x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

03/2015 Chudoba a dluhy genderovou optikou

Systém služeb nerodinné péče o děti předškolního věku a jeho potřeby a výzvy

1.9.2015, Mgr. Jana Paloncyová, Ph.D., Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i.
Jedním ze společensky aktuálních témat diskutovaných odbornou i laickou veřejností je otázka slaďování neboli harmonizace rodinného a pracovního života. Důvodem pro tento současný diskurs je vysoký podíl žen na trhu práce jako výsledek jejich rostoucí vzdělanosti, nezávislosti a společenské emancipace. Tento rys je obecně společný všem moderním společnostem, v jednotlivých zemích však můžeme pozorovat dílčí specifika.

Zaměstnanecká pozice v současném tržním prostředí stále více strukturuje životní podmínky a intimní vztahy prostřednictvím požadavku flexibility pracovní síly. Požadavek na paralelní naplnění aspirací v oblasti rodinného a pracovního života či společenského uplatnění se tak v průběhu druhé poloviny 20. století stal obecnou normou. Hlavními determinantami procesu slaďování v moderní společnosti jsou zaprvé podmínky zaměstnanosti jak kvantitativní (míra nezaměstnanosti), tak kvalitativní (míra flexibility, tj. nabídka částečných úvazků, flexibilní pracovní doby, práce z domova apod.), zadruhé genderové rozdělení rolí jak ve společnosti obecně, tak v konkrétní rodině, a osobní preference a rozhodnutí každého rodiče, zejména matky, o délce období, po které opustí pracovní trh, aby mohla pečovat a vychovávat své děti. S tím souvisí nastavení mateřské a rodičovské dovolené a systém nerodinné péče o děti, který rodičům pomáhá jejich strategie slaďování realizovat. Všechny tyto uvedené faktory jsou vzájemně provázané.

Česká republika podobně jako další post-socialistické země je z hlediska vývoje zaměstnanosti žen specifická, neboť v posledních dvaceti letech došlo v protikladu k západním evropským zemím k jejímu poklesu. S nastolením tržních vztahů po roce 1989 se objevil problém nezaměstnanosti, která se dotkla více žen než mužů. Důvodem pro to je přerušovaná pracovní kariéra z důvodu péče o děti, horizontální a vertikální segmentace trhu práce, roli hraje i odlišné nahlížení na ženskou a mužskou pracovní sílu mnoha zaměstnavatelů (Haberlová, Kyzlinková 2009), ale i dělba práce v rodině, kde navzdory proklamacím převládá v české společnosti stále tradiční model. Péče o děti a další závislé členy rodiny je z převážné části úkolem ženy a má tak dopad na její zaměstnanost, zatímco zaměstnanost mužů rodinnými rolemi poznamenána nebývá (srv. Zaostřeno 2011), s výjimkou zvýšení pracovní aktivity mnoha mužů v době, kdy je partnerka na mateřské či rodičovské dovolené.

Jak vyplývá z výzkumu Péče 2013 realizovaného v rámci projektu Nové formy denní péče o děti v České republice1, převládá u matek malých dětí přání pečovat o ně celodenně do jejich dvou let (Paloncyová a kol. 2014). V dalším období života dítěte je však tento postoj postupně oslabován ve prospěch péče širší rodiny a později kolektivních zařízení. Přechod z rodinné péče do nerodinné by však měl být pozvolný, tj. zpočátku by mělo jít spíše o příležitostnou či polodenní docházku. Podle zmíněného výzkumu se české matky vracejí na trh práce nejčastěji v době, kdy jsou dítěti tři roky, využívají tedy současné nastavení rodičovské dovolené v její maximální délce. Začínají se však objevovat i alternativní strategie, kdy se část matek vrací na pracovní trh dříve (téměř polovina matek, které období celodenní péče o děti v době výzkumu již ukončily). Jako hlavní důvod uváděly tyto matky špatnou finanční situaci rodiny (zejména matky s nižším vzděláním), roli hrály i důvody jako dobrá pracovní příležitost či snaha udržet si kontakt s profesí (to platilo spíše u vysokoškolaček). Na druhé straně přibližně každá třetí matka, která již v době výzkumu pracovala, zůstala s dítětem doma i po skončení tříleté rodičovské dovolené. Důvodem bylo často přání starat se o dítě déle, roli však hrála i obtížnější situace na trhu práce, ve smyslu samotného nástupu / návratu do zaměstnání, ale i sladění práce a rodiny. Z výzkumu vyplývá, že většina matek nastupuje po období celodenní péče o děti do práce na plný úvazek, i když částečný úvazek již není takovou výjimkou (Paloncyová a kol. 2014). Matky nejsou zvyklé žádat o různé flexibilní formy práce, přitom nejde pouze o zkrácený úvazek, který může být zvažován z hlediska jeho dopadu na rodinný rozpočet, ale i o další formy časové a prostorové flexibility. V kontextu těchto poznatků je tedy žádoucí na jedné straně zajistit kvalitní nerodinnou péči o děti mladší tří let, ale i starší, na druhé straně prosadit opatření politiky zaměstnanosti, jež by více podporovala flexibilní formy práce.

