x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

02/2015 Samoživitelství

Chtěla jsem, aby návštěvníci vernisáže z mé výstavy odešli

28.5.2015, Jitka Hausenblasová, Gender Studies, o.p.s.
Lenka Klodová patří k výrazným tvářím české výtvarné scény již poměrně dlouhou dobu. Mezi tématy, kterým se ve své tvorbě věnuje, nechybí třeba ženská tělesnost, pornografie a mateřství, k nimž přistupuje velmi otevřeně, s kritickým přístupem, ale i s ironií a humorem. V poslední době byla její díla k vidění na retrospektivní výstavě umění ženských osobností 90. let Někdy v sukni v Galerii hlavního města Prahy nebo v galerii NOD v Roxy, kde měla samostatnou výstavu, na které zasadila striptýz do prostoru galerie. Dále se věnuje autorské tvorbě dětských hřišť a učí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.
Na své zatím poslední výstavě Showrooms v galerii NOD jste se zabývala fenoménem striptýzu. V rámci výstavy probíhaly v prostorách galerie striptýzy profesionálních striptérek, jejich videozáznamy se pak staly součástí expozice. Poslední striptýz jste na jedné z vernisáží udělala vy sama. Jaké to bylo?

Já jsem tento poslední „doprovodný program“ mé výstavy uvedla sdělením, které popsalo, co bude následovat. Tím jsem chtěla dát návštěvníkům šanci, aby mohli případně odejít. Nevím, kolik jich odešlo, protože jsem se pak hned šla převlékat. Ale někteří, u kterých jsem si přála, aby odešli, zůstali.

Proč jste to udělala?

Skutečnost, že jsem poslední striptýz dělala sama, byla částečně vyprovokovaná předchozími reakcemi diváků a částečně to byl plod otevřené situace, kterou jsem záměrně chtěla ve výstavě vytvořit. Chtěla jsem využít název galerie „Experimentální prostor“ a nechat si prostor volně na průběh výstavy reagovat. Mým původním, poněkud suchým, záměrem bylo pracovat s představivostí, s pamětí a s fámou. Vycházela jsem z představy /a částečně zkušenosti/, že na striptýzu je nejlepší těšení se na striptýz a následně vzpomínání na striptýz. Vytvořila jsem šest různých domácky intimních prostředí, ve kterých postupně probíhaly striptýzy, a představovala jsem si, že vznikne určité napětí mezi spatřením prostoru bez striptýzu a následného záznamu striptýzu ve stejném prostředí. Myslela jsem si, že by si vnímavý divák mohl sám začít představovat další vystoupení v dosud neobsazených prostorách.
V průběhu akce se ale jako silný objevil jiný aspekt, a to srovnání jednotlivých vystoupení ve video sestřihu. Všechna videa byla zkrácena na přibližně stejnou délku a tak bylo možné sledovat jejich podobnosti a zároveň individuální rozdílnosti. Zároveň se mě diváci, zvláště ti nejvěrnější, kteří žádný „doprovodný program“ nevynechali, zvědavě poptávali na ten poslední, v očekávání překvapení. Takže pro mě bylo výzvou postavit vedle pěti profesionálních striptérek jednu, která je pouze inspirovaná. Snaží se zúročit vše, co pečlivým sledováním výkonů i záznamů načerpala, ale zároveň se od profesionálek liší nejen věkem a tělesnými proporcemi, ale hlavně motivací.

V úvodní řeči na 2. vernisáži, při které Váš striptýz proběhl, jste se zmínila, že návštěvníci, kteří chodili na tuto výstavu, resp. na jednotlivé striptýzy, se od běžných návštěvníků v galeriích lišili, čím?

Navodila jsem poněkud schizofrenní situaci - chodilo se do galerie, ale na striptýz, proto i publikum šlo přesně na to -  do galerie, ale na striptýz. Motivace zřejmě byly různé. Někteří si to užívali jako podívanou, jiní přišli s podobným záměrem jako já - tudíž mít možnost sledovat vystoupení striptérek kriticky a analyticky, bez ovlivňujícího prostředí klubu. Profesor Gebauer například chodil také pravidelně na základě svého zájmu o studium lidské anatomie a figury. Dělala jsem si malé neformální anketky o tom, jak na koho vystoupení působí, srovnávání jednotlivých tanečnic, o názorech na nahotu.

Byl to Váš záměr do galerie přivést trochu jiné publikum?

Nezabývala jsem se návštěvností galerií. Ze začátku jsem měla spíš obavy, jestli má chaotická organizace s tolika „doprovodnými programy“ nebude zmatečná. Ale v čase proměnný průběh, který by právě aktivizoval paměť a představivost, byl podstatnou součástí výstavy.

Mě samotnou možná bavilo více než striptýz sledovat právě publikum a jeho reakce na něj, zajímá Vás, jak návštěvníci na Vaše věci reagují?

Také mám mnoho skvělých fotografií, které mi darovali někteří návštěvníci a které se zaměřují na obecenstvo. Publikum opravdu zde bylo do určité míry také sledovaným aktérem. Ono není jednoduché se rozhodnout, jak správně reagovat vystaven striptýzu za plného světla v prostoru galerie obklopen samými seriozními lidmi. Škála reakcí sahala od fandění striptérce po cool výraz, že se opravdu nic neděje. Specifickou a pro mně nečekanou kategorií bylo pořizování záznamu akce diváky. Myslím, že téměř všichni si striptýzy fotili nebo natáčeli, což je opravdu nečekané. Možná to byl projev vysokého stupně naší neautenticity, anebo to mohla být reakce na kontrast akce a prostředí. Striptýz si nahrávkou vyňali z galerie, aby si ho mohli pak ve vhodnějším intimnější prostředí správně „zkonzumovat“.
Když jsem dělala ten „svůj“ striptýz, všimla jsem si /pokud jsem byla schopna vnímat/, že málokdo natáčel. To mně moc potěšilo, beru to jako projev respektu.

Vy se souvislostmi uměleckého projevu a pornografie zabýváte dlouhodobě. Máte pocit, že se společenské vnímání v této oblasti ještě vůbec nějak vyvíjí? Existují ještě nějaké hranice, za které lze jít?

V posledních letech aktuální tendence v pornoprůmyslu moc nesleduji, pořád čerpám ze svých starých materiálů. V Brně na Fakultě výtvarných umění, kde vedu Ateliér tělového designu, mám teoretický předmět Kurz pornostudií. Zajímá mě, jakým způsobem lze toto téma přednášet akademicky. Pornostudia jsou samozřejmě nadnesený název. Oblast zahrnuje hodně široké pole zobrazování lidského těla a mezilidských vztahů ve výtvarném umění, působení masmédií, vliv technologií, otázky cenzury náboženské i politické, rozdíly mezi evropskými a jinými koncepty sexuality apod.

Jak vnímáte současnou situaci v ČR, co je z Vašeho pohledu největší problém, bavíme-li se o ženách a mužích a jejich postavení ve společnosti?

Genderové otázky sleduji nyní nejvíce právě v akademickém prostředí, kde se snažím poukazovat na to, že jednobarevné genderové kolektivy už samy o sobě posouvají porozumění a chápaní určitých věcí, takže samy pak vlastní sexismus nevidí.
Druhá otázka, která mě intenzivně zajímá především ve vztahu k umělecké performativní praxi, je sílící pokrytectví veřejnosti a zvláště představitelů institucí a mocenských struktur ohledně prezentace nahoty. Několikrát jsme se s ateliérem dostali do preventivního podezření z pohoršování při akcích ve veřejném prostoru. Mrzí mně neochota otevřít se možné šíři významů tělových akcí. Tento nový konzervatismus velmi kontrastuje s českou oblibou stupidních sexistických reklam.

Sledujete současné výtvarné umění? Zaujala Vás v poslední době nějaká osobnost nebo událost?

Ze současného vývoje je mi nejbližší proud konceptuálního sochařství, zastoupený Pavlou Sceránkovou, Dominikem Langem, Evou Koťátkovou. Nadšeně sleduji také akce, které pracují skvělým neokázalým způsobem s veřejným prostorem, jako je festival Kukačka v Ostravě.

Na čem momentálně pracujete?

Velkou podporou pro mě bylo obdržení grantu MK na organizaci Festivalu nahých forem, který proběhne v září v kulturním centru Perla ve Vraném nad Vltavou. V programu festivalu bych ráda představila několik možných forem čtení nahoty - od naturistických ideálů blízkosti přirozenému stavu přes pohled estetický v podobě práce s ženským modelem ve fotografii, přes uměleckou performanci až k erotické podívané.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *