Gender studiesRovné příležitosti v souvislostech

Svoboda, tlak či povinnost vlastní reprodukce

[28.8.2018, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s.,]

Nedávno jsem znovu, a s gustem, sledoval český seriál Sňatky z rozumu, kde v jednom z dílů soudní rada Vácha říká na adresu svých dvou neprovdaných dcer, které oslovuje pejorativně „přeslice“, toto: „Je na světě něco zbytečnějšího než stará panna? I tahle rozvrzaná židle je k něčemu dobrá, člověk si na ni sedne a odpočine si. Ale k čemu je stará panna? Holka, která není nikomu dost dobrá na to, aby si z ní udělal kuchařku, pradlenu a aby mu zahřívala postel.“ (Dobře) se vdát, postavit se na vlastní nohy (skrze muže), starat se o domácnost a porodit svému choti děti – ideálně syny – a skrze ně zajistit i vlastní zabezpečení v nemoci či stáří. Takový byl zájem většiny rodičů.

Jak jsme na tom dnes?

Dnes stojíme již naštěstí jinde. Legislativa v oblasti lidských práv, základních svobod či občanského anebo rodinného práva zaručuje svobodu myšlení a svědomí, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zákaz nucení ke sňatku apod. V tomto směru stačí nahlédnout do naší Listiny základních práv a svobod či příslušných mezinárodních dokumentů OSN, Rady Evropy či EU.   

Samozřejmě právní ukotvení těchto svobod a práv na jedné straně a realita každodenního života se mohou poměrně zásadně lišit a každý, kdo se rozhodne děti nemít či je mít z jakéhokoli důvodu nemůže, by o tom asi dokázal pohovořit. Tlak rodiny, přátel a známých, kolegů a kolegyň ze zaměstnání, vzdálenějšího příbuzenstva i místní komunity je v tomto směru jasně přítomen a plíživě se vkrádá s rostoucím věkem příslušných osob. Za otázkou: „Tak už máš ženskou/chlapa?“, časem následuje, pokud je odpověď na tuto první otázku kladná (a jedná-li se o heterosexuální pár), otázka druhá: „Tak kdy budete mít dítě?“ Ještě v nedávné minulosti mezi tyto dvě otázky zákonitě vstupovala další: „Tak kdy se budete brát?“, ale její síla zejména od 90. let znatelně slábne, takže tento dotaz často už ani nepadá. Jakkoli je tento tlak nenápadný, mnohdy i nereflektovaný (či přímo nevědomý), je zřetelně přítomný a pociťovaný.

Genderový rozměr, aneb když děti nechce žena a když muž…

I v otázce: mít, či nemít dítě, existuje genderově podmíněný kontext. Na případnou bezdětnost je nahlíženo jinak u žen a jinak u mužů, nemluvě o LGBTIQ osobách či lidech neplodných, kteří si v tomto směru zažívají také své. „Jak jsi mi to mohl/a udělat... Vždyť já nebudu mít nikdy vnoučata! A kdo se o tebe na stará kolena postará?“  Je však známo, že oprese žen je v tomto směru zpravidla silnější. Z mnohých důvodů se u nich předpokládá daleko větší sepjetí s rodičovstvím (mateřský pud), než u mužů. Je to samozřejmě často spojeno i s čistě biologickými danostmi, jako je kratší životní úsek, kdy může žena zplodit dítě. Z mnohých důvodů se tak většinově stále předpokládá, že každá žena dítě chce a mít bude – se všemi důsledky s tím spojenými. I muži čelí výše nastíněným vtíravým dotazům svého okolí, ale zpravidla až v pozdějším věku a často s menší razancí, která se projevuje, jak je dobře známo, i v jazyce – stará panna vs. starý mládenec a obdobně např. i v angličtině: spinster (nebo hanlivěji old maid) oproti neutrálnějšímu bachelor. Ostatně absence dětí byla historicky spojována i s větším rizikem pro duševní zdraví žen.

Nástin geneze – od povinnosti k volbě

Jakkoli tedy dnes, alespoň v západním světě, stojíme na prahu doby, kdy je či bude rozhodnutí zda  mít či nemít děti skutečně volbou, a nikoli vnucenou (a často i důsledně internalizovanou) povinností či závazkem plynoucím z nátlaku okolí, musíme si uvědomit, že z dějinného pohledu se jedná o situaci opravdu zcela novou a emancipace žen i mužů od „životní úlohy“ zajistit pokračování rodu, je skutečně historicky velmi mladá, a snad i proto se prosazuje tak nesnadno, pozvolna a se skřípěním zubů mnoha dotyčných i přihlížejících.

Jak uvádí Jan Sokol (Etika, život, instituce), s přechodem k usedlému hospodářství v důsledku globálních klimatických změn, tzv. neolitické revoluce, přestává člověk putovat za potravou, zapouští kořeny a začíná se věnovat obživě skrze intenzivní zemědělství. Přestává tak být zcela závislý na širší skupině a je postupně schopen v základu zajistit vlastní obživu. Ovšem za jednoho předpokladu, a tím je rodina. Do domu se soustřeďuje hospodářský život, jehož součástí jsou nejen příslušné osoby, ale také zděděná půda, stavení a zvířectvo. Tento způsob usídlení a obživy je spojen i s domácím náboženstvím (kult předků či manismus), jehož podstatou je skutečnost, že všichni žijí a živí se tím, co dostali od svých předků, k nim se proto obrací i jejich úcta. Člověk není vnímán jako majitel statků, ale dočasný správce, jehož úkolem je řádně pečovat o vše jemu svěřené. Úkolem hospodáře je proto správa všeho, co mu bylo svěřeno, a zajištění pokračování rodu skrze zplození synů. Život člověka se tak obrací současně do minulosti i budoucnosti. Ostatně také Platón ve svých Zákonech říká, že člověk se podílí na nesmrtelnosti tím, že zanechává po sobě děti a nařizuje každému muži ve věku 30 – 35 let, aby se oženil a měl děti, pod trestem pokuty.

Doplňme, že mnohdy absentující náhled na ženu není třeba v tomto směru zvláště popisovat. Žena byla instrumentum slasti, početí, odnošení, odkojení a vychování dětí. Navíc byla důležitou pracovní silou, stejně jako děti. Žena byla nutným předpokladem zajištění pokračování rodu, z tohoto úhlu byla nahlížena i její případná nevěra jako ohrožení této role, ostatně i proto byla ženská nevěra tak přísně trestána. I rozvedení sňatku na podnět ženy bylo až na krajní případy dlouho přehlíženo, o možnosti zvolit si manžela nemluvě. Rolí ženy bylo vdát se, porodit děti a vychovat je, toť (téměř) vše.

Povinnost muže, a skrze něj i ženy, přivést na svět potomstvo, nebyla tedy otázkou jakéhokoli osobního rozhodování. Jednalo se skutečně o předávaný a v mnohých starověkých společnostech i právně ukotvený závazek. Pozdější monoteistická náboženství, jak uvádí Sokol tamtéž, tento požadavek zmírnila a křesťanská Bible zná už jen požadavek ctít (ve smyslu starat se o) své rodiče. Děti jsou však ve Starém zákoně požehnáním a běda těm, kdo žádné nemají. Přitom to byla právě křesťanská nauka, která ve značné míře předurčovala podobu manželského soužití ženy a muže po celý středověk, tedy alespoň v našem civilizačním okruhu.

Navzdory dnes často slýchanému názoru o nadměrném konzervativizmu křesťanství to bylo právě toto náboženské učení (v návaznosti na judaismus), které v naší společnosti postupně otevíralo dveře k lidské svobodě – člověk je sice stvořen Bohem, avšak současně je mu dána svobodná vůle vlastního rozhodování a jednání. Tato trajektorie pak nabírá nové intenzity v evropském novověku, zejména v souvislosti s osvícenstvím, které prosazovalo principy vedoucí k občanské svobodě a rovnosti, jež dnes tvoří kostru konceptu lidských práv. Z tohoto pohledu bylo tedy křesťanství pozoruhodně novátorské, byť jeho tradiční pohled na partnerské či rodinné soužití je v dnešní době pro naši společnost, troufám si říci v převažující většině, sotva přijatelný: požadavek spojení sexuálního života se svazkem manželským a přijatelnost sexuálního aktu jen ve spojitosti s početím, nemluvě o náhledu na další související otázky a témata, jako je antikoncepce, interrupce, autoerotika či pohlavní styk osob stejného pohlaví. Křesťanství tak do značné míry lpí na souslednosti: manželství → sexualita → početí. Realita je však dnes jiná a křesťanské náhledy v této oblasti nutně zaostávají. Ne nadarmo se v sexuologických publikacích píše o tom, že funkce sexuality je nejen reprodukční, ale i rekreační.

Naše civilizace, alespoň ta euroamerická, tedy dospěla k právně garantované svobodě volby mít, či nemít potomstvo. Nezapomínejme v tomto kontextu ani na sociální práva a jednotlivé instituce sociálního státu, rozvinuté zejména ve 20. století, které člověka rovněž v nemalé míře vyvázaly z existenční nutnosti mít děti jako předpokladu zajištění ve stáří či nemohoucnosti – ostatně jak píše J. Keller v Soumraku sociálního státu, tento institut vznikl proto, aby dal všem občanům a občankám takové bezpečí a jistotu, jakou zaručuje majetným lidem jejich majetek.

Nikdo tedy nemůže být nucen k reprodukci (či manželství) – a naštěstí u nás jde ruku v ruce s tím poměrně otevřený přístup k možnostem interrupce, jako způsobu řešení některých krajních a nežádoucích situací. Se sociálním tlakem na bezdětné „z vlastní vůle“ je to však složitější, jako se všemi (genderovými) předsudky.

Se svobodou prokreace, jako s každou jinou svobodou, však nutně souvisí i zvýšená odpovědnost těch, kterých se to týká. Ať se tedy rozhodnete jakkoli, važte uvážlivě. Osobně souhlasím s názorem J. Sokola, že život bez dětí je v něčem chudší a že se člověk připravuje o určitou jedinečnou dimenzi lidství. Současně jsem však přesvědčen o tom, že rodičovství není nutnou podmínkou ani předpokladem prožití spokojeného a plnohodnotného života.   

 




zpět na celé číslo



„Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.“

Projekt je financován Evropským sociálním fondem a magistrátem hl.m. Prahy. Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.

OD 1.ČERVENCE 2008 DO 1.ŘÍJNA 2008 BYL ZPRAVODAJ FINANCOVÁN ZASTOUPENÍM EVROSPKÉ KOMISE V ČR V RÁMCI PROJEKTU "FIT PRO ZMĚNU: FLEXIJISTOTA A GENDEROVÁ ROVNOST NA TRHU PRÁCE"
Obsah tohoto zpravodaje vyjadřuje postoj Gender Studies, o.p.s., a proto nemůže být v žádném případě považován za oficiální postoj Evropského společenství.

esf TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad vlády ČR Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.