Jak ukázaly české i zahraniční zkušenosti shromážděné v rámci projektu, potřeby samotných dětí a rodičů, ale i představy rodičů o péči poskytované jejich dětem mimo rámec rodiny, se různí. Odlišnosti lze najít jak v poptávce po různých typech pedagogiky (např. Montessori), tak např. v otázce otevíracích hodin zařízení péče o děti, nebo v požadavku na nepravidelnou či zkrácenou docházku (pouze např. dva až tři dny v týdnu nebo několik půldnů v týdnu). Ve výše uvedeném výzkumu deklarovala třetina dotázaných matek pro děti ve věku tří až čtyř let preferenci jiné formy péče, než jsou mateřské školy. Jednalo se jak o péči jiného rodinného příslušníka, tak ale i o péči chůvy a soukromé či firemní „školky“ nebo jiného zařízení. Dnešní zájem o „alternativní“ formy denní péče o děti není v porovnání se zahraničními zkušenostmi veliký, ale pomalu vzrůstá (např. v případě lesních školek či různých jiných neziskových zařízení zřizovaných podle obecně platných právních předpisů).

V reakci na tuto situaci byl v listopadu 2014 přijat zákon o dětských skupinách2, kde může být péče poskytována dětem již od dovršeného 1 roku věku. Hlavním motivem pro zavedení institutu dětské skupiny bylo zejména nastavení minimálních standardů péče o předškolní děti mimo rámec veřejných mateřských škol a zpřehlednění nabídky služeb péče o děti pro rodiče. Dětské skupiny je tak možné považovat za první krok v nutném procesu transformace českého systému nerodinné péče, který musí reflektovat různé potřeby dětí. Zdrojem inspirací jak zvýšit kapacity, rozmanitost nabídky, ale i kvalitu nerodinné péče o děti zejména z hlediska uspokojování potřeb dětí i rodičů, může být např. francouzský systém (blíže Paloncyová a kol. 2013, 2014).

Rodinná politika je ve Francii decentralizována, rozvoj různých, avšak legislativně vymezených forem nerodinné péče o děti do tří let je v kompetenci obcí, sdružení obcí a vyšších územně správních celků (departementů). V každém departementu je ustavena komise pro nerodinnou péči, která určuje konkrétní priority a cíle v této oblasti. Minimální standardy kvality péče o děti jsou vymezeny na národní úrovni, jednotlivé regiony je mohou zpřísnit. Jedná se zejména o počet a kvalifikaci pečujícího personálu, výchovný program, systém kontrol, registr služeb a zařízení. Na kvalitu poskytované nerodinné denní péče o děti, ať již kolektivní nebo individuální, dohlíží v každém departementu Úřad na ochranu matky a dítěte3. Nutnou podmínkou pro kvalitní nerodinnou péči o děti je dostatek financí. Systém financování zařízení péče o děti je ve Francii jednotný bez ohledu na typ zřizovatele. Cílem je zajistit srovnatelné podmínky v poskytování financí z veřejných zdrojů různým typům zařízení denní péče a současně umožnit více méně rovnoprávnou finanční dostupnost denní péče dětem z různých sociokulturních prostředí. Na úhradě nákladů poskytování péče se vždy podílejí rodiče dětí a Národní pokladna rodinných dávek4, resp. její pobočky v jednotlivých departementech5 (prostřednictvím dotace poskytované přímo zřizovateli zařízení nebo prostřednictvím příspěvků rodinám). Obec a vyšší územně správní celek se finančně spolupodílejí především na úhradě nákladů na výstavbu nových nebo rekonstrukci stávajících zařízení.

Zásadním rozdílem systémů nerodinné péče o děti v ČR a ve Francii je rozsah a pojetí individuální nerodinné péče, tj. péče profesionálních chův, která tvoří ve Francii rozšířený a mnohostranně propracovaný systém. První zákon, který položil základ dnešnímu nastavení tohoto typu péče, byl ve Francii přijat již v roce 1977. V závislosti na potřebách praxe byl a stále je postupně novelizován. Mateřská asistentka (chůva) je osoba, která ve své domácnosti za mzdu poskytuje službu denní péče maximálně čtyřem dětem současně. Před tím, než začne mateřská asistentka poskytovat své služby, musí získat licenci poskytovanou výše uvedeným Úřadem na ochranu matky a dítěte, a tona základě splnění kritérií daných zvláštními zákonnými předpisy (zejména vzdělání pečujících osob, vhodnost prostor). To umožňuje registraci mateřských asistentek a následnou kontrolu kvality jejich služeb. Zároveň je tím mapována nabídka služeb péče o děti, která je dostupná jak místním samosprávám, tak rodičům. Mezi rodičem a mateřskou asistentkou vzniká pracovní poměr na principu zaměstnavatel zaměstnanec, a to se všemi důsledky pro obě strany. Profese mateřské asistentky je však považována za tzv. rizikovou, zejména proto, že je velmi silně závislá na poptávce rodičů, je výrazně časově omezena tím, jak se dítě postupně osamostatňuje a nepotřebuje stálou péči, služby také většinou nejsou využívány celodenně, výdělky jsou tedy relativně nižší. Z tohoto důvodu existují zákonem definované výjimky v oblasti pracovního práva. Stát, zejména s cílem zamezit černému trhu a mít možnost kontroly služeb, péči mateřských asistentek finančně podporuje (daňové výhody, sociální odvody, příspěvky pro rodiče atd.).

V České republice nejsou podmínky poskytování služeb chůvy upraveny zvláštním zákonem. Stávající právní úprava je velmi nepřehledná a nejednoznačná (více zákonů, vymezení zpravidla v rámci obecných ustanovení). Platné legislativní nastavení tak neodpovídá reálným potřebám rodin ani chův. V žádném právním předpisu není navíc opora pro to, aby byly poskytované služby z hlediska své kvality kontrolovány.  

Jak vyplývá z výzkumu Péče 2013, jsou služby chův v České republice zatím málo využívány. Mezi hlavní příčiny patří finanční náročnost těchto služeb, a to zejména, pokud by měly být využívány pravidelně nebo několik hodin denně. Velkou roli však hraje nedůvěra či strach svěřit dítě cizí osobě. To souvisí i s výše uvedeným nejasným vymezením této profese, kdy ve většině případů chybí záruky kvality péče. Výzkum však dotázaným matkám umožnil více se nad možnostmi těchto služeb zamyslet. Jak je z výsledků zřejmé, polovina z nich by i přes prvotní výhrady služby chův za jistých okolností využila. V první fázi by se jednalo spíše o příležitostné hlídání (večer apod.), intenzivnější využití matky připouštěly, pokud by je k tomu vedly důležité okolnosti, zejména potřeba zajistit péči v době, kdy jsou v práci. Služby chův se nabízejí jako vhodná alternativa zejména pro ty matky, které se chtějí alespoň částečně vrátit na trh práce před třetími narozeninami dítěte, kdy dítě ve většině případů nastupuje do mateřské školy.    

