Gender studiesRovné příležitosti v souvislostech

Ženy od války k míru v Sierra Leone

[29.5.2017, Kateřina Werkman, afrikanistka,]

Přes deset let (1991-2002) pustošila Sierru Leone občanská válka. Vleklý konflikt, který rozpoutala povstalecká Revoluční sjednocená fronta, měl kořeny v celkové a hluboké krizi moderního sierraleonského státu, v dlouhých letech zneužívání moci politickými elitami a náčelníky. Vraždění a mrzačení civilistů, sexuální násilí, nucené odvody dětských vojáků, drancování měst a vesnic se stalo součástí života jejích obyvatel.

Konflikt změnil dramaticky i každodenní život sierraleonských žen, které musely přijmout nové role a vyvinout si mechanismy přežití v situaci trvalého ohrožení, zranitelnosti a rozvrácení rodin, komunit a dalších tradičních společenských sítí.

Zkušenost žen a dívek v kontextu ozbrojeného konfliktu bývá zpravidla diskutována ve spojení se sexuálním násilím. Avšak vidět ženy pouze jako pasivní oběti by znamenalo přehlížet jejich roli jako aktivních účastnic válečného násilí i budování míru. Snaze žen o mobilizaci občanské společnosti proti válce, jež nakonec přispěla k ukončení konfliktu, stejně jako jejich roli v poválečné obnově komunit, stojí za to věnovat bližší pozornost.

Před začátkem války byly ženy prakticky vyloučeny z veřejného života, ale nepolitické ženské organizace a spolky měly v zemi dlouhou tradici. Probíhající konflikt poskytl pro některé z nich společné téma a v polovině roku 1994 vzniklo Ženské fórum (WF) jako platforma pro diskusi. Skutečným prvním krokem kolektivní mobilizace žen na podporu ukončení konfliktu bylo ustavení Sierraleonského ženského hnutí za mír (SLWMP) v rámci WF v lednu 1995. Ještě v témže měsíci uspořádalo SWLMP první mírové pochody, jež spojily ženy různých věků i společenského postavení. Tančící a zpívající průvody žen prošly všemi většími městy v zemi a vzkazovaly vládnoucí vojenské juntě, aby zahájila jednání k ukončení konfliktu. Nestranický a nekonfrontační styl pochodů umožnil poprvé nastolit ve veřejné debatě citlivé téma mírových rozhovorů s rebely, aniž by antagonizoval vládnoucí juntu, jež jinak nebyla kritice svého způsobu vedení války příliš otevřená.

Boj za demokratické volby

Když bylo o několik měsíců později zřejmé, že armáda mír nezajistí, zesílil domácí i mezinárodní tlak na návrat demokraticky zvolené vlády. V tomto procesu se ženské hnutí politicky angažovalo již mnohem aktivněji. V srpnu 1995 se ve freetownském hotelu Bintumani konala Národní poradní konference, na níž se k diskusi nad detaily demokratizace sešli zástupci z různých sfér veřejného života a občanské společnosti. Delegáti mimo jiné odsouhlasili datum konání voleb na únor 1996 a vyzvali vládu, aby zintenzivnila mírové úsilí. Právě zástupkyně ženského hnutí prosadily klíčové ustanovení, podle nějž mohl být další odklad voleb autorizován pouze nově svolanou poradní konferencí. Když se o to junta pokusila, pořádaly ženy desítky shromáždění a konferencí, vydávaly tiskové zprávy a poziční dokumenty, aby přesvědčily co nejvíce lidí o neodkladném významu voleb. Na samotné poradní konferenci Bintumani 2 pak ženy jednohlasně podpořily konání voleb v původním termínu, navzdory hrozbám ze strany vojenské vlády. Během voleb pak ženy aktivně dohlížely na dodržování pravidel: „Dokonce i když v den voleb vojenská junta ohrožovala voliče střelbou, ženy obcházely volební místnosti jednu po druhé a povzbuzovaly je, aby se nedali zastrašit a zůstali, dokud neodevzdají svůj hlas,“ napsala bojovnice za mír a lidská práva Binta Mansaray.

Ženské mírové hnutí nejenže zásadně přispělo k návratu civilní vlády, ale vedlo i k vytvoření pocitu solidarity mezi ženami, které se začaly aktivněji sdružovat s cílem prosadit své zájmy a vydobýt si místo v demokratické politice. Kromě kampaně na podporu voleb se některé ženy v provinciích pokoušely o navázání kontaktu s rebely z RUF, které se pokoušely přesvědčit, aby složili zbraně. Tyto iniciativy však nebyly většinou úspěšné a nejednou skončily tragicky.

Demokratické intermezzo ukončil v květnu 1997 další vojenský převrat, který vyvolal opětovnou eskalaci konfliktu. Mírové iniciativy občanské společnosti sice zcela neutichly, avšak nezávislý hlas ženského hnutí byl v této fázi spíše v pozadí, především v důsledku neshod uvnitř různorodého ženského hnutí a útěku některých jeho čelných představitelek do zahraničí. Vedoucí roli převzala nově ustavená Mezináboženská rada Sierry Leone (IRCSL), u jejíhož zrodu nicméně stály i Federace asociací muslimských žen (FMWA) a Asociace mladých křesťanských žen (YWCA).

Mírové pochody a zdvižené sukně

Další příležitosti aktivně se zasadit o ukončení války se ženské mírové hnutí ujalo až v roce 2000, rok poté, co byla podepsána mírová dohoda mezi vládou a RUF v Lomé. Rebelové, a především jejich vůdce Foday Sankoh, literu smlouvy opakovaně porušovali, válka na mnoha místech pokračovala a situace civilního obyvatelstva se nezlepšovala. Ženské fórum svolalo na 6. května mírový pochod žen k Sankohovu domu ve Freetownu, aby jej sloganem „Dost je dost!“ vyzvalo k ukončení násilí a propuštění nedávno zajatých vojáků OSN. „Vyšly jsme, abychom Sankohovi a RUF ukázaly, že už toho bylo dost. Že už nechceme válku. Chtěly jsme upozornit, že Sankoh využívá svého postavení k přípravě na další násilí“, řekla mi v rozhovoru bývalá předsedkyně WF Rosalind MacCarthy. Sankoh se s ženami odmítl setkat a jeho strážci a poradci je zasypali urážkami a výsměchem. Na protest se skupina starších žen z delegace zastupující kostely a mešity odhodlala k radikálnímu kroku: postavily se před Sankohův dům, zdvihly sukně, předklonily se a obnažily. V sierraleonských tradičních představách je takový akt vyřčením prokletí, jenž s sebou nese povinnost jej vykonat a tím i bránit čest starých a respektovaných žen. Mobilizační efekt jejich odvážného činu byl veliký. Již 8. května se konal druhý, tentokrát masový, pochod k Sankohovu domu, který skončil střelbou, útěkem a pozdějším zatčením rebelského vůdce, a stal se tak jedním ze zásadních momentů k definitivnímu ukončení konfliktu.

Mírové matky

Ve fázi poválečné rekonstrukce narůstal počet ženských organizací jak na národní, tak především na místní úrovni. Jejich pole působnosti bylo (a nadále je) široké a jejich těžiště se proměňovalo s postupem času. Bezprostředně po válce ženy hrály například zásadní roli při reintegraci bývalých dětských vojáků či asistovaly při sjednocování rodin a repatriaci uprchlíků. Později se iniciativy v komunitách zaměřily více na oblast rozvoje a zlepšení situace a postavení žen. Jedním z příkladů vícevrstevného působení ženských skupin v poválečném budování míru jsou skupiny Mírových matek, jež od roku 2009 vznikly ve více než dvou stech komunit po celé zemi. Mírové matky se zrodily z programu sierraleonské nevládní organizace Fambul Tok, která podporovala komunity po celé zemi při přípravě tradičních usmiřovacích ceremonií. Během těchto rituálů se mohli bývalí bojovníci doznat ke svým zločinům a oběti svěřit se se svým utrpením a ukázat na viníky. Ačkoli tento proces v mnoha komunitách přispěl k usmíření a zlepšení vztahů – v rozhovorech s místními téměř každý potvrdí, že usmíření bylo úspěšně dosaženo - bylo zřejmé, že proces překonávání dědictví války vyžaduje více než jeden usmiřovací obřad. Posláním Mírových matek zprvu bylo především poskytnout ženám prostor, kde by sdílely osobní příběhy utrpení a pomáhaly si překonávat válečná traumata. Mnohé z nich totiž o svém údělu nechtěly nebo nemohly promluvit veřejně. Dnes ale jejich činnost daleko přesahuje sféru poválečného usmíření. Jejich programy reagují na místní potřeby a liší se proto komunitu od komunity: vedou komunitní farmy, poskytují mikroúvěry a půjčky, organizují vzdělávací kampaně, zprostředkovávají spory mezi členy komunity. Když v roce 2014 zasáhla Sierru Leone epidemie eboly, hrály Mírové matky nezastupitelnou roli v komunitách, kam se pomoc zvenčí jen obtížně dostávala a kde zahraniční zdravotníci naráželi na strach a nedůvěru místních. Ženy učily vesničany o způsobech prevence šíření viru a zdarma distribuovaly vlastnoručně vyráběná mýdla.

„Ženy se na budování míru a usmíření podílely mnoha způsoby. Je potřeba, aby jim političtí představitelé a tradiční vůdci přiznali za jejich mírotvorné úsilí rovnost s muži“, zdůrazňovala Rosalind MacCarthy. Ženské organizace na místní a národní úrovni dosáhly v tomto ohledu od konce války mnoha drobných úspěchů. Mimo jiné se jim podařilo zvýšit všeobecné povědomí o právech žen či úspěšně lobbovat za změnu nejvíce diskriminačních zákonů. Celková situace sierraleonských žen a kvalita jejich života se však zatím zlepšily jen minimálně. Aktivní role žen v mírovém hnutí se příliš neodrazila ani na jejich účasti v poválečné politice, která zůstává na všech úrovních velmi nízká. Rosalind MacCarthy ale zůstala optimistická: „Díky mírovému hnutí a poválečným aktivitám se našim organizacím podařilo otevřít ženám cestu ke zlepšení jejich postavení. Ale nerovnost se nezrodila před noc a stejně rychle ji ani není možné změnit.”

 




zpět na celé číslo



„Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.“

Projekt je financován Evropským sociálním fondem a magistrátem hl.m. Prahy. Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti.

OD 1.ČERVENCE 2008 DO 1.ŘÍJNA 2008 BYL ZPRAVODAJ FINANCOVÁN ZASTOUPENÍM EVROSPKÉ KOMISE V ČR V RÁMCI PROJEKTU "FIT PRO ZMĚNU: FLEXIJISTOTA A GENDEROVÁ ROVNOST NA TRHU PRÁCE"
Obsah tohoto zpravodaje vyjadřuje postoj Gender Studies, o.p.s., a proto nemůže být v žádném případě považován za oficiální postoj Evropského společenství.

esf TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Úřad vlády ČR Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.