Vážení čtenáři*čtenářky,
připravili jsme pro vás číslo věnované genderovému rozměru pandemie Covid-19. Ocitli jsme se téměř ze dne na den ve zcela nové situaci, vystaveni nečekaným výzvám. Svět se zpomalil, města se ztišila, ulice většinou přeplněné turistickým ruchem zely magickou prázdnotou, úbytek letadel na chvíli pročistil ovzduší a lidé se z velké části přesunuli do svých domovů. Někteří pomalejší tempo uvítali, jiným se však život převrátil naruby. O dopadech koronakrize bylo již mnohé napsáno, a ač není v našich možnostech obsáhnout všechny oblasti týkající se genderu, snažili jsme se vybrat témata, která jsou často opomíjená. Konec konců, koronaviry objevila v roce 1966 žena - June Almeida (1930-2007), skotská viroložka a laboratorní technička, která, jako mnohé vědkyně, upadla v zapomnění.
Zatímco se život privilegovanějších přesunul online, kolektivní zkušenost flexibility, o které píše ve svém článku Klára Čmolíková Cozlová, ukázala, že pro každého práce z domova znamená něco jiného. Sladění osobního a pracovního života, včetně péče o blízké osoby a děti, kterým zavřely školy, domluva s partnerem*partnerkou a vyjednávání času a místa na práci, se stalo každodenní výzvou. Více o otázce efektivity home officu se také dozvíte v odpovědích v naší anketě.
Izolace se ale v mnoha případech stala i pastí. Podle OSN, došlo zatím v důsledku pandemie COVID-19 k nárůstu domácího násilí celosvětově až o 20 %. Důležité je připomenout, že méně než 40 % žen, které zažijí násilí, vyhledají pomoc nebo trestný čin nahlásí, méně než 10 % z nich jde na policii. Jakým způsobem ovlivnil nouzový stav oběti domácího a sexuálního násilí v České republice, se dozvíte v článku Evy Michálkové z organizace proFEM. Česká ženská lobby spolu s dalšími organizacemi v koalici Hlas proti násilí připravili informační kampaň v ulicích hlavního města na podporu obětí domácího násilí spolu s kontakty, kde vyhledat pomoc. Úspěchy a reakce na otevřené dopisy Ministerstvu zdravotnictví a Úřadu vlády ČR s výzvou opětovného zajištění přítomnosti vybrané blízké osoby u porodu a o rovnoměrném zastoupení žen v poradních krizových orgánech, shrnuje ve svém textu Ivana Antalová.
Nad otázkou, jak se žije trans*non-binary lidem v ČR v době pandemie a o dopadu na jejich duševní zdraví spolu s rostoucí vlnou netolerance v Evropě, ať už se jedná o LGBTQ+ free zóny v Polsku nebo nedávno schválený diskriminační zákon v Maďarsku, se ve své osobní úvaze zamýšlí Em Alex Lorca. V kontextu nedávných nenávistných výroků polského prezidenta, podle kterého LGBTQ+ lidé nejsou lidé, je toto téma více než aktuální.
Jaké to je žít v „šedé” zóně nebo se ocitnout na ulici? V článku Hany Pazderové z organizace Rozkoš bez rizika se dozvíte o dopadech koronakrize na osoby pracující v sexbyznysu, včetně příběhu klientky působící v sexbyznysu 22 let, která přišla o práci a skončila v nemocnici.
Co když je vaše práce neviditelná a přitom branná jako samozřejmost? O tom, jak postihla proti-pandemická opatření život migrantek na českém trhu práce, píše Marie Heřmanová ze Sociologického ústavu AV ČR.
Prudký nárůst lidí, kteří přišli v důsledku pandemie o práci a ocitli se na ulici, zaznamenala také organizace Jako doma. O tom, jak zasáhla koronakrize ženy bez domova, jsme pro vás připravili rozhovor s Lenkou Vrbovou. Vysvětluje nové výzvy, problémy i úspěchy v práci jak v terénu, tak v rámci nově otevřeného hotelu a komunitního centra pro ženy v nouzi.
Recept na návrat zpět do „normálu” pro vás přichystal Josef Vošmik. Ve své úvaze se zamýšlí nad vlnou solidarity, feminizovanými pečujícími profesemi a jejich podhodnocené práci, ale také o krizi jako příležitosti ke změně.
Josef Vošmik přirovnává ve svém dalším příspěvku kulturu k ženě společnosti. Kultura, kterou bereme jako samozřejmost našich životů a která se musela rychle vzpamatovat a přesunout do online prostoru, se v době krize ukázala jako zásadní pro naše duševní zdraví a překonání sociální izolace.
Na závěr bychom vám rádi doporučili výběr čtení pro malé feministy a feministky od Kateřiny Čopjakové spolu s recenzí jedné ze čtenářek. Vybrané tituly se skvěle hodí na právě začínající prázdniny.
Přeji vám inspirativní čtení a hezké léto,
Marie Mrvová
I v souvislosti s dopady koronakrize na trh práce upozorňujeme, že je opět k dispozici naše bezplatné právní poradenství. Znovu otevíráme telefonickou i online právní poradnu pro řešení diskriminace na trhu práce z důvodu pohlaví a/nebo věku.
Pracovat efektivně na home officu samozřejmě jde. Stejně jako lze pracovat efektivně v práci (ha!). Anebo také úplně neefektivně, na obou místech. Práce doma není žádný benefit, je to prostě práce, jen z jiného místa. Demotivuje mě pevná pracovní doba, nutnost pracovat mezi osmou a pátou je pro mě svazující a ubíjející, není to prostě rytmus mého života, pracovní myšlenky mě pronásledují při běhu, v noci, ve sprše, v mém volném čase, pak si potřebuju sednout k počítači a udělat, co je potřeba, nemám čas se pořád dokola zabývat tím, co je můj pracovní čas a co není, důležité je ale hlídat si globálně těch cca 8 hodin, nevyhořet, zvládat plně i věci, které mě baví a nabíjejí, abych měla energii na práci a stále hlavu plnou myšlenek. Nicméně doba koronaviru a home officu je nonsens, těžko lze mluvit o home officu v momentě, kdy děti zůstaly doma. Začalo být najednou jasné, jaká to je práce, vařit, nakupovat, najet na režim on-line škol, vzdělávat a vychovávat – a tohle celé spadlo do režimu neplacené práce, která se měla vykonávat - nevím, jak a nevím, kdy, protože přes den bylo potřeba plně se věnovat zaměstnání, byť on-line. Vláda, ani nevládní politici a političky se nevyjádřili k tomu, jak pracovat regulérně v zaměstnání a v domácnosti, řešili ne/zaměstnanost, ale neplacená domácí práce a péče, která nabobtnala, zůstala neplacenou a neviditelnou. Vymyslel se kurzarbeit, vymyslela se pomoc pro firmy. Ve finále se navýšilo i ošetřovné, jenže to mou práci vůbec neřeší, jen odsouvá, nikdo ji za mě neudělá. Většina rodin tak byla v situaci, která nedávala hlavu ani patu: 24 hodin domácnost, děti a spánek + 8 hodin práce = 32...
S prací z domova jsem už zkušenosti měla, to pro mne nebyla žádná novinka. Dřív už jsem pracovala i s občasnou asistencí dětí, když například kvůli logopedii nebyly v pracovní den ve školce. Ovšem už v půlce března jsme najednou byli doma všichni čtyři – já s manželem v režimu home office a naši kluci, 4 a 6 let, kteří měli zavřenou školku. Od prvního dne to bylo náročné, ale nějak jsme ty více než dva měsíce do doby, než se školka znovu otevřela, zvládli. Velkou výhodou je, že máme dům, a mohli jsme si vyhradit pracovnu, i občas chodit na zahradu. Pomohlo nám dohodnout si pravidla, rozdělit si pracovní den na úseky a ty střídat. Důležité telefonáty a telekonference jsme si předem oznamovali, abychom oba neměli něco ve stejný čas. Manžel se postupně naučil pracovat i jinak než v úplně nerušeném tichu, které do té doby vyžadoval, a já jsem zase rozdělila práci na úkoly, ke kterým ticho mít musím a na ty, které můžu dělat s dětmi. Myslím, že to období bylo náročné stejně pro děti jako pro nás. Kluci si museli zvyknout na to, že i když jsme doma, nemůžeme se jim oba celou dobu věnovat, ani když se zrovna nudí. Teď už jsou zase ve školce, my s manželem pořád ale pracujeme převážně doma a nejspíš to tak ještě nějakou dobu bude. Snažím se udržet si ty návyky, které mi pomohly překonat domácí prokrastinaci, a troufám si říct, že zatím se to daří.
Jelikož jsem freelancerka, moje práce je jeden velký home office. Sama si určuji, kdy budu pracovat a nejčastěji pracuji z domova, protože je to pro mě nejpohodlnější. Mně to takhle funguje. Nevydělávám tolik, abych si mohla zaplatit cowork, do kavárny zajdu pracovat jen občas. Během karantény moji dva hlavní klienti zavřeli a já tak na tři měsíce přišla o práci. Nejprve jsem byla hodně nervózní kvůli penězům, poté jsem si ale znovu ověřila, že jich potřebuji míň, než si myslím. Svůj volný čas jsem se rozhodla věnovat péči o lidi kolem sebe. Všimla jsem si, že je jich hodně ve stresu, mají strach, jsou úzkostliví. Proto jsem založila podpůrnou skupinu Vyzenuj se, kde jsme řešili různé techniky sebepéče, zklidnění, zdraví. Viděla jsem, jak se všechny aktivity přesouvají do onlinu, a tak jsem se odhodlala a začala dělat online vysílání lekcí jin jógy zdarma. Dříve jsem je dělala pro kamarády zadarmo, učila se na nich, jak lekce provádět, zlepšovala vyjadřování. Na moje lekce si lidé navykli, každý čtvrtek se ke mně přidávali a praktikovali se mnou. Dostala jsem se tak k lidem z jiných zemí, z Itálie, ze Španělska. Bylo až dojemné, jak důležité moje lekce pro některé lidi byly. Když karanténa skončila, spustila jsem konečně lekce pro veřejnost naživo v jednom pohybovém studiu. Díky online videím se o mně dozvěděla spousta lidí, kteří měli možnost ověřit si, že se jim můj styl líbí. Spousta z nich přirozeně přesedlala z mých online lekcí na ty naživo. Během karantény jsem si tedy vytvořila skupinku svých věrných cvičenců a cvičenek a dala vědět světu, co dělám.