Gender studiesRovné příležitosti v souvislostech

Zapojme ženy do skutečného rozhodování o válce i míru

[29.5.2017, Anna Kotková, Gender Studies o.p.s.,]

Míla O’Sullivan je interní doktorandka na Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se postavením žen a genderovou problematikou v mezinárodní politice, zejména genderovým rozměrem míru a bezpečnosti v teorii a praxi mezinárodních vztahů. V rozhovoru jsme se soustředili na téma situace žen ve válečných konfliktech a postkonfliktních obdobích. Ženy jako vícenásobně stigmatizované a zasažené, ale stále většinou bez zásadní možnosti ovlivnit běh věcí, v důsledku toho i bezpečnost, životy a budoucnost svou i svých rodin, a bez přístupu k rozhodovacím procesům. A jak to lze změnit.

 

Ženy ve válce i po ní jsou stále z pohledu českých mainstreamových médií, většiny politologů a politoložek, historiků a historiček neviditelné a marginální aktérky v současnosti i historii. Přitom dějiny každodennosti, všednosti, lidské příběhy, orální historie - to už je přeci docela dlouho ve světové historiografii trendem, možná už i překonaným, proč to ještě nedoputovalo do ČR? A co na to mezinárodní vztahy jako obor?

Máte pravdu, že tyto metody zaměřující se na jedince jsou ve světě běžné, konkrétně feministické mezinárodní vztahy uplatňují například metody orální historie, etnografie nebo narativů, které jsou pro obor netypické. Feministický výzkum mezinárodních vztahů tak obvykle začíná „zdola“ u každodenních zkušeností žen a snaží se porozumět genderovým vztahům a mocenským strukturám ve společnosti, s cílem vytvořit základ pro transformativní změnu. Vzniká tak výzkum, který kontrastuje převládajícím znalostem v oboru mezinárodních vztahů, které ale vytvořili víceméně jen muži. Mezinárodní politika je totiž v teorii i praxi téměř výhradně mužským světem. To je i pravděpodobně jeden z důvodů, proč v ČR zatím není příliš rozvinut feministický výzkum v rámci disciplíny mezinárodních vztahů, pokud vím, věnuje se mu jen několik málo jedinců, zejména v kontextu rozvoje a post-koloniální perspektivy. S tím souvisí i skutečnost, že v české společnosti je gender stále vnímán přezíravě a to včetně vysokého školství, nehledě také na celkový stav českého vzdělávání, které nevede ke kritickému myšlení – a tedy i k vyzývání převládajících znalostí.

Můžete pro představu uvést konkrétní příklady z „mužského světa mezinárodní politiky“?

Tak například úspěch je na mezinárodním poli měřen na základě síly, rozhodnosti a soběstačnosti, tedy charakteristik připisovaným tradičně mužům. Vezměme si jako příklad americký raketový útok na syrskou vojenskou základnu, který nařídil Donald Trump jako odvetu za chemický útok v syrské provincii Idlib. Po útoku nastal v západním světě jakýsi obrat v pohledu na Trumpa, který byl do té doby převážně kritický. Útok symbolizuje právě již zmíněné charakteristiky úspěchu - americkou sílu, rozhodnost a soběstačnost Trumpa, který nečekal na souhlas Kongresu nebo podporu OSN.

A když už jste na začátku zmínila média, tady vidím velkou mezeru. Genderová témata v kontextu mezinárodní politiky jsou v českých médiích výjimečná a řeší-li se v médiích otázky mainstreamových mezinárodních vztahů, ženy komentátorky – politoložky, historičky, novinářky apod. - se k nim vyjadřují jen zřídka. Například speciál ČT 24 k prvnímu kolu prezidentských voleb ve Francii měl čistě mužské složení, kromě redaktorky ČT. O nic lepší to nebylo ani u druhého kola francouzských voleb, u amerických voleb nebo již zmíněného amerického útoku na Sýrii. Výsledkem je, že z médií dostáváme z velké většiny mužský a tedy neúplný obraz mezinárodní politiky. Zároveň je tím posilována tendence preferovat maskulinní pohled na svět.  

Jak můžou být ženy zapojeny do řešení konfliktů a obnovy v postkonfliktním období, pokud se to dá takto celosvětově generalizovat? Na jakých společenských úrovních by se měly angažovat?