Překážkou prosazení nových opatření ve prospěch rodin s dětmi je mimo jiné resortní roztříštěnost kompetencí týkajících se služeb denní péče o děti, a to mezi Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo průmyslu a obchodu, příp. Ministerstvo financí (podrobně v publikaci Paloncyová et al. 2013). Řada kompetencí byla z centrálních státních orgánů přesunuta na kraje a obce, které tak získaly rozhodující roli ve zřizování zařízení denní péče o děti a také v jejich financování (s výjimkou mateřských škol, které jako jedinou službu péče o předškolní děti spolufinancuje stát). Po vzoru Francie musí být obecná koncepce služeb nerodinné péče o děti formulována v legislativě na národní úrovni. O jejich typu a rozsahu by měla rozhodovat nabídka a poptávka v konkrétním regionu. Jak ukazuje francouzská praxe, lokální rodinnou politiku nelze vytvořit bez jasné deklarace vůle před¬sta¬vitelů obce či kraje, bez zajištění spolupráce s obyvatelstvem obce a s dalšími subjekty, jako jsou státní/ obecní, soukromá zisková i nezisková zařízení péče o děti, nezbytná je i komunikace s rodinami, neziskovými organizacemi, zaměstnavateli, kontaktními pracovišti kraj¬ských poboček Úřadu práce České republiky apod. Po vzoru Francie je však třeba podpořit dostupnost služeb nerodinné péče dávkami a daňovými výhodami pro rodiny s malými dětmi, které využívají nějakou registrovanou formu nerodinné péče, tj. mimo černý trh. Tím sice vzroste zatížení státního rozpočtu, na druhé straně však toto zatížení bude přinejmenším kompenzováno pozitivními dopady na trh práce. Zvýšením dostupnosti služeb nerodinné péče se zvýší uplatnitelnost rodičů, zejména matek, na trhu práce, vzroste poptávka po pečovatelských profesích, uplatnění najdou i školitelé a školitelky osob, které mají zájem se v této profesi realizovat. Celý systém služeb denní nerodinné péče však musí být propojen s přístupem zaměstnavatelů, kteří by na možnosti svých zaměstnanců a zaměstnankyň skloubit pracovní a rodinný život měli brát mnohem větší ohled. Prosazování v České republice doposud alternativních, méně rozvi¬nutých služeb péče o děti do tří, příp. šesti let, by však nemělo mít za cíl oslabit roli rodičů v péči a výchově dětí, mělo by ale přispět k většímu vyvážení rodinného a pracovního života.


1 Článek vznikl na základě výsledků projektu Nové formy denní péče o děti v ČR financovaného z ESF prostřednictvím OP LZZ a ze státního rozpočtu ČR v období 2012-2014 (CZ.1.04/5.1.01/77.00038). Všechny výstupy z projektu jsou dostupné na http://www.vupsv.cz/index.php?p=care_for_children&site=default.

2 Zákon č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů nabyl účinnosti dne 29. 11. 2014.
3 la Protectionmaternelle et infantile - PMI
4 la Caissenationaled´allocationsfamiliales - CNAF
5 la Caissed´allocationsfamiliales - CAF

Literatura:


Haberlová, V., Kyzlinková, R. Rodinné potřeby zaměstnanců, Praha: VÚPSV, 2009.
Zaostřeno na ženy a muže 2011. 2012. Praha: ČSÚ. Dostupné z http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1413-11-r_2011
Paloncyová, J., Barvíková J., Kuchařová, V., Svobodová, K., Šťastná, A., 2013. Systém denní péče o děti do 6 let ve Francii a v České republice. Praha: VÚPSV, v.v.i. ISBN 978-80-7416-119-3. Dostupné zhttp://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_356.pdf
Paloncyová, J., Barvíková, J., Kuchařová, V., Peychlová, K., 2014. Nové formy denní péče o děti v České republice, Praha: VÚPSV, v.v.i., ISBN 978-80-7416-203-9. Dostupné z http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_381.pdf

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *