Basketbalové hřiště na střeše restaurace, šachové stolky, open air boxovací ringy, to vše můžeme najít v zahraničí. Jaké možnosti sportu, pohybu a relaxace ale nabízí veřejný prostor ve městech a na vesnicích v ČR? Jak jsou tyto možnosti pestré a dostupné různým věkovým skupinám, ženám, mužům?
BasketBar v nizozemském Utrechtu od studia NL Architects řeší nedostatek veřejného prostoru ve městě, a tak vrší sport, relax a občerstvení do několika pater nad sebou. Vídeň má venkovní sportování jako prioritu ve své strategii Smart City. Cílem je motivovat děti a mládež, aby sport co nejdříve začlenily do svého života, a také posilování zdravého způsobu života a „zdravotní gramotnosti všech skupin v populaci“. Konkrétně to mimo jiné znamená i to, že město zdarma zpřístupnilo školní a další běžně neveřejné tělocvičny a sportoviště lidem s nižšími příjmy v časových intervalech, kdy by jinak nebyly využívány.
Nástroj genderového rozpočtování ve městech a obcích, tedy přístupu, kdy se rozpočet a plány tvoří s ohledem na specifické potřeby mužů, žen a různých jiných skupin obyvatelstva, včetně těch marginalizovaných nebo hendikepovaných, mimo jiné počítá s tím, že ženy preferují jiné sporty než muži, více využívají hromadnou dopravu, aby se za sportem vypravily, muži chodí více sportovat po práci, tedy i později večer. Rodiče malých dětí naopak mívají čas dopoledne a je pro ně vítanou pomocí, pokud je sportoviště na dohled od dětského hřiště.
Mnoho obcí a měst v ČR má koncepci rozvoje dětských hřišť a sportovišť, genderové hledisko zatím ale většinou chybí. Typickým příkladem jsou naddimenzovaná fotbalová hřiště v každé druhé vesnici, na úkor ostatních sportů a pohybových aktivit, na které už pak nezbývají finance.
Někdy dochází až v průběhu realizace volnočasových projektů v obcích k tragikomickým situacím, jako například v Moravanech u Brna (obec s cca dvoutisícovou populací): „Fotbalové hřiště dopadlo trochu jinak, než se čekalo. Od začátku se vědělo, že se plnohodnotné velké hřiště na toto místo nevejde a počítalo se s menším hřištěm, na kterém by se ale nemohla hrát oficiální utkání. Další problém se vyskytl s tím, že rány do míče nejsou kompatibilní s činností, probíhající v naprosté blízkosti - a to tréninkem koní. Kůň se míče leká a mohlo by dojít ke zraněním1.“
Problém mívají obce také s volnočasovým prostorem pro školní děti a dospívající. Kvalita, plánování a údržba často zaostávají za dětskými hřišti. Koncept férově sdíleného veřejného prostoru mimo jiné zjišťuje, že způsoby volnočasového sportování dívek a chlapců jsou rozdílné: chlapci tíhnou k formálním, zatímco dívky k neformálním míčovým hrám. Dívky více řeší, jak vypadá prostor, v němž je hřiště umístěno, odrazuje je například vysoké oplocení, necítí se tam bezpečně. Ve věku 9-12 let je dívek v parcích a na hřištích z tohoto důvodu málo, jen málo hřišť je jim přizpůsobeno. Přitom by stačilo například přidat do oplocení více vchodů nebo vyčlenit pro neformální míčové hry neutrální prostor.2
Jako genderově neutrální pohybová aktivita, atraktivní pro obě pohlaví, kde si holky a kluci mohou také hrát spolu, se jeví například lezecké sítě, kterých na dětských hřištích v poslední době přibývá. Problémem bývá umístění těchto sítí ve sdíleném prostoru dětského hřiště s batolaty a předškolními dětmi, tedy věkové skupiny vzhledem k naprosto rozdílným schopnostem, způsobům chování a možnostem neslučitelné, ty mladší navíc v ohrožení své bezpečnosti.
V Praze a v dalších městech se v posledních letech objevují „seniorská“ či „vícegenerační“ sportoviště. Jsou to venkovní posilovny, u každého nástroje je návod, jak cvičit a jak cvičit bezpečně. Na jednom takovém hřišti na pražském Sídlišti Barrandov senioři a seniorky k vidění nejsou. Využívají jej většinou muži ve středním věku a v rámci strolleringu – tj. cvičení s kočárky - také ženy. Strollering je zajímavý koncept outdoorového cvičení, komunitní záležitost, v principu možnost zacvičit si na čerstvém vzduchu a nemuset řešit, kam s potomkem. Cvičí se po celé ČR, většinou ve větších městech, zcela na náklady cvičících a bez zvláštních speciálních požadavků na infrastrukturu, ale využívají se i stávající hřiště a nástroje pro posilování, zpevněné cesty, zelené plochy a lesoparky, dětská hřiště, kam je možné děti během cvičení vypustit. V rámci genderového rozpočtování jedna z aktivit pro ženy i muže na mateřské nebo rodičovské, kterou by obce mohly podpořit.
Nesmíme zapomínat ani na relaxační zóny, kterých stále není mnoho a které nemusí být využívány jen po sportu, ale i ostatními, nesportujícími, lidmi. Klasické, jednosměrně orientované, lavičky se možná hodí do parku nebo podél lesa, ale jinak jsou už trochu zastaralé a jejich funkčnost je omezená. Mnohotvaré, vícestranně orientované a spolu „komunikující“ lavice s plochami, kam si položit občerstvení nebo knihu, a podobné platformy se občas objevují například na pražské Náplavce. Funkčnost a pohodlí by ale mělo vždy převažovat nad designem, jak totiž konstatuje zmíněná publikace o férovém městě, ani běžné lavičky nemusejí vyhovovat svou konstrukcí lidem s pohybovými obtížemi, špatně se jim z nich například vstává a pak je jejich pobyt ve veřejném prostoru znepříjemněn.
Možnost sportovat ve veřejném prostoru, celoročně a zadarmo, je velmi důležitým aspektem především městského života. Kromě toho, že lidé ušetří a dělají něco pro své zdraví, také veřejný prostor oživují, starají se o něj, kultivují ho, jsou v něm vidět, setkávají se a posilují (nejen sousedské) vztahy. Proto by měly obce o „veřejné sportování“ pečovat a nezapomínat na různé skupiny obyvatelstva, které mají ohledně pohybu různé potřeby a představy.
1 http://www.moravanyubrna.cz/assets/File.ashx?id_org=9850&id_dokumenty=1095%20&p1=1118
2 http://www.wpsprague.com/ferovesdilenemesto/
Autor fotografie: Luuk Kramer
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).