Na všeobecné rovině je důležité aktivní zapojení žen na všech úrovních a do všech procesů od samého počátku řešení konfliktů, tedy od jednání u mírových stolů až po postkonfliktní obnovu země. Statistiky ukazují, že ženy u mírových stolů chybí. V letech 1992 – 2011 tvořily ženy jen 2 % hlavních mediátorů a 9 % vyjednavačů formálních mírových procesů. Pouze 7 % mírových dohod z let 1990 – 2010 zahrnuje odkaz na genderovou rovnost a ženská práva.

Je kupříkladu také známo, že během bosenské války začaly desítky ženských organizací jako první komunikovat přes etnické hranice, ale u mírových jednání ženy chyběly. Přitom v této době se rozhoduje o rozdělení moci, o klíčových věcech jako je přidělování finančních zdrojů a plány postkonfliktní obnovy, institucionální reformy, řeší se trestní spravedlnost, ale i například spolupráce mezi znesvářenými stranami konfliktu. Nejde nicméně jen o pouhou účast žen, ale o jejich aktivní zapojení, o skutečný vliv na další vývoj. Zároveň je důležité, aby gender nebyl zužován na ženy, jak už to bývá, a pozornost se nesoustředila například jen na násilí na ženách. Řeší-li vlády, donorské subjekty nebo nevládní organizace genderově podmíněné násilí v konfliktech, je nutné zohlednit, že oběťmi tohoto násilí mohou být ženy i muži, jak dokazuje například konflikt v Demokratické republice Kongo. Tuto všeobecnou rovinu je potřeba zasadit do konkrétního kontextu, ideálně na základě genderové analýzy daného konfliktu, která nám umožní porozumět existujícím mocenským strukturám a nerovnostem genderových vztahů včetně propojenosti s faktory jako je věk, etnicita, náboženství nebo sexuální orientace.

Proč je aktivní zapojení žen důležité, tedy kromě principiální důležitosti dát jim prostor a rovné příležitosti coby 50% části populace?

Jednoduše řečeno, dopady konfliktu a další vývoj země nemohou ve prospěch celé společnosti řešit jen muži. Pokud se tak stane, tak obvykle dojde k zásadnímu okleštění práv žen, což dnes vidíme například v zemích tzv. arabského jara. V době konfliktu totiž často vzniká mocenské vakuum, které může dát prostor radikálním uskupením. Konflikt zároveň zanechává nedozírné dopady na ženy a muže a genderové vztahy. Nedávno jsem se setkala se zástupkyní nevládní organizace z Čečenska, jejíž vyprávění si dovolím shrnout do příkladu dopadu války na genderové vztahy: v Čečensku zanechala válka dlouhodobé důsledky v podobě zvýšeného násilí ve společnosti a úpadku morálních hodnot, došlo k posílení tradičních patriarchálních hodnot, je rozšířené domácí násilí, vysoká rozvodovost, zvýšil se počet matek samoživitelek, byly obnoveny praktiky jako je tzv. únos nevěst, jen v nedávné době došlo k 29 případům zavraždění žen ze cti.  

Jde tedy o to, aby ženy a muži spoluutvářeli podobu postkonfliktního vývoje a promítli do něj své zkušenosti, potřeby a priority, svoji představu bezpečné a stabilní společnosti. Jejich priority se budou pravděpodobně lišit v návaznosti na to, jak zažívají konflikt i postkonfliktní období - ženy jako živitelky rodiny, matky, vojákyně, uprchlice, oběti, aktivistky, apod., muži také v rolích živitelů rodin, otců nebo uprchlíků, ale vzhledem k maskulinní povaze války mnohem častěji se zbraní v ruce.

Proč Vás osobně zaujalo téma genderového rozměru míru a bezpečnosti v teorii a v praxi?

Dostala jsem se k tématu přes rozvojovou spolupráci, kdy jsme se s několika dalšími lidmi snažili a i nadále usilujeme o prosazení genderové problematiky do vládních politik a praxe české rozvojové spolupráce. Genderové hledisko míru a bezpečnosti se s rozvojem úzce prolíná, protože mnoho rozvojových projektů je realizováno v postkonfliktních oblastech. Tady bych zdůraznila, že z feministického pohledu je bezpečnost vnímaná nejen jako fyzická, ale i zabezpečení ekonomické, sociální, politické, environmentální, a je to tedy hodně o rozvoji, reintegraci, zlepšení postavení ve společnosti apod.

Zaujalo mne, že v českém kontextu téma téměř neexistuje, a to překvapivě ani na úrovni nevládních organizací, které jsou obvykle o krok napřed. Určitá snaha přichází od rozvojových organizací sdružených ve FoRS (České fórum pro rozvojovou spolupráci) v pracovní skupině Gender, kde má zastoupení i Gender Studies, ale i pro ně je to jen jedno z mnoha témat. Jejich zapojení ale vnímám jako klíčové, protože jsou napojeny na místní komunity v oblastech zasažených konfliktem. Překvapivý je ale nedostatek podpory tématu ze strany genderových organizací, které se oblastem zahraniční politiky téměř nevěnují. Například při loňské přípravě národní akčního plánu k rezoluci RB OSN 1325 o ženách, míru a bezpečnosti se nezájem genderových nevládek ukázal jako problém, protože tu chyběla širší podpora pro prosazení kvalitního dokumentu, který by přinesl určitý posun v tématu.

Tato rezoluce by tedy měla zajistit ženám větší bezpečnost ve válečných konfliktech? Můžete ji krátce představit?

Začala bych samotným přijetím rezoluce 1325 Radou bezpečnosti OSN v roce 2000, které je připisováno společnému úsilí ženských a genderových organizací a mezinárodních sítí, podporujících vlád a orgánů OSN. Je tedy výsledkem procesu „zdola“ a určitého kompromisu těchto skupin. Je namístě podívat se na rezoluci také v kontextu vývoje 90. let 20. století, kdy se měnilo mezinárodní klima i charakter konfliktů, probíhaly konflikty v bývalé Jugoslávii nebo ve Rwandě jejichž společným jmenovatelem bylo masové znásilňování. Rezoluce 1325 vybízí k posílení role žen a jejich účasti na všech rozhodovacích úrovních při prevenci a řešení konfliktů, a při post-konfliktní obnově, k promítnutí genderového hlediska do aktivit zaměřených na udržování míru a vyzývá k ochraně před genderově podmíněným násilím. Toto v praxi ale zatím moc nefunguje a i proto má rezoluce ve feministických kruzích kritické ohlasy. Najdeme nicméně i úspěšné příklady zemí jako Severní Irsko, kde se do vyjednávání míru přes původně mužské složení podařilo zapojit Severoirskou ženskou koalici a prosadit její priority do Velkopáteční dohody1. Díky důrazu na participaci žen mají také některé země zasažené konfliktem, například Irák, Afghánistán nebo Srbsko, poměrně vysoké zastoupení žen v parlamentu.

Proč je rezoluce 1325 kritizována v některých feministických kruzích?

Objevují se různé kritické názory na rezoluci 1325 od její nedostatečné implementace až po její úplné odmítání jako západní normy. Na akademické rovině je například častá kritika samotného textu rezoluce 1325, který esencializuje ženy jako „peacemakers“ neboli mírotvůrkyně, což posiluje tradiční pojetí války jako maskulinní a míru jako femininního. Kritika se také vztahuje na přílišný důraz na řešení sexuálního násilí v konfliktech, které posiluje vnímání žen jako pasivních obětí, na úkor participace a zlepšení jejich socioekonomického postavení. Dále je agenda 1325 příliš často vykládána jako více žen v armádě a může tím sloužit jako nástroj k dalšímu vyzbrojování. Toto je trochu problematické uvědomíme-li si roli OSN jako organizace, která má podporovat mezinárodní mír a diplomatická řešení konfliktů.

