x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Zpravodaj 02/2022 Gender, odboj a rezistence

Kateryna Michalicyna: Žiju ve válce

30.6.2022, Marie Koval, Gender Studies, o.p.s.

Kateryna Michalicyna (Mikhalitsyna) je ukrajinská spisovatelka, překladatelka, literární redaktorka, publicistka, členka PEN Ukraine a nevládní organizace New York Literary Festival v Doněcké oblasti na Ukrajině, a dobrovolnice.

Kateryna je oceněnou autorkou více než 20 knih pro děti a několika básnických sbírek. Její obrázková kniha „Kdo roste v parku“, ilustrovaná Oksanou Bulou, byla zařazena do katalogu The White Raven Catalogue (Bílý havran) 2016 a série „Kdo roste“ byla vydána již v 8 zemích. Publikace (literatura faktu) „Reaktory nevybuchují. Stručná historie černobylské katastrofy“, kterou Kateryna napsala společně se Stanislavem Dvornickým, byla uvedena v katalogu Bílého havrana 2021.

S Katerynou jsem se seznámila díky Marii Iljašenko, básnířce, spisovatelce, překladatelce a redaktorce, která báseň Žiju ve válce laskavě přeložila do češtiny. Kateryna zároveň byla jednou z hostujících spisovatelek na veletrhu Svět knihy 2022, a tak mi nabídla, že bychom se zde mohly setkat osobně. Z našeho spontánního setkání nad kávou u fontány tak vznikl rozhovor, který přikládám pro kontext autorčiny tvorby a aktuálního dění na Ukrajině. 

Autorkou portrétní fotografie je Nastia Telikova.

[trigger warning – v následujícím textu se tematizuje sexuální násilí]

Катерина Міхаліцина

Kateryna Michalicyna

я живу на війні.

žiju ve válce.

я живу на війні.

 

мию руки, читаю новини.

збираю у чайник воду із ринви

(раніше був сніг, за ним ми ходили до парку і двох з нас убили),

молюся про дощ наш насущний

і незвично вологу весну.

 

я живу на війні.

вию з псом на сусіднього місяця.

я – без жодного звуку.

він – на всю свою широку собачу душу.

йому, бідоласі, страшніше.

його можуть з’їсти – і він це знає.

а мене лише згвалтували.

тому я – тихо.

тому я – налисо.

тому я..

кому яке, зрештою, діло –

хіба мене це врятує?

 

я живу на війні.

мені кажуть, я божевільна.

бо ділюся крупинками замість їх одбирати.

в сойки й двох посірілих горобців.

сорока була та десь зникла.

“дура” – ляскає вітер порожніми стулками вікон.

“психічка” – шипить, догораючи, фосфор.

аби не “а глянь-ка, хохлушка” –

думаю я.

і виходжу надвечір

поклонитися крокусам,

тобто шафрану – найдорожчій приправі

до смерті.

 

я живу на війні.

žiju ve válce.

 

myju si ruce, pročítám noviny.

do čajové konvice sbírám vodu z okapu

(dřív tu byl sníh, chodili jsme pro něj do parku a dva z nás zabili),

modlím se za déšť nás vezdejší

a za neobvykle vlahé jaro.

 

žiju ve válce.

spolu se psem vyju na měsíc.

já bez jediného zvuku.

on z celé své širé psí duše.

on, ubožák, má větší obavu.

můžou ho sníst, a to každou chvíli.

mě jen znásilnili.

proto jsem potichu.

proto jsem dohola.

proto jsem…

co je komu po tom –

copak mě to zachrání?

 

žiju ve válce.

říkají mi, že jsem blázen.

protože se dělím o drobky, místo abych je brala

sojce a dvěma zašedlým vrabcům.

straka tu byla a někam zmizela.

„blázen“ bouchá vítr prázdnými okenními rámy.

„husa!“ syčí dohořívající fosfor,

hlavně že ne „hele, ukrajinská buchta!“

myslím si.

a vpodvečer vycházím

poklonit se krokusům,

tedy šafránu – nejdražšímu koření,

kterým si můžeš ochutit smrt.

 

žiju ve válce.

Z ukrajinského originálu přeložila Marie Iljašenko, 2022

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *