x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

ANKETA: Gender v hudbě

31.8.2020, redakce zpravodaje
„Kdy jste si poprvé uvědomil*a, že na genderu v hudbě záleží? Máte nějaké negativní nebo pozitivní zkušenosti ve své kariéře? Jak vnímáte v tomto ohledu současnou situaci hudebního světa v ČR? Jaké kroky by se daly pro případné zlepšení podniknout?”

Miriam Němcová, dirigentka, sbormistryně a pedagožka

Na genderu v hudbě by dle mého názoru nemělo vůbec záležet. Mělo by záležet na tom, co kdo umí. V zásadě negativní zkušenosti nemám, ale možná proto, že si je nepřipouštím. Někde latentně skryté by třeba byly, ale možná permanentně vytěsňuji...

Když jsem dělala zkoušky na HAMU, tak kromě toho, že jsem nebyla přijata poprvé z politických důvodů (křížek na krku), tak jeden pan profesor, který mě pak několik let od dalšího roku učil, prohlásil, že nikdy žádná žena dirigování na AMU nestudovala a proč by tam měla tedy být. A měla jsem na rok zákaz. Po roce se smilovali a na školu jsem byla přijata v roce 1983. Ale první rok byl krušný. Dokonce jsem chtěla ze školy odejít. Ale vydržela jsem, obrnila jsem se hroší kůží a pak se vlastně karty obrátily a už to bylo bez problémů. Musela jsem nicméně všechny přesvědčit svou prací a ve studiu jsem vlastně musela být stále lepší než kluci, abych obstála. Proto dnes vlastně moje studentky říkají, že jsem jim prošlapala na HAMU cestičku. A asi je to pravda. Pak jsem si vzpomněla ještě na svůj konkurz do KSO [Karlovarský symfonický orchestr - pozn. redakce], kde opět řekli, že ženská nepřipadá v úvahu. Ale nakonec jsem i tam byla v angažmá (1991) a strávila tam krásné časy. A dodnes tam ráda jezdím hostovat.

Nicméně dnes už po letech kariéry mám pocit, že mě lidé berou jako uměleckou osobnost-interpreta a ostatní záležitosti neřeší. Situace v ČR mi připadá relativně příznivá, ale moc se o to nezajímám. V návaznosti na předchozí odpovědi nemám potřebu hledat nějaké kroky k nápravě a řešení, tedy vlastně nevím, jak odpovědět. Mluvíme ovšem o našem malém písečku v ČR. Ve světě je to mnohem komplikovanější. Tam se zakládají různá sdružení žen-dirigentek za účelem uplatnění se a podpory, ale já nejsem popravdě přílišným zastáncem.

Agu, písničkářka

Že na genderu v hudbě záleží, jsem si uvědomila, když jsem poprvé uslyšela “na holku hraješ dobře”. Mám hodně negativních zkušeností. Už v dětství mě okolí přesvědčovalo, že se hudbou neuživím. Lidé také neustále komentují můj vzhled. Co je komu do toho, jak se oblékám a líčím? Má to snad nějaký vliv na to, jak hraju? Je tu i neustálé dokazování mužům, že rozumím tomu, co dělám (ať je to technologie, nástroje, zvučení). O znalostech mužů nikdo nepochybuje. Kdykoliv jsem hrála v kapele, kde byl aspoň jeden muž, zvukaři se automaticky obraceli s dotazy na něj. I při domlouvání koncertů jsem se setkala s otevřenou diskriminací. Promotér mi nabídnul, abych dělala support během koncertu známé ženské hvězdě. Později mi přišel email, že management hvězdy chce, aby ji supportoval muž. Že by bylo příliš žen na pódiu v jeden večer. Nedokážu to pochopit. Festivaly, na kterých hraje 90 procent mužských kapel, problém nejsou. Když se nedávno diskutovalo téma genderových “kvót” pro evropské festivaly, tak se v ČR strhlo pobouření, že “je to diktatura”. Společnost tohle téma naprosto nechápe, a nerozumí mu ani muzikantky samotné. V otázkách genderu je ČR oproti zbytku Evropy tak 10 - 20 let pozadu. Nejdůležitější je asi osvěta, osvěta a ještě jednou osvěta.

Dagmar Pecková, operní pěvkyně

Co se týče genderové tématiky v hudbě, mohla bych možná uvést dva případy ze začátku 80. let, které se udály ve dvou nejvýznamnějších orchestrech Německa. Střet Sergiu Celibidache s vynikající pozounistkou amerického původu Abbie Conant, která suverénně zvítězila při konkurzu na pozici 1. pozounu u Mnichovské filharmonie. Šéf Celibidache jí 13 let znepříjemňoval život, protože byla žena a nepřísluší jí tento nástroj a už vůbec ne vůdčí pozice. A případ Němky Sabiny Meyer, která ve 24 letech dostala sólo pozici 1. klarinetistky v Berlínské filharmonii a ve finále to byla nucena vzdát, protože Herbert von Karajan nesnesl v orchestru ženu. To je ale už dávný příběh. Dnes se pozice ženy v německém orchestru radikálně změnila. A dalo by se říci, že za těch téměř 40 let je tzv. kvóta téměř na 50 procentech. Stejně tak se vyvíjí i pozice dirigentek a režisérek. I když tam se možná k cíli ještě nějaký rok prodírat budeme. Myslím si ale skutečně, že je rozhodováno podle kritéria kdo, co umí, ne podle pohlaví. V divadelním světě jsou ženské a mužské role určené autory, takže se to zásadně neposouvá nikam.

Zuzana Jurková, etnomuzikoložka, vedoucí Antropologických studií na FHS UK

Že na genderu záleží, jsem si uvědomila při jedné z prvních terénních cest: v rodině olašských Romů na Slovensku se ohromně smáli mojí otázce, jestli by tu píseň, co zpívaly dvě sestry, mohl zazpívat i jejich bratr. (Že ji umí, jsem věděla, protože v Praze jsem ji slyšela právě od něj.) Ovšem v komunitním prostředí „tohle přece chlapi nezpívají.“ Totéž, jen v opačném gardu, popisuje Ellen Koskoff u lubavičských Židů v Brooklynu: šabatovou píseň zpívá jen muž, protože ženský hlas tu zní příliš sexy. Ellen reagovala opačně než já: zatímco u mne zvítězil respekt ke kultuře, Ellen lubavičské temperamentně poučila o genderové rovnosti (čímž si k nim zavřela dveře).

Ve své „kariéře“ o žádných problémech v tomto směru nevím. Jako vystudovaná muzikantka jsem se nedávno radovala, když jsem sledovala diachronní genderovou proměnu České filharmonie: v r. 1965 za Karla Ančerla bez jediné ženy, dnes velmi vyrovnané. Zvuk se mi dnes zdá krásnější – a třeba to není jen záznamovou technologií.

Eva Kesslová, ředitelka orchestru BERG

Věnuji se současné hudbě – vnímám tak nejen hudebníky a hudebnice, ale i skladatele a skladatelky. Skladatelek je u nás v České republice stále o dost méně než skladatelů a navíc je o nich po absolvování mateřské „dovolené“ v mnoha případech slyšet méně. Nemají asi čas a často ani chuť se věnovat sebepropagaci. Ale mám radost, že třeba Janě Vöröšové se podařilo před dvěma lety i se třemi dětmi zvítězit ve skladatelské soutěži České filharmonie – i když… do finále se dostala díky skladbě, kterou stihla napsat ještě před narozením toho prvního. Dnes má tři, takže ji napsání nové kompozice do finálového kola určitě stálo spoustu sil při organizaci volného času. Vnímám to tak, že ve všech oborech – a v oboru skladby o to víc - závisí úspěch ženy s dětmi na tom, jak moc stojí o profesní uplatnění, případně dokonce o úspěchy, a jak si nastaví rodinné fungování. Tedy jestli partner bere nebo nebere jako samozřejmost podělit se o domácí práce a péči o děti. Rodiče ochotní hlídat vnoučátka (ideálně pravidelně) jsou výhodou…

Anja Bunzel, muzikoložka, Ústav dějin umění AV ČR

Poprvé jsem se setkala s myšlenkami souvisejícími s hudbou a genderem na konferenci o ženách a písni 19. století na Maynooth University v Irsku v roce 2011. Od té doby jsem chtěla prozkoumat méně známé skladatele a skladatelky spolu s jejich kontexty, a přivést tak jejich hudbu zpět k životu. Od roku 2011 jsem jako hostující přednášela a učila na mnoha místech: v Rakousku, České republice, Německu, Irsku, Itálii, Řecku, Rusku, Srbsku, Turecku a Velké Británii. Pokaždé, když někam jedu, vnímám různé reakce na otázky související s genderem, ať už se to týká výzkumu, výuky nebo administrativy. Myslím, že individuální perspektivy jsou formovány poměrně často obecným diskurzem a institucionálními tradicemi v dané komunitě. Pro mě jsou tyto rozdíly zajímavé a nemám problém vstoupit do dialogů, zejména pokud je konverzace považována za něco pozitivního.