Dovolím si ke zmíněnému vyzbrojování uvést konkrétní příklad. Nedávno jsem se na Ukrajině setkala s aktivistkami a akademičkami z celého regionu východní Evropy, které sdílely velmi různorodé a víceméně velmi kritické zkušenosti s rezolucí 1325 v konfliktním a postkonfliktním kontextu. Například srbská akademička argumentovala, že v Srbsku byla rezoluce 1325 zneužita pro prosazování určité formy legálního nacionalismu a militarismu, na úkor reintegrace a postkonfliktní rekonstrukce. Ukrajinský příklad se týkal loňské studie Invisible Batalion zaměřené na odstranění diskriminace žen v ukrajinské armádě a ukázal velmi rozdílné feministické pohledy. Jedna z autorek studii obhajovala jako výzkum inspirovaný samotnými místními ženami, nicméně převažoval názor blízký srbskému příkladu, že studie dává legitimitu nacionalistickému diskursu a zkrášluje militarizaci prezentací mladých žen v uniformách. Asi nejkritičtější k rezoluci 1325 byly Arménky, které ji odmítly jako západní neoliberální normu, která udržuje patriarchát.

Co se ideálně očekává, že mohou pro zlepšení situace bezpečnosti žen udělat země, jako je ČR, tedy země, které v konfliktních a postkonfliktních oblastech mají své ozbrojené složky, působí zde české rozvojové organizace, zdravotnické týmy apod.?

Může se zapojit svými zahraničními aktivitami v oblastech zasažených konfliktem. Ke koordinaci a propojení těchto aktivit může vhodně sloužit národní akční plán k naplňování rezoluce 1325, který pokrývá šíři vámi zmíněných aktivit od zohlednění genderového hlediska do vojenských, policejních a civilních misí, udělování azylu, až po humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci. Česká republika přijala svůj první národní akční plán jako 64. země světa letos v lednu. V ČR zatím chybí odborné kapacity i potřebný výzkum, který by genderovou optikou zanalyzoval současné aktivity, identifikoval by mezery a reálné možnosti do budoucna. Tento nedostatek se promítl i do národního akčního plánu 1325, který je z mého pohledu uspěchaným kompilátem příspěvků jednotlivých ministerstev, bez hlubší propracovanosti. Vznikl téměř bez přispění občanské společnosti, což je problém, když primárním cílem má být bezpečnost žen a místních komunit a obecně stabilita a rozvoj společností zasažených konfliktem.

Jak tedy vidíte další vývoj?

V ČR je téma na samém počátku, přestože současná vláda je v tématu doposud nejaktivnější. Hodně by pomohlo, kdybychom měli ministra či ministryni zahraničí, který nebo která si téma vezme za své, jako například v Rakousku někdejší ministryně zahraničí Ursula Plassnic, ve Velké Británii William Hague nebo současná ministryně zahraničí Švédska, Margot Wallström. A může se to pojmout i strategicky. Například Wallström vedle lidskoprávního hlediska zdůrazňuje potřebu řešit genderové nerovnosti z důvodu mezinárodní bezpečnosti, což ve své feministické zahraniční politice označuje „chytrou politikou.“ Podobně propojila postavení žen s otázkou národní a světové bezpečnosti tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clinton. K dispozici je už i množství studií, které poukazující na souvislost genderové rovnosti s bezpečností postkonfliktních společností a s udržováním míru, a souvislost potlačování ženských práv s extremismem a nestabilitou a v tomto směru lze očekávat další bádání.
Já jsem mírně optimistická, co se týče dalšího vývoje v ČR. Genderovým tématům v zahraniční politice ČR a v mezinárodních vztazích se teď začne více věnovat Ústav mezinárodních vztahů, který se doposud zaměřoval hlavně na gender v rozvoji nebo v zahraniční službě. Doufám, že v ČR v tomto směru dojde k průlomu, i když je to běh na dlouhou trať.

 


1 https://cs.wikipedia.org/wiki/Velkop%C3%A1te%C4%8Dn%C3%AD_dohoda

 




zpět na celé číslo



„Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.“

Projekt je financován Evropským sociálním fondem a magistrátem hl.m. Prahy. Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.

OD 1.ČERVENCE 2008 DO 1.ŘÍJNA 2008 BYL ZPRAVODAJ FINANCOVÁN ZASTOUPENÍM EVROSPKÉ KOMISE V ČR V RÁMCI PROJEKTU "FIT PRO ZMĚNU: FLEXIJISTOTA A GENDEROVÁ ROVNOST NA TRHU PRÁCE"
Obsah tohoto zpravodaje vyjadřuje postoj Gender Studies, o.p.s., a proto nemůže být v žádném případě považován za oficiální postoj Evropského společenství.

esf TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad vlády ČR Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.