x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Hip hop byl, je (a nejspíš nadále bude) doménou mužů

31.8.2020, Anna Oravcová, socioložka, lektorka na SUNY Empire State College, moderátorka Rádia Spin 96,2

Hip hop byl a je doménou mužů, maskulinní hodnoty a normy nastavují pravidla genderových vztahů a určují kdo a za jakých okolností, může být označen za „pravého“ hiphopera. Maskulinita v hip hopu je založena na tradičních hodnotách spojených s mocí, sílou, agresivitou, soutěživostí a dominancí (nad ženami a jinými, slabšími muži).

Hiphopová kultura bude letos slavit čtyřicáté sedmé výročí. To, co bylo zpočátku považováno za pouhý výstřelek (marginalizované) newyorské mládeže afroamerického a hispánského původu, dnes představuje multi-milionový průmysl. V každém koutě světa můžete potkat mladé lidi, kteří v parku na lavičce rapují za doprovodu beatboxu, zatímco jiní trénují taneční kroky breakdance. Někteří třeba na notebooku skládají hudbu, či oprašují vinylové desky, aby procvičili scratching [z angl. „škrábání“ – vinylových desek DJi a DJkami, zastavování písní za účelem vytváření perkusních nebo rytmických zvuků, nebo používání částí jiných písní – pozn. redakce]. Hip hop a všechny jeho elementy jsou dnes zásadní součástí globální populární kultury.

Popularitu, dosah a dopad hip hopu v současnosti nelze ignorovat. Na druhé straně, hip hop také slouží jako obětní beránek – bývá označován jako důvod úpadku morálních hodnot dnešní mládeže, jelikož údajně propaguje násilí, drogy, a mimo jiné také degradaci žen. Hip hop však nevzniká ve vakuu a mnoho ze svých neduhů přebírá z většinové společnosti, včetně sexismu, misogynie a homofobie. Hiphopová kultura je však také vysoce reflexivní, kritika genderových vztahů vychází také od členů a členek hiphopové scény v rámci takzvaného hiphopového feminismu.

Hip hop byl a je doménou mužů, maskulinní hodnoty a normy nastavují pravidla genderových vztahů a určují kdo a za jakých okolností, může být označen za „pravého“ hiphopera. Maskulinita v hip hopu je založena na tradičních hodnotách spojených s mocí, sílou, agresivitou, soutěživostí a dominancí (nad ženami a jinými, slabšími muži). Byron Hurt v dokumentárním filmu Hip Hop: Beyond Beats and Rhymes (2006) ukazuje, jak takové pojímání omezuje možnosti participace žen, určuje jejich pozici a zobrazování, a v konečném důsledku omezuje i samotné muže. Jay-Z ve své knize Decoded (2010) přirovnává rap k boxu, rappeři sází rány svými slovy. Historie hip hopu je vyprávěním o přínosu velkých mužů. Socioložka Tricia Rose již v roce 1993 poukázala na to, že hip hop trpí komplexem „jaké ženy?“. Profesor Michael Eric Dyson tvrdí, že v hip hopu vládne „femiphobia“, naprostý strach z žen. Antropoložka Dianne Rogers pak chápe hip hop jako prostor, ve kterém je maskulinita vytvářena, performována a potvrzována – muži zde vytvářejí a upevňují vztahy a smysl pro solidaritu. Participace žen tedy může ohrozit samotnou podstatu hiphopové kultury. Takto nastavený diskurz a přímé či nepřímé strategie mužů v hiphopové kultuře tak ženy apriori vylučují. Mezi takové strategie patří například genderové stereotypy.

DJing je pro holky moc složitý, to je samá technologie. Graffiti (zejména to nelegální) je pro dívky moc nebezpečné (pozici žen v graffiti mapuje Sany v dokumentu Girl Power (2016). Akrobatické prvky breakdance jsou pro holky zase moc náročné. Holky přece jen chtějí spíše zpívat, než rapovat (stejně to nemá koule a je to takové uječené). Dle převládajícího narativu muži aktivně vytvářejí, a ženy se jen vezou. Alfa samci dominují scéně a kolem nich se motají zlatokopky a diliny.

Ženy, které se do hiphopové kultury zapojují aktivně, jsou vždy vnímány v první řadě jako ženy, až pak jako rapperky, b-girls [tanečnice breakdance - pozn. redakce], writerky, DJky či žurnalistky, kulturní kritičky, moderátorky nebo redaktorky. V roce 2017 americký rapper Rick Ross na otázku proč pod jeho nahrávací společností nenajdeme žádnou ženu, odpověděl, že to v podstatě není dobré pro byznys – pokud by měl pracovat a finančně dotovat nějakou rapperku, která je samozřejmě hezká, tak by s ní musel také mít pohlavní styk. Několikrát (jak jinak). Za tyto výroky se samozřejmě omluvil, a nezapomněl dodat, že má manželku i dceru. Nicméně, dodnes s žádnou rapperkou smlouvu nepodepsal. Ženy jsou v hip hopu zobrazovány jako disponibilní objekty a pokud se pohybují kolem rapperů, tak jsou to nejspíše fanynky či groupies [skupina většinou mladých žen obsesivně sledující určitou celebritu – pozn. redakce], nakonec to je to, co nám ukazují hiphopové videoklipy hlavního proudu.

Existuje také pár „výjimečných“ rapperek, které se dokázaly prosadit. Zdá se však, že na vrcholu pomyslného hiphopového žebříčku je místo vždy jen pro jednu ženu. Zatímco rapovat může kdejaký muž, ženy jsou často stavěny proti sobě. Kromě toho je patrné, že na vrchol hiphopového Olympu se dostane jen určitý typ ženy: Nicki Minaj, Cardi B, Megan Thee Stallion určují současný standard krásy, na který je potřeba minimálně aspirovat. Početně více žen najdeme na nezávislé hiphopové scéně, jejich přínos však zůstává nadále neviditelný, pokud zrovna nejste zarytými fanoušky či fanynkami hip hopu nebo se neradi hrabete v takzvaném undergroundu.

Může se zdát, že nové subžánry rapu (například emo rap) a estetika nové generace rapperů (kteří se nebojí růžové barvy či obtáhnutých kalhot) mění stávající pravidla a důraz na maskulinitu. Takováto transgrese, například nebát se vyjadřovat své pocity, je jednak ceněna pouze u mužů (ženy zůstávají tradičně přecitlivělé či hysterické) a zároveň vyvolává negativní reakce od starší generace rapperů, kteří považují mladou generaci za příliš „zženštilou“ a tím víc lpí na tradičních maskulinních hodnotách.

Ani v Čechách není situace jiná, na spočítání rapperek stačí jedna ruka. Avšak bez toho, aby jim muži podali pomocnou ruku, se situace nijak nezmění. V boji proti sexismu, misogynii a homofobii, ať už v hudebním průmyslu, či kdekoliv jinde, musí muži stát hned vedle žen.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *