Z toho, s čím jsem se setkal*a, má hudební scéna z velké části, až na několik vítaných výjimek, tendenci být apolitická, nebo alespoň nedbalá, pokud jde o sociální spravedlnost. Hudba jako umělecká forma je ale neodmyslitelně zakořeněná v politice a já věřím, že hudba musí být VŽDY politická a založená na odporu, solidaritě a spojenectví.
Jsem hudebník*ice a sound designer*ka žijící v Praze. Jsem také trans. Jsem nebinární, i když se více ztotožňuji s maskulinní identitou. Moje trans identita a genderová prezentace informují o tom, jak žiji a jak se pohybuji na hudební scéně.
Jsem jedním*jednou z mála aktivních trans-hudebníků*ic v České republice, o kterých vím. Domnívám se, že absence trans-hudebníků*ic odráží celkový přístup k trans-lidem v hudbě, přičemž zdůrazňuje také omezený přístup k bezpečnějším prostorům a vzdělání, které se jim a dalším menšinovým skupinám často nezvládají přizpůsobit. Je obtížné získat přístup do kruhů, které nejsou obeznámeny s trans/nebinárními identitami nebo nemají dostatečný zájem o to, aby se zeptaly, jak být více otevřené k jejich potřebám.
Během prvních několika měsíců života v České republice jsem nebyl*a příliš hlasitý*á ohledně své trans identity a rozhodně jsem zjistil*a, že je mnohem snazší orientovat se ve scéně, když nepoužívám svá zájmena a vypadám spíš jako někdo, kdo je vnímán jako “butch lesba”, než trans*osoba.
Odvětví, která potřebují přítomnost sociálních médií, mají často tendenci očekávat od trans* lidí zvláštní vizuální estetiku. Takovou, která je společensky přijatelná pro cis, heterosexuální lidi [cis - lidé, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví, které jim bylo určeno při narození - pozn. redakce]. Tento způsob, jak se prezentovat, však není vždy v souladu s identitou každé trans*osoby. Pokud identita není konzumovatelná, komodifikovatelná, taková, se kterou se mohou ostatní ztotožnit, a nebo pokud není cis-passing (schopnost člověka být správně vnímán*a společností s genderem, s nímž se ztotožňuje), není to „cool“, a pak může být snadno odmítnuta. Je-li trans-osoba viditelná, slyšitelná a její hlas je empowering [česky „zmocňující“ ve významu vlastnosti, která dává člověku nebo skupině lidí prostředky k větší kontrole nad jejich životy a k tomu, aby byli silnější a nezávislejší – pozn. redakce], může být považována za ohrožující. Často se ocitám na hudební scéně například pod cis-gaze [nevyžádaným upřeným pohledem od cis lidí - pozn. redakce] nebo se setkávám s popularizovanou (ale ne vždy správnou) představou o tom, kdo je trans*člověk. Proč by měl ale člověk zapadnout, aby byl vidět?
Může to být izolující, když se pokoušíme vytvořit podpůrné prostředí v hudbě a stávající komunita nebere potřeby a hlasy trans* lidí dostatečně vážně na to to, aby podnikla radikální kroky. Rezistence majority nemusí nutně znamenat přímé projevy aktivního násilí, ale spíše se jedná o malé agrese naznačující, že někdo není vítán; jako jsou například zdánlivě neškodné vtipy nebo využívání příležitostí, rozhovorů a prostoru. Příkladem takového chování může být nenápadné odmítnutí mé přítomnosti a schopností, ticho (neozvání se), když mi někdo říká „teplouš“, nebo skrze gaslighting [forma psychické manipulace a citového zneužívání, zpochybňující paměť dané osoby, vnímání reality a zdravý rozum. - pozn. redakce] („jsi prostě přecitlivělý*á“). Dále zapomnětlivost („oh, zapomněl/a jsem, že jsi trans“, nebo zapomněl/a na to, že být inkluzivní vůči trans*lidem je důležité), krátkozrakost (nemyslet na to, že za bezpečnost trans*osoby nesou ostatní lidé částečné také zodpovědnost).
Z toho, s čím jsem se setkal*a, má hudební scéna z velké části, až na několik vítaných výjimek, tendenci být apolitická, nebo alespoň nedbalá, pokud jde o sociální spravedlnost. Hudba jako umělecká forma je ale neodmyslitelně zakořeněná v politice a já věřím, že hudba musí být VŽDY politická a založená na odporu, solidaritě a spojenectví. Musí chránit a posilovat lidi, kteří ji vytvářejí, a musí být také používána k pozvednutí hlasů těch, kteří*které nejsou dostatečně často slyšeni*y.
Byl*a jsem na několika místech, kde jsem se necítil*a vítán*a, i když to nebylo vysloveno nahlas (binární toalety nebo obtěžování na mužských toaletách, žádná politika bezpečného místa, běžné transfobní komentáře atd.). Dokonce, i pokud jde o setkávání s novými lidmi, je to často obtížné v prostorách, které zpravidla nejsou navrhované s ohledem na trans*lidi.
Pud sebezáchovy mne nutí vybírat si, na které hudební scéně se pohybuji a na jakých událostech hraji. Musím si dávat pozor na určité způsoby, ve kterých by mne někdo mohl využít. Čím selektivnější jsem, s kým pracuji a kde hraji, tím déle si můžu i nadále užívat hudbu a hrát naživo. Aktivně vyhledám vědomě vytvořený bezpečný prostor, kde se mohu alespoň trochu zbavit své ostražitosti. Myslím, že se cítím nejbezpečněji v Synth Library Prague, kde se o těchto problémech neustále mluví, a pro mě je to nejvíce spolupracující prostor, kde se můžu v tuto chvíli pohybovat. Opravdu chci najít více způsobů, jak překonávat předsudky, které má hudební průmysl vůči trans* lidem, a pokud to dokážeme, jsem si jistý*á, že uvidíme více trans lidí, kteří*které produkují hudbu a prosperují i na české scéně.
(překlad z angličtiny: redakce zpravodaje)
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).