x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Gender v lihu… (k výuce genderových souvislostí sociální práce na našich školách)

28.2.2021, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK

Ačkoli na genderu (nejen) v sociální práci záleží, a je proto velmi žádoucí s ním pracovat i ve výuce, nemusí samo zařazení zvláštního kurzu do kurikula nutně znamenat nejlepší variantu, jak tuto problematiku učit. Gender není kámen, který bychom umístili do prosklené vitríny, anebo ještěrka naložená v lihu, kterou bychom ukazovali žactvu. Gender není objekt či hmota, na něž můžeme poukázat, je to proces, který za sebou zanechává sedimenty v podobě společenských praktik, konvencí a těžkopádných stereotypů, jež s o to větší urputností doléhají na každého, kdo se jim nechce slepě přizpůsobit, nýbrž si hledá vlastní cestu životem.

Jak jsme na tom?

Pokud nahlédneme do studijních plánů oboru sociální práce na našich VŠ, nalezneme zde specializovaný kurz zacílený na genderová specifika sociální práce spíše vzácně. Nedávno jsem při přípravě jiného článku na toto téma „vypátral“ čtyři takové kurzy, a to na univerzitách v Praze (HTF UK), Hradci Králové (FF UHK), Brně (FSS MU) a Ostravě (FSS OU). Ve všech případech se jednalo o předmět zařazený do navazujícího magisterského studia, povinně volitelný a většinou zakončený zápočtem (jen v jednom případě zkouškou). Můžeme tedy říci, že se jedná o problematiku, která, pokud vůbec, pak je koncentrovaně vyučována až na magisterském stupni.  

Minimální standard vzdělávání v sociální práci, jenž vymezuje základní obsahové požadavky studia v tomto oboru tříletého pomaturitního studia (tj. na VOŠ či Bc. stupni VŠ), pracuje s tímto pojmem rovněž omezeně. Pomineme-li stránku jazykovou, pak se s genderovou tematikou explicitně setkáváme v anotaci dvou předmětů, a to v sociologii a psychologii. S příbuznými termíny (diskriminace, diverzita, předsudky) se lze setkat i jinde v textu dokumentu, avšak souhrnně lze říci, že genderová materie zde nemá pevné místo, a to ani vezmeme-li v úvahu, že se jedná skutečně o tzv. minimum. 

Situace je komplikována i tím, že jednotlivá pracoviště nabízejí povinně volitelné a volitelné předměty v návaznosti na své odborné zaměření, specializaci jednotlivých vyučujících anebo výzkumy a projekty. To znamená, že situace se může významně měnit během několika semestrů či let – k lepšímu i horšímu. Ve výsledku to však znamená, že některá témata nemají v osnovách své pevné místo. 

Ale není něco špatně na tom, že téma genderu táhnou pouze vybraná pracoviště, která se takto dlouhodobě profilují (zejména Ústav sociální práce v Hradci Králové, předně díky R. Janebové), anebo vybrané osoby na jednotlivých katedrách, pakliže je tato problematika oslovuje? Případně další odborníci a odbornice z akademické sféry, kteří a které obohacují teorii a praxi sociální práci o výzkumy a publikace, které bychom asi nezařadili do sociální práce v úzkém slova smyslu, ale jsou minimálně hraniční anebo s ní přímo souvisejí (např. z oborů sociologie, psychologie, pedagogiky, sociálního práva, ekonomie či antropologie)? A není nakonec ani v těchto oborech situace obdobná, tzn. že se jedná o téma, které nese několik málo osob, avšak systematičtější a důslednější zájem chybí? Samozřejmě s výjimkou jednotek akademických pracovišť, jež mají tuto problematiku tak říkajíc v popisu práce, jako je např. odd. Gender a sociologie Sociologického ústavu AV ČR či katedry genderových studií/sociologie v Praze (FHS UK) a Brně (FSS MU). Ty však stojí mimo hlavní linii vzdělávání v sociální práci, která je primárně v rukou příslušných vyšších odborných a vysokoškolských pracovišť – vzdělávání pracovníků a pracovnic v sociálních službách podle stejnojmenného zákona zde ponechme pro jeho elementární rozsah stranou.

Přiznávám, že nejsem detailněji obeznámen se situací na vyšších odborných školách, avšak vyjdeme-li z uvedeného Minimálního standardu, lze očekávat reálie v mnohém obdobné jako na školách vysokých. Na straně druhé je zde studium v mnohém intenzivnější a více prakticky zaměřené než na VŠ, tudíž zde potenciálně vzniká prostor pro vnášení genderového rozměru skutečně do všech vrstev tohoto oboru.

Kámen úrazu 

Teoreticky vzato bychom mohli odlišit čtyři modely výuky genderových otázek v sociální práci: 

Jestliže se tedy vrátíme v úvahách na úvod tohoto článku, pak zařazení zvláštního kurzu do kurikula ještě nemusí znamenat nejlepší variantu. Gender není kámen, který bychom umístili do prosklené vitríny, anebo ještěrka naložená v lihu, kterou bychom žactvu mohli ukazovat. Gender není objekt či hmota, na něž můžeme poukázat, je to proces, který za sebou zanechává sedimenty v podobě společenských praktik, konvencí a těžkopádných stereotypů, jež s o to větší urputností doléhají na každého, kdo se jim nechce slepě přizpůsobit, nýbrž si hledá vlastní cestu životem. 

Ale ani tak jednoduché to není, gender není pouze tímto procesem, nýbrž ještě spíše analytickou kategorií, způsobem náhledu a interpretace. Není tedy něčím, na co bychom se mohli dívat (viditelné jsou jen důsledky), je samotným módem tohoto nahlížení na vše kolem. Je tedy pohledem samotným, jeho modalitou. A jak můžeme učit pohlížet na věci? Jen a pouze skrze rozvíjení této dispozice, zaostřováním zraku každého z nás. „Vidět“ se nenaučíme z přednášek, ale jen a pouze prostřednictvím činnosti: hledání, zkoušení, zakoušení a aplikace. 

Pakliže platí, že cesta je někdy důležitější než cíl sám, potom hovoříme-li o genderových souvislostech, platí to dvojnásob.

Vedle toho, jestli tedy gender vůbec učíme – zda je zařazen do studijního plánu a anotací předmětů a jak, jestli koncentrovaně nebo průřezově (modle mého názoru je ideální tzv. smíšený model) – je důležité především to, jak jej učíme. Zda učíme „o genderu v sociální práci“ jako onom objektu, oné ještěrce v lihu, anebo „gender v sociální práci“, tedy skrze rozkrývání souvislostí a dekonstrukci společenských praktik, diskurzů a dat. Gender totiž zdaleka není (jen) demografické členění na ženy a muže.

Ptejme se tedy, zda prostřednictvím výuky genderových aspektů sociální práce skutečně zcitlivujeme, kultivujeme, rozvíjíme – tj. zda učíme vlastní činností, aplikací, kritickým uvažováním a zpochybňováním svých výchozích pozic – anebo ukazujeme a popisujeme? Nejen genderově slepý a esencialistický, ale i takto deskriptivně redukovaný přístup může vést k utvrzování všech nebezpečných automatismů.

Dost možná je to bolestná zkušenost každého oboru, jenž se do rozplétání rodových souvislostí pustí. I sama genderová studia v ČR musela dospět ke zjištění, že tato kategorie není líčením distribuce mezi ženy a muže, jak v jednom ze svých textů upozornila Gerlinda Šmausová, nýbrž právě onou analytickou kategorií a dekonstrukcí. Bohužel se stává poměrně často, že mnohé koncepty ztrácejí časem svůj procesuální potenciál, zpředmětňují (tzv. substancionalizace) a stávají se z nich témata přednášek a hodin, kapitoly v učebnicích, které jsou neživé stejně jako ony kameny za sklem či ještěrky v lihu. O to těžší je vrátit jim jejich původní smysl, desubstancionalizovat je. 

Sociální práce a soudobá teorie

Do jaké míry tedy dochází k (re)konceptualizaci sociální práce v kontextu soudobé oborové literatury feministické, kritické a radikální? A to i s ohledem na větší dialog přes hranice oborů? Systemika1 (a antiopresivní přístup) vše nezachrání! Už proto, že se tímto termínem označuje kdeco. Kdekdo se zaklíná systemickým pojetím, jakoby ani jiné teorie sociální práce neexistovaly a nebyly relevantní – anebo bez toho, aby opravdu uvažovali a hledali často velmi tenké a pro nepoučené oko sotva patrné hranice mezi pomocí, kontrolou a mocí. Systemika (i gender) se tak snadno mohou stát jen vyprázdněnými pojmy, relikty či dinosaury, jejichž účelem je vzbudit dojem odbornosti, ale ve skutečnosti nejsou nijak kriticky reflektovány. Ostatně, systemika i gender mají podle mého mínění společné i to, že jsou více přístupy, analytickými kategoriemi než uzavřenými koncepty.

Nemluvě o tom, že sociální práce je v praxi mnohdy více poučeně intuitivní, než vedená pevným teoretickým zarámováním – k dobru i škodě věci. Výjimkou jsou sociální pracovnice a pracovníci s terapeutickým výcvikem, kde však osobně často postrádám větší míru komplexity uvažování, určitý vnitřní dialog, schopnost vidět za hranice daného směru a uvažovat více eklekticky a méně výlučně. Transteoretická diskuse je nezbytná, pakliže nemá docházet k separování se a vytváření umělých hranic. 

O potřebnosti sociální práce (na rozdíl od genderových studií) pochybuje asi málokdo. Ale společná je jim rozhodně poměrně diskutabilní míra všeobecně připisované společenské prestiže. Přitom, pokud si neceníme své vlastní profese či odbornosti a zakrýváme ji roztodivnými rouškami (socioterapie, sociální politika aj.), jak můžeme očekávat, že si nás budou vážit ostatní? Mimochodem, i otázka společenské prestiže je nemálo spojena s genderovým rozměrem… 

Troufám si tak říci, že gender není povětšinou (žitou) součástí identity sociální práce jako oboru ani každodenní praxe, ačkoliv i v tomto směru existují ostrůvky pozitivní deviace. Kéž by jich bylo více. Také na nedávné konferenci, jež byla součástí ambiciózního projektu PROSO (Profesionalizace sociální práce v ČR), bylo konstatováno, že do budoucna by se měl v oboru více prosazovat proud kritické sociální práce, který je zde zatím přítomen velmi slabě. Dodejme, že součástí tohoto projektu je mj. také navržení nových verzí Minimálního vzdělávacího standardu, a to pro bakalářský i magisterský stupeň studia. 

To se však sotva stane samovolně bez toho, aby kritická sociální práce, včetně genderového/feministického rozměru, měla pevné místo ve výuce oboru na vyšších odborných a vysokých školách. Kritické nahlížení soudobé společenské situace s ohledem na (de)konstrukci mocenských vztahů nám bezpochyby chybí. Snad je to způsobeno i tím, že sociální práce je pojímána spíše jako tzv. praxeologie a postmoderní či poststruktuální směry myšlení jsou jí mnohdy, až na teoretické práce, vzdáleny (a ani formulace těchto teorií a přístupů nejsou bohužel namnoze příliš přístupné a bezprostředně převoditelné do praxe).

Suma sumárum 

Všechny tyto těžkosti nezřídka souvisí i s tím, že sociální pracovnice a pracovníci zapomínají na kulturní a společenské zakotvení a důsledky své práce, a opomíjejí tak strukturální proměnné, jejichž součástí je i genderová perspektiva jako jeden ze základních činitelů dělby moci v každém společenství. Zaklínáme se nejlepším zájmem klientů a klientek (či uživatelů a uživatelek), opomíjíme ale přitom mezzo a makro rozměr sociální práce a současně tak přispíváme k udržování přetrvávajících společenských nerovností. Že tak činíme nechtěně a třeba i nevědomky, nám nemůže být omluvou.

Mimochodem jeden z centrálních pojmů vymezení sociální práce – sociální fungování jedince (k němuž by sociální práce měla směřovat) – je sám v mnohém problematický, neboť v sobě může ukrývat požadavek naplňování stereotypních očekávání, a může tak být vysoce genderovaný a omezující.   

Gender mainstreaming, intersekcionalita, reflexivita, participativní přístup, etika péče, či právě kritická, radikální a feministická sociální práce, to vše jsou principy a přístupy, které by měly být integrální součástí sociální práce, a ne jen (pokud vůbec) odrážkami, slidy, tématy a kapitolami ve výuce. Probráno. Tečka. Jdeme dál…

Jenže máme k tomuto strukturálně kritickému a současně genderově citlivému přístupu v sociální práci kvalifikované vyučující, když se gender v této pomáhající profesi u nás systematicky prakticky neučí? Bez vyučujících s potřebnými kompetencemi a přístupem je takový model prakticky vyloučený. Kruh se tím uzavírá a problém nutně cyklí…   

 

1) Ve stručnosti lze říci, že systemika je komplexní přístup, který vychází z teorie systémů, psychologie komunikace a konstruktivistického pojetí sociální reality. Důraz je v něm kladen na partnerský přístup ke klientovi/klientce, otevřenou komunikaci, podporu a citlivé odlišování pomoci od kontroly a prvků moci.

 

Základní použité zdroje:

Aresta, V. a Vondrová, V.: Jaký je stav profesionalizace české sociální práce? Tomu se věnovala online konference projektu Profesionalizace sociální práce v České republice. Sociální práce/sociálna práce (online), 29. 10. 2020. Dostupné z: https://socialniprace.cz/jaky-je-stav-profesionalizace-ceske-socialni-prace-tomu-se-venovala-online-konference-projektu-profesionalizace-socialni-prace-v-ceske-republice. Více o projektu PROSO zde: https://socialniprace.cz/proso

Minimální standard vzdělávání v sociální práci ASVSP. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 14. 11. 2019 (poslední aktualizace) Dostupné z: https://www.asvsp.org/standardy

Vošmik, J.: Místo genderové senzitivity a nestereotypnosti ve výuce sociální práce na českých vysokých školách. Fórum sociální práce, 2/2020, s. 50-61. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://forumsocialniprace.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/10/2020/11/Josef_Vosmik_50-61.pdf 

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *