Gender studiesRovné příležitosti v souvislostech

Gender ve vězeňské každodennosti

[27.2.2018, Dominika Balatková, absolventka Genderových studií na FHS UK,]

Totální instituce vězení je institucí zdánlivě neproniknutelnou zvenčí. Na první dojem by se mohlo zdát, že v instituci, kde je přítomno pouze jedno biologické pohlaví, se genderové stereotypy do jejího chodu nepromítají. Gender je ale v instituci již před-přítomen, je součástí ideologií, postupů a rozložení moci v chodu instituce (Acker, 1992). Gender nás socializuje, ve světě se k němu neustále odkazujeme, je to organizující princip.

Následující text pojednává o tom, kam se promítají genderové stereotypy v každodennosti vězeňství. Text vychází ze zpracování diplomové práce na téma genderových vztahů uvnitř vězení. Analýza byla v diplomové práci zpracována na základě docusoapu1 Holky pod zámkem, který vysílala TV Nova v roce 2015.

Nedbálková (2006) ve své monografii pojednává o jednom z nejviditelnějších genderových rozdílů mezi mužskou a ženskou věznicí, totiž o nabídce aktivit v mužské a ženské věznici.  Ženám se ve vězení nabízí práce, které jsou stereotypně ženám připsány (kurzy šití, vaření, péče o domácnost). V mužských věznicích není kladen takový důraz na to, co člověk umí, resp. bude umět, ale na to, jaký je, bude. V mužských věznicích je tak apriory předkládán obraz hegemonního muže, s nímž se nepojí aktivity (budu umět něco spravit, vařit atp.), ale obraz silného a odolného muže. Prvním, co je zušlechťováno (ať už ze zájmu vězňů nebo organizace samotné), je tělo. Klade se tak důraz na tělesnou schránku, součástí mužských věznic jsou mnohdy posilovny a různá místa pro vykonávání sportů (hřiště, běžecké dráhy). V ženských věznicích naopak je tělo konceptualizováno jako nástroj hříchu, který je třeba pečlivě hlídat a psychologicky ho opracovávat do podoby neurčitého ženství. Stereotypy se pak promítají i do samotných cílů nápravy. Zatímco muži jsou ve vězení vedeni k tomu, aby se z nich stali samostatní a zodpovědní lidé, kteří obstojí na trhu práce, ženy jsou vedeny k tomu, aby byly dobrými hospodyněmi, matkami a dobře zajistily chod domácnosti. Nabízené rekvalifikační kurzy a aktivity se tak ve vězení velmi liší: ženy si osvojují hlavně dovednosti v praní, žehlení a úklidu (Nedbálková, 2006).

Genderovanost vězení je přítomna nejenom v aktivitách nabízených odsouzeným, ale také například v rozdělení rolí, které je evidentní na první pohled. Při pohledu na dozorce a dozorkyně nás jako první zaujme jejich uniformované oblečení. Uniforma je odlišuje od vězenkyň, je nástrojem moci a respektu. Uniforma tak nejenom dozorce a dozorkyně sjednocuje, ale také jim propůjčuje maskulinitu a s ní stereotypně spojovanou moc a sílu a zvýrazňuje autoritu. To je podpořeno nošením obranných zbraní. Vězenkyně nejsou uniformovány, stejně oblečeny musí být jen při vykonávání svých povolání v rámci věznice. Ženy se ve volném čase oblékají podle svého uvážení, nejsou v tom co mají na sobě nijak omezovány. Nejčastějším oblečením ve věznici jsou různé teplákové soupravy a pohodlné boty jako cvičky či pantofle (Holky pod zámkem, 2015). Oproti dozorcům a dozorkyním tak ženy ve svém oblečení působí podřízeně, i pokud nosí uniformované pracovní oblečení, je to oblečení, které není tak pečlivě ušito a upraveno. Uniformy vězenkyň jsou o poznání jednodušší, jejich šaty pro volný čas nijak nevybočují z dress codu domácího pohodlného oblečení.

Autorita ve vězení je záležitostí každodenního přísného režimu a dodržování pravidel. Autorita není statická, nemůže pouze „být“ nebo „nebýt“, ale sama je stále zpochybňována a atakována vězenkyněmi, jedná se o proces, který musí být neustále udržován prostřednictvím autoritativních rituálů, které mají také své genderové dimenze. Jedná se především o úklid, „správně“ složené oblečení a celkovou upravenost žen. Právě v důrazu na upravenost, předkládání toho, co znamená být „pěknou“ (rozumějme upraveno) ženou se opět ukazuje dimenze totální instituce, kdy hranice mezi osobním fyzickým prostorem a vnějším prostředím věznice je setřena a diktována autoritami.

Věznice ve Světlé nad Sázavou pro své vězenkyně často pořádá akce, které mají rozbít stereotypní odpykávání trestu. Jednou z nejčastěji tematizovaných příkoří, které ženy ve vězení zažívají, je ztráta mezilidských kontaktů a izolace od opačného pohlaví. Jednou z možností, jak se s muži setkat, je výlet do mužské věznice v Kuřimi. Výjezd do Kuřimi je koncipován jako výlet pro vězenkyně, které mají dostatek záznamů o dobrém chování. Účastnit se ho mohou pouze ty, které nemají kázeňské problémy. Výlet je tedy za odměnu. Ženy však do kuřimské věznice nejedou na návštěvu, ale proto, aby mužům ve věznici zahrály divadlo, zatančily a zazpívaly. Ženy se na vystoupení dlouho připravují, muži jsou pouze v roli konzumentů. Divadlo je pouze pro jejich pobavení a rozptýlení (Holky pod zámkem, 2015).

Každodennost vězení netematizuje jen dočasně znemožněné vztahy s muži, ale také vztahy mezi ženami. Ve vězení vznikají různá partnerství. Tabák, káva a jiné, ve vězení těžko dostupné komodity, velmi často určují přátelství ve vězení, a to dokonce i na poli partnerských vztahů. Mnoho výzkumů vězeňských subkultur (např. Nedbálková, 2006, Ward, Kassebaum 1965, Giallombardo 1966, Faderman 1992) si všímá rozdělení lesbických vztahů na “pravá” a “nepravá” partnerství. Sex je ve věznici ale zakázán, a proto “pravá” homosexualita ve vězení není příliš populární, jelikož může být podnětem pro udání (Heffernan, 1972). “Nepravé” homosexuální vztahy však nejsou založeny na sexu, ale, na potřebě blízkosti (často ale také na směně zboží), jde o navázání vztahu připodobňovaného k manželství jako k partnerství muže a ženy. Ženy v těchto vztazích jsou většinou velmi stereotypní v chápání takového vztahu. Jedna z rolí ve vztahu je tak role submisivní, krásné ženy, druhá role je naopak role dominantní, vůči své partnerce s výrazně ochranitelskými gesty. Žena v dominantní roli se také často snaží o maskulinní rysy (krátké vlasy, absence líčidel, volné oblečení). Dozorkyněmi jsou „nepravé“ lesbické vztahy tolerovány, jsou vysvětlovány jako potřeba lidského kontaktu. Tato potřeba však v jejich interpretaci nemá nic společného se sexuálním chováním. Pokud by toto chování bylo sexuální, věznicí není tolerováno. Důkazem je například zabavení nalezeného vibrátoru jako zakázané věci. „Nepravý“ lesbický vztah tak nepodrývá heterosexuální řád, je tedy tolerován (Holky pod zámkem, 2015).

V každodennosti vězeňství se tak ukazuje obrovské genderové zatížení. To najdeme nejenom v nabízených aktivitách, ale i v postojích věznice vůči mezilidským vztahům. I na základě těchto obrazů můžeme diskutovat o smyslu trestu a fungování celé instituce a o tom, proč a jakou si společnost žádá resocializaci člověka a jak je tato resocializace genderově podmíněna.


1 Docusoap je televizní žánr, který zaznamenává situace dokumentární formou a zpracovává je (stříhá) jako seriál. Většinou sleduje příběh lidí, které spojuje určité prostředí a vykresluje proměnu jejich vztahů. Tvůrce do průběhu scén nezasahuje, záleží tak na jeho osobnosti, jak blízko se k aktérům dostane.

 




zpět na celé číslo



„Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.“

Projekt je financován Evropským sociálním fondem a magistrátem hl.m. Prahy. Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.

OD 1.ČERVENCE 2008 DO 1.ŘÍJNA 2008 BYL ZPRAVODAJ FINANCOVÁN ZASTOUPENÍM EVROSPKÉ KOMISE V ČR V RÁMCI PROJEKTU "FIT PRO ZMĚNU: FLEXIJISTOTA A GENDEROVÁ ROVNOST NA TRHU PRÁCE"
Obsah tohoto zpravodaje vyjadřuje postoj Gender Studies, o.p.s., a proto nemůže být v žádném případě považován za oficiální postoj Evropského společenství.

esf TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad vlády ČR Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.