Pokud jde o Českou republiku, mám dojem, že by jak studijní osnovy, tak koncertní programy, mohly být trochu rozmanitější: například česká hudební kultura 19. století kromě známých kanonických skladatelů zahrnuje i mnoho méně známých ženských protagonistek. Netvrdím, že by se o nich mělo uvažovat pouze na základě jejich pohlaví. Spíše jsem nadšená, že mohu přehodnotit jejich role v hudebních dějinách, protože tvůrčí, performativní a/nebo administrativní přínos těchto žen jejich kultuře je fascinující na mnoha úrovních. Jsem nesmírně vděčná za otevřenost a zvědavost, s níž jsem byla do Prahy přivítána, a těším se, až uvidím, co přinese budoucnost. Tento měsíc právě vychází moje nová kniha - monografie o písních Johanny Kinkel a v říjnu organizuji mezinárodní celodenní workshop o ženách v české hudební kultuře 19. století (23. října 2020, Ústav dějin umění, Akademie věd ČR). Tuto akci zakončí koncert, na kterém budou uvedena díla hudebních skladatelek 19. století: Elišky Šlikové, Josefiny Brdlíkové a Emy Destinnové.

(překlad z angličtiny: redakce zpravodaje)

Lucie Vítková, skladatelka

Během své kariéry si pamatuji určité momenty, které mi zůstávají v paměti s otazníkem, a které jsem tehdy nedokázala tak dobře popsat, protože v Česku o genderu neexistovala veřejná diskuze. Když mi bylo asi 22 let (2007), vždy jsem se představovala jako hudební skladatel, nikoliv skladatelka. V té době jsem se pohybovala ve skladatelské komunitě, která byla tvořena především muži, a slovo skladatelka nebylo používáno. Pokud bych se za skladatelku označovala, připadalo mi, že já a moje hudba nebude brána vážně. Nějakým způsobem jsem se v těchto kruzích vždy považovala za muže, abych se cítila rovnocenně, na druhou stranu moje tělo bylo ženské a nebyl pro ně v této komunitě prostor nebo bylo vystaveno sexismu. Dnes se zajímám o nebinární jazyk, který se v češtině teprve vyvíjí, a který mi připomněl i tuto událost z minulosti, kde tvary v ženském rodě nebyly považovány za normální z nedostatku používání. Jazyk je jedním z hlavních nástrojů, kterým si vytváříme každodenní realitu a je velmi důležité se zabývat jeho stavbou a rozklíčovat hierarchie zakořeněné v gramatice a tvarosloví. Pro svobodnější projev členů*členek společnosti je potřeba hojně používat nebo i vytvořit slova, která se pojí se všemi lidmi, aby se mohli*y volně projevovat bez potlačení vlastní identity.

Isabella Shaw, zpěvačka

Už jako dítě zpívající v pěveckých sborech, jsem si uvědomovala, že zde bylo vždy mnohem více dívek a žen než mužů, přitom byli zpěváci potřebnější (a přesto, když starší zpěvačky s nízkými hlasy dobrovolně zpívaly tenor, nebyly respektovány). Uvědomovala jsem si také, že všichni vyšší “správci” hudby, vedoucí a autority byli muži a že jejich názory byly poslouchány více.

Ve světě existuje také jistý fenomén soupeření nižších ženských hlasů s kontratenory o stejnou práci. Kontratenoři bývají někdy oceňováni více pro svou “nezvyklost” hlasu. Přetrvávání oper, ve kterých existuje velké množství mužských postav a jen několika ženských postav, nezohledňuje realistický pohled na trh a zpěvačky, které jsou v současné době v nabídce. Čelíme přísnějším věkovým limitům na soutěže, výběrová řízení do operních studií a máme jiné zkušenosti než muži. Zažila jsem (na univerzitě), že zpěváci, kteří na zkoušky přišli pozdě a nepřipravení, odešli bez následků, zatímco zpěvačky byly za stejné chování potrestány. Mám několikanásobné zkušenosti, že za mou práci (dramaturgickou, muzikologickou, organizační) nebo za mé odborné znalosti zákulisní práce, byli oceněni muži.

Zdá se mi, že v ČR v pozicích moci převažují muži. Žen je na vedoucích pozicích jen velmi málo. Často také slyším, že mnoho špičkových hudebnic a zpěvaček si stěžuje, že zatímco je jejich práce stejně časově náročná jako jejich kolegů, poté, co se vrátí domů, se od nich stále očekává, že budou dělat domácí práce a pečovat o své rodiny, děti, rodiče partnera, apod. To se ovšem od mužů (zpěváků a hudebníků) neočekává, a mohou se tak svobodně soustředit na svou kariéru, zatímco většinu práce v domácnosti nechávají na své manželky. Tohle také působí jako hlubší problém kulturní spravedlnosti. Není to jen práce v hudebním průmyslu, mnohem větší zátěží je pro hudebnice často tradiční rozdělení práce v domácnosti. Pokud nadále budeme očekávat od žen, že kromě práce za nižší mzdu ještě obstarají většinu práce v domácnosti, máme jen velmi malou šanci, že se ve strukturálních systémech posunou „nahoru“ - do vlivnějších pozic.

(překlad z angličtiny: redakce zpravodaje)

George Cremaschi, kontrabasista, skladatel, pedagog FAMU

Už v raném věku jsem si všiml, že v oblastech, ve kterých jsem pracoval, bylo jen velmi málo žen - improvizace, jazz, rock. A když jsem konečně začal pracovat se ženami ve skupinách smíšených pohlaví, měl jsem pocit, že energie byla vždy vyrovnanější, pozitivnější.

Moje zkušenosti s prací se ženami byly celkově super pozitivní. Negativní zážitky pochází ze situací, kdy jsem byl svědkem mnoha případů sexismu od mužů k ženám - obvykle se jedná o základní věci, jako je předpoklad, že ženy nemohou nést své vlastní vybavení (techniku), ale často i brutálnější, jako myšlení o ženách pouze jako o sexuálních objektech nebo nerespektování jejich názorů jako rovných.

Situace v České republice se zlepšuje, ale stále máme před sebou ještě dlouhou cestu, abychom se dostali k vyrovnanější situaci, jako například v Rakousku a Německu. Myslím si, že muži jsou průbojnější než ženy, tím pádem je potřeba abychom zdůraznili, že jsou v hudebních kruzích vítány. Jako organizátor a vedoucí kapely se často snažím přivést nové hudebnice a zvu je k participaci.

(překlad z angličtiny: redakce zpravodaje)

Markéta Štěpánková, violistka a učitelka hudební výchovy

Poprvé asi při setkání s většími symfonickými orchestry a dirigenty. Uvědomila jsem si, že jako sebevědomá dívka se ne vždy setkám s muži, kteří mají zpracované nějaké svoje pocity vůči ženám a ne vždy dokáží měřit stejným metrem hráčům a hráčkám. Mám zkušenost pozitivní i negativní. Samozřejmě negativní zkušenost má vždy člověk tendenci více si vrýt do paměti, ale velmi vzpomínám na dobré dirigenty, kteří dokázali ukočírovat kolektiv i skvěle vést v hudbě.

Dle mého názoru, ženy se dostávají více a více i na hráčské pozice, které dříve byly "čistě mužské", ale myslím, že je musí více uhájit svými hráčskými schopnostmi. Jediná možnost je, snažit se nenechat odradit a jít si za svým cílem, i když cesta může být složitější.

Určitě to začíná už v dětství, kdy se formuje osobnost a člověk se snaží identifikovat svoji roli ve společnosti. Myslím si, že dnešní hudební pedagogové jsou zase o krok dál, než byli jejich předchůdci a mám pocit, že rozdíly v genderu již nejsou tak patrné a děti k tomu nejsou již od prvopočátku vystavované, že něco přísluší pouze jednomu či druhému pohlaví. Mají větší možnost volby. To je, dle mého názoru, základ a potom taky funkční rodinné zázemí, které poskytne dítěti pocit bezpečí. Z toho se potom zrodí dobrý dílek do celé skládačky, společnosti.

Beata Hlavenková, pianistka, zpěvačka a skladatelka

Musím říct, že jsem se v tomhle gender dělení moc nepohybovala. Ve 12 jsem hrála v kapele - 2 holky, 2 kluci, v tehdejší lidušce jsem též přispívala svými tóny v souboru, tam už jsem ženské pohlaví zastupovala sama. Během studia kompozice na Janáčkově konzervatoři byly síly vyrovnány, pokud mám užívat tuto terminologii v souvislosti s otázkou. V posledním ročníku studia jsem se ještě mnohem více začala věnovat jazzu. Poprvé mě více zarazila zkušenost z jazzového jam sessionu v jednom pražském klubu, kdy jaksi nebylo žádoucí, abych vystřídala pianistu... Ale pořád mám pocit, že je to spíše záležitost jednotlivce nežli celku. V našich končinách není obvyklé narážet na ženy instrumentalistky v žánrech jiných než klasických. Sem tam se stane, že vnímám podceňování a priori a pocit, že musím nejdřív “přesvědčit”, že se tím živím a že mi to docela jde.

Každopádně vnímám i určité výhody, ač lehce kuriózní a pěkně živící moje ego, spojené s velkým obdivem od svých kolegů, ale i kolegyň v souvislosti s mojí prací a postavením.

Učím dlouhá léta na NYU [New York University Prague - pozn. redakce] - nejvíce “songwriting, composition” a tam jaksi ten pocit nemám ani při prvním setkání - američtí studenti a studentky to neřeší. Rozhodně jsou mnohem více zvyklí na ženy ve svém oboru.

Myslím, že u nás to chce ještě čas a taky větší podporu dívkám zkoušejícím už v raném věku dělat muziku, která je jiná než co předepisuje 90 % osnov hudebních škol. Vlastní tvorba, improvizace atd. Sama jsem se setkala během mého působení v MenArt stipendijním programu s rovnocenným rozložením sil u svých studentek a studentů. Mám z toho radost. Teenage generace je v tomhle směru o krok napřed. A na závěr - myslím si, že žádná diskriminace, ať už negativní či pozitivní, ničemu neprospívá. Osobně se snažím podpořit talenty, hledat s nimi jejich individuální cestu, no matter what!

Judita Císařová, hudební publicistka

V hudebním prostředí se pohybuji už téměř 15 let, řekla bych, že výhradně na poli místní undergroundové a alternativní scény. První uvědomování, že jsou zde rozdílné přístupy jak stran médií, tak i fanoušků, jsem tak nějak cítila už od dětství. S postupným objevováním punku, potažmo hnutí riot grrrls a například čtení fanzinu Bloody Mary, který ze zmiňovaného hnutí vycházel a byl pro mě v období okolo 15 let důležitým zdrojem informací i pomocníkem při formování vlastního náhledu na svět, jsem si ty obstarožní praktiky a přístupy k ženským interpretkám (potažmo punkovým kapelám), jaké vládly v polovině nultých let, začala uvědomovat jasněji. Co se týče mě samotné, mám zkušenosti na obou stranách spektra. Jakožto spoluorganizátorka koncertů jsem vlastně nikdy neměla problémy, což vychází i z toho, že kolektiv, ve kterém působím, byl feministicky orientován, nicméně jako hudebnice jsem si několikrát zažila hloupé kecy od zvukařů, zpochybňující základní technickou kompetentnost, až po oplzlé řeči chlapů pod podiem. To jsou zrovna příklady, které se podle mě pomalu, ale jistě, začínají měnit k lepšímu - i díky tomu, že blbé kecy už většinou neprojdou ani ve skupině kámošů, před kterými se dotyčný snažil dělat ramena.

V současnosti se situace pomalu kontinuálně zlepšuje - objevuje se více kapel, v nichž hrají dívky a ženy, organizátoři se snaží vytvářet genderově rozmanitější line-upy, co se týče elektroniky, bych například vypíchla aktivity pražské Synth Library, potažmo prostoru ZVUK. Zásadní je, aby interpretky nebyly vnímány jako cosi exotického, ale naprosto normálního. A nedocházelo k objektifikaci interpretek - na ní mají stále ještě velký podíl česká mainstreamová média, která bohužel při psaní o hudebnicích dost často hodnotí jejich vzhled, dopouštějí se stereotypizace a škatulkování, popřípadě věnují až zbytečně velkou pozornost tomu, s kým daná hudebnice měla nebo neměla partnerský vztah. Jako když před dvěma lety server Deník promoval koncert Joan Baéz na základě ani ne tak jejího díla, ale tím že “randila se Stevem Jobsem a Bobem Dylanem.”

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *