i kupříkladu antikoncepce, především nouzová, která je v Polsku jako v jediné zemi EU od r. 2017 dostupná pouze na lékařský předpis, a ten navíc není vždycky snadné dostat.

Důležité je, že se kolem společného cíle sjednotili lidé, kteří jinak mohou mít v mnohém odlišné politické názory – protestovali nejen levicově orientovaní intelektuálové a intelektuálky, ale také liberální podnikatelky, manuální pracovníci, zaměstnankyně korporací, progresivnější katolické rodiny… Díky této mobilizaci vznikl nový prostor k diskuzi na téma postavení žen ve společnosti. Myslím, že Černé protesty do velké míry odstartovaly novou vlnu zájmu o tuto otázku a otevřely i další témata, které již s potraty přímo nesouvisela. Najednou feminismy a genderová perspektiva, kterými strašili lidi na kázáních představitelé katolické církve, přestaly být bubákem, ale staly se jak užitečným analytickým nástrojem, tak nutnou životní praktikou. Nechci tím samozřejmě říct, že by najednou všichni občané a občanky Polska začali bojovat proti genderové diskriminaci, ale myslím, že se zde za poslední dva roky udál velký zlom a posun.

Bohužel se zdá, že v Česku obdobná mobilizace chybí. Přestože odlišné zacházení se ženami a muži, ta často neuvědomovaná diskriminace, je zde podle mého názoru a zkušenosti na pořadu dne. Příležitostí k obdobnému sjednocení se kolem společné věci byla dle mého názoru mimo jiné kampaň #MeToo, která ale v České republice vlastně neproběhla. Média se, až na pár úctyhodných výjimek, nesoustředila téměř vůbec na svědectví osob, které sexuální obtěžování zažily, nýbrž holdovala jejich kritice, dokonce až zesměšňování. Celý problém byl zlehčován, občas dost nechutným způsobem  - odpovědnost za obtěžování byla sváděna na samotné „oběti“, říkalo se, že se teď chudáci heterosexuální muži budou bát pozvat ženu na kafe a podobně. Na druhou stranu, nepřekvapuje to až tolik v zemi, kde nejznámější sexuolog hrdě přiznává, že ženy sexuálně obtěžuje a nehodlá to změnit, jeho kolegyně, exministryně spravedlnosti prohlašuje, že se jí sexuální obtěžování líbí a pevně doufá, že ji muži budou nadále celý život obtěžovat, a hlava státu doporučuje dřevorubcům, aby protestující aktivistky na Šumavě přeřízli. Kdybych to měla zobecnit, a tím pádem i hodně zjednodušit, zdá se mi, že diskriminující chování se vyskytuje v obou zemích, ale míra jeho akceptace je dost odlišná: Mám dojem, že v Česku je to přípustné i v kruzích a situacích, v nichž by to v Polsku buď nemělo místo, anebo by to vyvolalo rozhodně větší kritiku než tady. Tato polská citlivost se ale bohužel týká pouze nerovného zacházení v případě bílých a poměrně tradičně žijících lidí. Pokud ale vypadáte trochu odlišně, či váš životní způsob neodpovídá tomu, co je v hrdinském bílém heterosexuálním katolickém Polsku považováno za „normální“, hranice přijatelnosti se výrazně posouvají.

 




zpět na celé číslo



„Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.“

Projekt je financován Evropským sociálním fondem a magistrátem hl.m. Prahy. Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.

OD 1.ČERVENCE 2008 DO 1.ŘÍJNA 2008 BYL ZPRAVODAJ FINANCOVÁN ZASTOUPENÍM EVROSPKÉ KOMISE V ČR V RÁMCI PROJEKTU "FIT PRO ZMĚNU: FLEXIJISTOTA A GENDEROVÁ ROVNOST NA TRHU PRÁCE"
Obsah tohoto zpravodaje vyjadřuje postoj Gender Studies, o.p.s., a proto nemůže být v žádném případě považován za oficiální postoj Evropského společenství.

esf TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad vlády ČR Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.