x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

04/2018 Rovnost žen a mužů v ČR pohledem z venku

Co mám vařit k večeři fakt neřeším

3.12.2018, Johana Jonáková, Gender Studies, o.p.s.

Uta Gildhuis je moje běžecká sparingpartnerka. Naše děti chodí spolu už čtyři roky do pražské ZŠ Vratislavova a my se s Utou často potkáváme v kavárně naproti škole a při běhání podél Vltavy. Během jednoho z našich běhů se Uta zmínila o mamince, která se v Německu angažovala v rámci tamního ženského hnutí, založila obchod s knihami s ženskou literaturou a stále je aktivní feministka. Protože Uta žije již 17 let v Praze, zajímalo mě, jestli se její názory dostávaly a dostávají do střetu s žitou realitou v Česku.

Jak ses vlastně dostala do Čech?

V roce 2001 jsem přišla do Čech pracovat, na praxi. Udělala jsem výběrové řízení do reklamní agentury, která vybírala lidi, kteří chtěli v té době pracovat na východě Evropy. Po dvou lidech šlo do Budapešti, Varšavy a Moskvy, já ještě s jednou holkou jsem šla do Prahy.

Proč sis vybrala právě Prahu, nebo jsi chtěla kamkoliv na Východ?

Bylo to proto, že když se můj táta podruhé oženil, vzal si Češku. A když mě vzal do Čech, aby mi přestavil rodinu, byl tam i můj budoucí muž. Po dvou měsících praxe jsem se na chvíli vrátila do Německa, ale ta reklamka mi v Praze nabídla práci, tak už jsem tu zůstala.

Tvoje maminka byla aktivní v 80. letech v německém ženském hnutí. Jak jsi to ty vnímala?

Pro mě to bylo úplně normální. Maminka otevřela obchod s knihami jenom pro ženy, tam pracovala, střídalo se tam asi 20 žen, prodávala se tam jenom feministická literatura a knihy. Byl to velmi krásný obchod.

Je tvoje máma stále aktivní?

Ano, je to pořád její téma. Teď se hodně angažovala s uprchlíky, pracovala s nimi. Je ale přeci jenom starší, taky už je toho na ni moc. Chce mít svůj klid. Je ale pořád angažovaná, čte, má stále svoje názory – já jsem si je pořád nesla s sebou a jsem za to ráda. Nikdy jsem od ní neslyšela, jak to mám dělat já.

Když jsi přišla do Čech, bylo něco, co tě překvapilo, oproti tomu, na co jsi byla zvyklá z Německa?

Určitě ano, ten obraz ženy. Byla jsem překvapená, že tu jsou hodně ženy, možná je to dědictví komunismu, co měly malé děti a hned šly zase pracovat. A k tomu ještě bylo úplně normální, že se staraly o domácnost a o všechno. Slyším to pořád i teď. Znám jednu maminku, která má tři děti, pracuje jako právnička, živí rodinu, a když ji potkám ve škole, první, co říká: „Já nevím, co mám dneska vařit!“ Já ji říkám, ať vaří ten tvůj muž, když ty jsi celý den ve firmě a pracuješ. Ona to ale bere jako normální, že ke vší své práci se musí starat o domácnost a děti. Tohle já teda nemám. Když můj muž pracuje a já jsem doma, tak to chápu jako svou povinnost, ale když je to naopak a já mám hodně práce, tak je úplně normální, že se stará on, vaří a vyzvedne děti. U nás doma to vůbec není téma. Máme to takhle normálně, ten co má víc práce, tak se v tu chvíli o domácnost nestará a pak se to zase obrátí. Ale můj muž ani nečeká, že by vaření byla moje povinnost. Vždycky se domluvíme. Domácnost prostě dělá ten, kdo je právě doma a má čas.

Myslíš, že to v Německu je jinak? Je tento přístup něco, co si neseš z rodiny?

Nemám to klasické rozdělení rolí mezi ženu a muže. Je to asi důsledek mojí výchovy, jak jsem vyrostla. Občas, když tady mluvím s ženami, ony si myslí, že to takto musí být, že to patří k ženě, že se má ještě starat o celou domácnost. A já tohle rozdělení rolí takto nevidím.

Máš pocit, že takto vychováváš i své děti?

Doufám! Nemám ráda to rozdělení rolí, že tohle je klučičí a tohle holčičí. Chci, aby děti byly samostatní a otevření lidé. Občas to vidím, když přijde dcera domů a říká: „Tohle je holčičí…“ Tohle není ode mě, to vidí ve škole, já z toho rostu. Nebo ty soudy „Tohle dělaj kluci, tohle dělaj holky.“ Syn je ve školce a má tam jenom kamarádky, mezi předškoláky jsou jenom dva kluci. Když se má rozhodnout, s kým stráví čas, tak si vybere holky. Pamatuji si, když šel na karneval, jemu byly asi čtyři roky, téma bylo vesmír. Dcera měla ve skříni žlutou tylovou sukni. Syn říkal, že bude slunce a chtěl tu sukni. Já jsem mu řekla, že klidně, ať si ji vezme. Takže měl na karneval tu tylovou sukni a reakce některých rodičů mě teda šokovaly. Někteří říkali: „Co děláš s tím klukem?“ Říkali to sice jako vtip, ale říkali to. Ale netvrdím, že by se to v Německu nestalo.

Jak to vůbec fungovalo u vás doma, když byly děti malé?

Když jsme měli jenom dceru, můj muž byl hodně s námi nebo jsme se hodně střídali, pak se to trochu změnilo, protože měl víc a víc práce. Ale když má čas, je s dětmi a to moc rád. Když jedu na víkend pryč a on hlídá děti, tak si to hodně užije. Z rozhovorů, co občas vedu, mám pocit, že někteří chlapi se o děti prostě starat nechtějí. Já to vůbec nechápu, protože to takhle od svého muže neznám. Tady občas říkají ženy, přece nemůžu nechat toho chlapa celý víkend s dětmi. Ale proč, vždyť je to jejich otec!

Máš pocit, že to je pohled spíš těch žen, že nemůžou nechat děti samotné s chlapem?

Určitě taky. Někdy mají chlapi pocit - a můj muž mi to taky občas říká, že jim ženy nevěří, že to zvládnou a že se jim do toho pořád míchají. Já se snažím, když jedu pryč, abych mu do toho moc nemluvila. Ale musím říct, že kolem nás, jsou také tátové, co se hodně starají a jsou s dětma. I v našem okruhu přátel je to hodně vyrovnané. Vidíš hodně oba rodiče, kteří s těmi dětmi fungují.

Myslíš, že je to taková naše bublina?

Ano, možná jo, žijeme si v takové komunitě. Taky neznám lidi, co volili Zemana a bylo jich dost. Takže můžu mluvit jenom ze své bezprostřední zkušenosti. Říkám občas, že tu žijeme jak v Bullerbynu. Nemyslím si, že jsme úplně ten reprezentativní vzorek.


Uta Gildhuis má hudebně - produkční agenturu TuneTheSpoon, zastupuje řadu hudebníků, hudebnic a kapel. Připravuje filmový projekt, o kterém zatím nechce otevřeně mluvit, ale půjde o zpracování jednoho silného ženského příběhu.

 

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *