x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Intimní a partnerské vztahy mezi vyučujícími a studujícími na VŠ. Téma, o kterém se nemluví…

30.11.2020, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK

S jakousi „předběžnou opatrností“ se začíná v kontextu českého vysokého školství hovořit o tématu (sexuálního) obtěžování. Nikoliv snad v kruzích výzkumných či aktivistických, tam je to téma již dlouho, ale postupně i na konkrétních školách, na úrovni jejich vedení a snad i konkrétních pracovišť. Otázka, která však zatím stojí tak trochu opodál, jsou konsensuální osobní vztahy mezi vyučujícími a studujícími. Ať jde o vazby partnerské, milenecké či "pouhý" flirt, jedná se o témata, jež stojí z pohledu profesní etiky na velmi ostré hraně.

Nemá cenu si zastírat, že k takovým situacím dochází. Je pošetilé a naivní proklamovat, že něco takového je nepřijatelné a rozhodně se dít nesmí a také neděje (podobně, jako když se zeptáme na školách, jestli u nich dochází k šikaně, nebo ve firmách k nerovnému odměňování žen a mužů). Opak je pravdou a je třeba si to přiznat! Stát se to může, občas se to přihodí a docházet k tomu tak či tak bude, ať už to budeme přehlížet, anebo se k této realitě postavíme čelem.

Jsou-li lidé v intenzivnějším či dlouhodobějším kontaktu, pak pověstná jiskra přeskočit může, ať už je vztah daných dvou osob jakýkoli. Objekty své náklonnosti či touhy si vědomě nevolíme. Můžeme se na takové "románky" dívat shůry; že v případě vyučující/ho jde o orientaci „na zajíčky“, v případě studujících pak jistě o snahu získat nějaké nemateriální výhody a snadno vystudovat. V pomáhajících profesích je taková vazba často apriori označkována jako (nezvládnutý) proti/přenos… Ať je tomu jakkoli, nezbývá nám než tuto skutečnost respektovat. Nemá cenu charakter vztahu shazovat a nemístně hodnotit, to nám nepřísluší. Protože co víme o motivech, proč spolu lidé chodí, spí, žijí, berou se či mají děti. Představa erotické zamilovanosti jako toho jediného správného důvodu je i v naší společnosti poměrně mladá a nejrůznější vztahy či sňatky "z rozumu" byly a jsou realitou. Racionální uvažování zaměřené na výhody je součástí „kalkulace“ o budoucnosti vztahu mnohých lidí.

I zde je však namístě znovu zdůraznit, že odkazujeme skutečně na vztahy navázané dobrovolně, svobodně a uvědoměle! Vztah vyučující – studující je principiálně asymetrický, se znatelnou převahou moci na straně učitele či učitelky. A je-li na něj přistoupeno ze strany studenta či studentky z důvodu obav či strachu o průběh studia a budoucí uplatnění, pak se dostáváme skutečně k otázkám zneužití moci, šikany (bossingu) či (sexuálního) obtěžování. Dělící čára není přímá a leží do značné míry v pocitech obou zúčastněných, a jen oni dva si musí dokázat odpovědět na to, jestli vztah navazují s vědomím možných důsledků a na základě skutečně uváženého a svobodného rozhodnutí. Je-li odpověď ano, pak můžeme hovořit o vztahu konsensuálním.

Existují samozřejmě obory, kde je riziko těchto osobních vazeb vyšší než u studií, jež jsou založena více na frontálně vedených přednáškách pro početnější auditorium a méně intenzivním kontaktu. Ani zde je však nelze vyloučit, zejména v situacích, jako je vedení bakalářských či magisterských prací, kdy jsou i na těchto oborech častější konzultace běžné a potřebné. Jsou to ale patrně primárně obory umělecké, tělovýchovné či s vysokou mírou praktické výuky, kde k těmto vztahům může docházet častěji. A třeba i pomáhající. Tedy takové, kde je blízký, intenzivní a individualizovaný kontakt mezi vyučujícími a studujícími každodenním chlebem. Čím častěji jsme spolu a více ze sebe vydáváme či investujeme (fyzicky, kreativně i emocionálně), tím větší je šance, že se profesionální vztah „zvrtne“ v něco víc.

V první řadě je tedy třeba si tuto prostou skutečnost připustit, uvědomit a reflektovat ji, a nikoli ji popírat či přehlížet.  

Co s tím?

Co ale z pohledu vedení vysokých škol – rektorátů, děkanátů či vedení ústavů a kateder – v takové situaci činit? Pokud se touto otázkou nebudeme zaobírat, pak skutečně jen velmi málo. A může se to vymstít v podobě nejrůznějších šuškand, pomluv, odsudků, zákulisních praktik či opravdového obtěžování a odvetných akcí ze strany "zhrzených milenců a milenek".

Explicitní pojmenování této situace je tedy podle mého názoru prevencí řady následných neshod a nejasností, jež mohou vyvstat, jelikož lidské vztahy jsou natolik složité, že dosažení jednoznačného stanoviska, kdo a co udělal „špatně“, je mnohdy mimo rozlišovací možnosti vedení akademických pracovišť, která sotva mohou vystupovat jako orgány činné v trestním řízení a dožadovat se všech důkazů. Jestliže nastalá situace koliduje s právem pracovním, přestupkovým či dokonce trestním, pak je možné přijmout radikálnější opatření, avšak v situacích značně subtilních a těžko uchopitelných to jde sotva. I proto je předcházení těmto situacím namístě. Do určité míry je možné některé z těchto vazeb zahrnout rovněž do protikorupčních či etických pravidel, avšak i zde se dostáváme na poněkud kluzký vztah alibistického házení všech „nevhodných vztahů“ do jednoho pytle bez dalšího rozlišení. Etické kodexy či interní dokumenty jsou tak ideálním místem, kde tyto reálie pojmenovat, odlišit a stanovit jim elementární pravidla.

Není třeba zastírat, že každý vztah tohoto druhu je obecně nežádoucí, už z důvodu jeho jmenované nerovnováhy a hrozby zneužití mocenského postavení ze strany vyučující/ho, ale třeba i následného vydírání ze strany studující/ho. Obecně tedy platí, že takové vztahy nejsou vítané a je ideální se jim bránit v míře reálnosti takového požadavku.

Zejména v anglosaském prostředí se můžeme setkat s několika modely, jak je k těmto vztahům mezi vyučujícími (šířeji akademickými pracovníky či pracovnicemi či zaměstnanými dané instituce, protože se nemusí jednat zdaleka jen o pedagogy a pedagožky) přistupováno – samozřejmě primárně s ohledem na povinnosti a odpovědnost vyučujících, resp. zaměstnanců a zaměstnankyň pracoviště. Možností tedy je:

  1. striktní zákaz pro všechny takové vztahy, jelikož jsou považovány za neprofesionální a nepřípustné. To znamená, že jsou spojeny se situací radikální volby: buď aktivní působení na dané škole, anebo intimní vztah se studentkou či studentem. Vychází se z předpokladu, že takový vztah je vždy asymetrický a ani v případě dospělých osob, kterými studující na vysoké škole obvykle jsou i na nejnižších stupních studia, se nelze zcela vyhnout otázce převahy na straně akademického pracovníka či pracovnice,
  2. podmíněný zákaz navázání či existence takového vztahu platí v případě, že daný/á zaměstnanec/zaměstnankyně má k osobě studující/ho nějaké přímé pedagogické, hodnotící, mentorské či supervizorské povinnosti či vazby. V takovém případě je nezbytné tyto vazby bezpodmínečně ukončit, aby mohl pokračovat vztah na osobní bázi. Jinými slovy: vztah je možný, pokud mezi danými osobami neexistuje bezprostřední profesionální vazba a pouze se v různých rolích nacházejí na stejné akademické půdě,
  3. nevhodnost vztahu jako pravidlo platí i v tomto případě s ohledem na charakter role vyučující/ho a profesní etické principy. Jestliže taková situace nastane, uplatňuje se povinnost ohlásit osobní vztah vedení pracoviště (katedra, ústav apod.), aby bylo možné řešit potenciální střet zájmů plynoucí z paralelního vztahu: vyučující a současně partner/ka. Obecně pak platí pravidla jako v předcházejícím případě, tj. nepodílet se na výuce, a/nebo alespoň hodnocení či jiném bezprostředním pedagogickém působení a vedení dané osoby z řad studujících.

Doporučené kroky

Všechna takováto opatření mohou snad působit radikálně a přehnaně, avšak jsem názoru, že zpřehlednění povinností a odpovědnosti vyučujících a členů a členek akademické obce ke svým studentům a studentkám je žádoucí. Osobně nejsem přívržencem absolutního zákazu takových vztahů, už proto, že se jim zcela vyhnout nelze. A nejsem ani zastáncem nucení kohokoli do dilematických rozhodnutí typu: buď, anebo... Bližší je mi proto spíše kombinace modelu č. 2 a 3 z výše prezentovaných.

Můžeme se tedy pokusit rámcově formulovat některá základní pravidla v tomto směru:  

  1. Informovat vedoucí/ho základní části (ústav, katedra, centrum) o navázání osobního vztahu se studující/m a jeho trvání. Vyučující informuje příslušnou osobu i tehdy, pokud byl již vztah ukončen z důvodu možných „odvetných akcí“.
  2. Pokud je to možné, ukončit veškeré pedagogické závazky vůči osobě, s níž byl navázán bližší vztah a který by mohl kolidovat s rolí vyučující/ho. Samozřejmostí je ukončení vedení kvalifikačních prací (bakalářské, diplomové, disertační a obdobné práce). Je-li téma práce natolik specifické, že danou specializací nedisponuje jiný/á vyučující na pracovišti, je možné působení např. v roli konzultující/ho, ale nikoli osoby bezprostředně vedoucí práci – případně je možností přizvání další osoby z řad pedagogického sboru, alespoň v konzultační roli. Jestliže je to možné, přerušit i probíhající výuku dané/ho studující/ho ze strany příslušného pedagogického pracovníka či pracovnice. Např. tak, že daný student či studentka bude navštěvovat identický či obdobný předmět u jiné/ho vyučující/ho, pakliže to nabídka kurzů umožňuje.
  3. V případě, že to možné není, např. proto, že daný předmět vyučuje pouze jeden vyučující, jedná se o povinný kurz, anebo dojde k této situaci v průběhu semestru apod., pak je nezbytné, aby vyučující nehodnotil/a kvalitu práce blízké osoby v rámci předmětu a neuděloval/a atestaci. Minimálně v případně hodnocení splnění předmětu, je nezbytné, aby toto bylo provedeno jiným pedagogem či pedagožkou, anebo minimálně za jeho či její účasti či supervize, pakliže na daném pracovišti není další osoba s obdobnou požadovanou kvalifikací. Osobu, která bude odpovědná za hodnocení práce dané studentky či studenta, stanoví vedoucí základní části.  
  4. Veškeré ústní a jiné souhrnné a kvalifikační zkoušky probíhají bez přítomnosti daného pedagoga či pedagožky. Pakliže to není možné z výše uvedených důvodů (absence jiné osoby s požadovanou specializací), je nezbytné, aby otázku/téma zadával a hodnotil někdo další z přítomných vyučujících a daný pedagog či pedagožka měli pouze funkci přísedící či konzultační.

Obdobné kroky jsou k úvaze i v případě, že se jedná o vztahy příbuzenské, přátelské či jiné, které by mohly ovlivnit charakter vztahu: vyučující – studující.

Je však nutné vést i zde v patrnosti, že realita lidských vztahů je velmi komplikovaná a nepřehledná a existuje řada dalších faktorů, které vstupují do hry, a jež mají svůj význam. Je to mimo jiné i skutečnost, zda se jedná o vztah nově navázaný, anebo již probíhající a pokračující – tj. s příchodem jednoho z partnerů či partnerek na dané pracoviště nastává nová situace v tom, že spolu budou na jedné škole, ale ve skutečnosti se z pohledu vztahu jako takového nic nezměnilo. Svoji roli hraje i věkový rozdíl mezi vyučujícími a studujícími, který nemusí být zdaleka tak velký, jak by se dalo očekávat. Výuku zpravidla zajišťují i studující doktorských programů, kteří mohou být ve věku velmi blízkém studujícím. A naopak se stává dnes stále častěji, že vysokoškolské studium nenavazuje bezprostředně na získání maturity, ale je výsledkem pozdějšího zájmu o určitý obor nebo potřeby doplnit si kvalifikaci.

Předpoklady účinnosti všech opatření

Všechna tato opatření jsou však reálná a funkční pouze za splnění určitých podmínek, zejména pokud jde o kulturu vztahů na daném pracovišti. To v první řadě znamená, že vznik romantického, partnerského či jiného obdobného vztahu nebude ze strany kolegů či kolegyň ani vedení pracoviště vnímáno jako apriorní profesionální selhání či pochybení, za které by měla být tato osoba jakkoli znevažována z pohledu své odbornosti. Stigmatizace či jakékoli zneužívání této informace proti příslušnému pedagogickému pracovníkovi či pracovnici se přísně zapovídají, a to i po skončení tohoto vztahu. Přiznání této skutečnosti je naopak projevem snahy o řešení celé situace a striktního oddělení paralelních osobních a pracovních vazeb.

Je možné, aby přesný charakter vztahu nebyl bezprostředně vymezen (přátelský, milenecký, partnerský, příbuzenský apod.) s tím, že budou pouze učiněny výše uvedené kroky vedoucí k prevenci či odstranění všech jeho nežádoucích důsledků. Takový údaj lze jistě považovat za citlivý. Přesto je žádoucí alespoň v obecných konturách informovat o vztahu také další kolegy či kolegyně na pracovišti, zejména ty, kterých by se to mohlo nějak dotknout (např. zajištění náhradní výuky, hodnocení, změna vedoucí/ho závěrečné práce apod.). Samozřejmostí je zákaz jakýchkoli odvetných akcí i proti osobě příslušné studentky či studenta.

Neoznámení navázání osobního vztahu se studentkou či studentem může být následně považováno za pochybení, které bude řešeno v souladu s právními předpisy a interními postupy závaznými v takových případech. Oznamovací povinnost ve vztahu k danému pracovišti má v tomto směru příslušný/á vyučující či jiný/á zaměstnanec či zaměstnankyně školy, nikoli primárně studující.

Nezbytné je, aby pedagogický a další personál byl pravidelně vzděláván a školen nejen ve své odbornosti, ale také pokud jde o komunikační dovednosti, znalost těchto doporučení a zcitlivování přístupu ke studujícím. Takové vzdělávání by mělo být povinné a pravidelné, např. před zahájením každého akademického roku. V případě zjištění pochybení ze strany dané osoby pracující na vysoké škole, je možné rovněž uložení povinnosti absolvovat speciální program, který je obsahově koncipován odlišně s cílem získání náhledu a prevence dalšího nevhodného chování.  

Transparentnost a současně důvěra a kolegialita jsou (či měly by být) základními kameny každého pracovního kolektivu a akademické sféra není v tomto směru výjimkou. Jasné stanovení povinností a odpovědnosti pedagogických pracovníků by mělo být z tohoto pohledu samozřejmostí, jelikož jejich postavení vůči studujícím je spojeno s určitou převahou. Účelem není v žádném případě vyučující bezdůvodně podezírat či kontrolovat, nýbrž vytvořit bezpečný rámec pro vzájemnou spolupráci. Nic víc a nic méně.

Současně i zde platí, že prakticky každé opatření či informace osobního charakteru jsou zneužitelné kteroukoli ze zapojených stran: vyučující/m, studující/m, ale i vedením pracoviště nebo někým z kolegů a kolegyň anebo jinou osobou. Tomu se lze sotva vyhnout. I zde ale vycházíme z apriorní důvěry v lidi a jejich dobrou vůli. Pakliže bychom uvažovali podle okřídleného: člověk člověku vlkem, musela by nejen tato pravidla, ale celý náš právní řád vypadat úplně jinak.

 

Použité a doporučené zdroje

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *