Jak se člověk stane sportovním novinářem nebo novinářkou? Ty jsi už na studiích žurnalistiky věděla, že chceš dělat sportovní zpravodajství, nebo jsi sama dělala nějaký sport, který tě k tomu přivedl?
Já jsem vyloženě do sportu necílila, spíš mě bavil film. Na druhou stranu jsem byla druhá dcera v rodině, raději jsem nosila kalhoty, s tátou jsme chodili na auta, opravovat, šroubovat něco…
Počkej, druhá dcera, to je nějaký fenomén?
No, já jsem měla být Karel. Asi jsem prostě chtěla tátovi vynahradit, že má zase holčičku. Prostě to tak bylo. Když jsem se narodila, tak přišel tátovi od mojí ruské babičky - tam to brali úplně jinak, omluvný dopis, že jsem zase holka. Hodně času jsem pak trávila s tátou. Občas jsem s ním zašla na fotbal a takové ty klučičí věci. Na vysoké to byla spíš zvědavost, jak vypadá Robert Záruba živě, protože tam vedl seminář. Byla to první praktická věc, která se na té škole konala, všechno bylo jinak hrozně teoretické, mě to moc nebavilo a těšila jsem se, až začneme něco dělat. S pár holkama jsme se na ten sportovní seminář přihlásily. Robert na konci vždycky vybíral dva nebo tři nejlepší lidi na praxi. A já jsem byla mezi nimi.
Takže to on mě zaháčkoval u hokeje. Já jsem sice měla ráda hokej, ale to řada jiných holek taky. To byla víceméně náhoda. Ale tím, že ve mně viděl potenciál, mi to přišlo přirozené. Bavilo mě to, byla to zajímavá práce.
Myslíš, že kdybys nepotkala Roberta Zárubu, že by ses ke sportovnímu zpravodajství nedostala?
Myslím, že ne. On si prostě vybral lidi. A i to: „On si mě vybral! To asi něco znamená!“ Ten pocit, že člověk, který je uznávaný jako jeden z nejlepších sportovních novinářů, řekne, že v tobě něco bude, to člověku strašně zalichotí. Myslím, že jinak bych asi skončila někde jinde.
Jaké sporty máš tedy v redakci na starosti?
Protože Robert dělal hokej, od začátku mě pomalu směřoval tam. Tehdy ale holky nic pořádně kolem hokeje nedělaly. Povedlo se mi být první holka na extralize, a nějak se to nabalilo, že jsem u hokeje nejvíc.
Když mě přijímali jako interní redaktorku, dali mi jednu část úvazku moderování a druhou motorismus. Během olympiády v Turíně totiž za mnou přišel kolega, že by potřebovali holčičí hlas do namlouvání různých magazínů. Tak to se mnou zkusili, zjistili, že to docela funguje, a pak se mě zeptali, zda bych nechtěla jet dělat reportérku na motorismus. V práci to paradoxně skoro nikdo z kluků nechce dělat, dokonce někteří ani nemají řidičáky. No, a u mě po prvním přenosu zjistili, že mě to baví, že mi to jde a že i ti jezdci reagují pozitivně na to, že je tam holka. Tak jsem se stala výhradní reportérkou na motorismus. Hokej je zase trošku blízko florbalu, takže jsem se zaháčkovala i u toho. A pak někdo zjistil, že umím rusky, a jelikož biatlon dělají hodně Rusové a neumějí moc anglicky, tak mě poslali i na biatlon. Když je potřeba, tak tě pošlou kamkoliv. Dělala jsem i reportérku na basketbalu, a takové různé výzvy.
Před každou reportáží si ale musíš udělat nějakou přípravu. Musíš se třeba naučit pravidla té hry?
Ten hokej, florbal - to jsou takové ty běžně známé věci, a když někde tápu, tak si pročtu pravidla. Ale když jsem jela na judo, tak jsem si musela nastudovat, jak to probíhá, jaké jsou chvaty. Měla jsem ale k ruce člověka, který mi radil. U těch menších sportů to tak je. U hokeje nebo florbalu si člověk musí udělat přípravu, zjistit, kdo tam hraje na jakých pozicích, udělat si statistiky, vědět, kdo je dobrý střelec. Ale stejně si potom vybíráš na rozhovor člověka, kvůli kterému se v té třetině něco stalo, někoho nabral nebo zmlátil holí nebo dal tři góly.
Ty jsi říkala, že tě oslovili, že potřebují holčičí hlas. Bylo za tím úsilí o nějakou vyváženost?
To ani ne. Motorismus tehdy dělali jenom kluci a byly to třeba půlhodinové, hodinové pořady. Řeklo se, že by bylo dobré, kdyby to jelo na dva hlasy, aby pořad byl strukturovanější a dynamičtější. Když jsem já začínala, ve sportovní redakci bylo šest holek. Teď už je nás mnohem víc. V hokeji, ve fotbale, v podstatě skoro všude, akorát estetické sporty dělá kolega.
Jaké je pro tebe vstupovat do prostředí mužských sportů?
Musím říct, že mě to baví, fakt mě to baví. I lidi kolem týmů, vedoucí týmů, trenéři - to jsou fakt příjemní lidi, mají většinou specifický humor, je tam velká zábava a oni nemají problém s tím, že jsem holka. Jsem tam už dlouho, i v tom motorismu. Ale teď už je to takový kolorit. Když to děláš třeba pět let, tak už ty vztahy jsou úplně jiné.
Na jaře prošla médii zpráva, že Česká televize vysílá na mistrovství světa v hokeji ve Švédsku reportérky - ženy. Přijde ti, že někdy z tebe dělají toho exota - blonďatá holka mluví o sportu, nebo jsou to spíš výjimky?
Tenhle článek si všímal toho, že jsme hned dvě. Já jsem předtím už na mistrovství byla, jako první holka, a tehdy to snad i televize promovala, že poprvé jede redaktorka. Asi je to tím, že jsou to velké akce, tak se to řeší. Taky asi fotbal a hokej jsou ve společnosti pořád vnímané jako hodně maskulinní sporty. Teď už to neřeším, protože je to spousta let, co to dělám. Teď už je to rutina, všichni v těch sportech mě znají, nikdo se nad ničím nepozastavuje. Ze začátku to asi řešili víc.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).