V souvislosti s velkými historickými výročími občas médii proběhne zpráva, jak mladí lidé neznají vlastní historii, jak neví, co se stalo 17. listopadu, co v roce 1918. Tyto pouliční ankety bývají doplněné kritikou výuky dějepisu na školách. Rozšiřuje se však skupina osvícených vyučujících dějepisu, která mění zažitý způsob výuky a přiklání se k badatelskému způsobu představování historie.
Výuka dějepisu v devadesátkách
Ve školních lavicích gymnázia jsem strávila sedm let. Byla jsem první polistopadový ročník, který nastoupil na víceletá gymnázia. Mezi volitelné předměty jsem si vybrala historický seminář. Přesto jsem šla k maturitě z dějepisu s probraným učivem do roku 1939 a s druhou světovou válkou nakopírovanou na dvou oboustranně potištěných A4. O Pražském jaru jsem se dozvídala během samostudia v období mezi maturitou a přípravou na přijímací zkoušky na vysokou školu. Dodnes si pamatuji svou rozhořčenost nad vstupem spřátelených vojsk a výčitku rodičům, proč jste něco neudělali?! O odsunu sudetských Němců jsem své překvapené vysokoškolsky vzdělané sestře vyprávěla po dočtení povinné četby o konfliktním společenství od Václava Kurala.
Po maturitě jsem neznala základní linku událostí po roce 1945, natož abych byla schopna pohlížet na dějiny pohledy různých aktérů, neřkuli aktérek, a vidět jednu událost z různých perspektiv a v souvislostech.
Proč je ženský hlas důležitý
Naštěstí od dob mého prvního seznamování se s historickými reáliemi uteklo dost vody. Řada současných vyučujících chápe výuku dějepisu ne jako jednou naučený a stokrát převyprávěný příběh. Chápou ji jako badatelský způsob objevování nových poznatků. Jako se děti mohou učit fyziku přes vlastní bádání a díky tomu zjišťovat, jak fungují třeba magnety, mohou se stejným způsobem dozvídat o dějinných událostech. Přicházet na to, že neexistuje jeden výklad konkrétního historického momentu. Že je možné vyslechnout různé účastníky, nebo dokonce i účastnice. Právě genderový rozměr vyprávění pamětníka nebo pamětnice se ukazuje jako klíčový v pohledu na konkrétní událost nebo období. Zatímco muži většinou vyprávějí o velkých dějinných událostech nebo o podpisech smluv, ženy se ve svých vzpomínkách vrací k rodině, k trávení volného času, k oblékání, ke způsobu bydlení. A jsou to právě tyto dějiny každodennosti, které nám přibližují život v konkrétní době a umožňují porozumět tomu, proč se lidé chovali určitým způsobem.
Každodenní ženská perspektiva
Snad právě absence možnosti bádání v historii během mých středoškolských let mě přivedla k projektu, který právě realizuje Gender Studies. Československo v paměti žen představuje individuální příběhy žen a pomáhá tak dostat do výuky dějepisu na školách opomíjený pohled neprivilegovaných. V našem případě žen. Ty totiž v učebnicích dějepisu stále zoufale chybí. Chybí nejen jejich fotografie, ale i popis událostí, na které měly vliv, chybí jejich hlas. Hlas desítek žen různých generací, vzdělání, nebo oborů je naopak zachycen v archivu Gender Studies Paměť žen, který od poloviny 90. let shromažďuje rozhovory s nimi. Aktérkami jsou ženy narozené mezi lety 1920 až 1960, které vypráví o tom, z jaké rodiny pochází, kam chodily do školy, kde se seznamovaly, jak zvládaly péči o děti, nebo, proč je vůbec neměly. Rozhovory sbírané metodou oral history, která umožňuje dotazované vyprávět volně o svém životě, jsou výborným pramenem, který mohou studující využít jako primární zdroj svého bádání. Badatelský způsob práce pak spočívá v zařazení informací do kontextu, v porovnání vyjádření s písemnými záznamy, v hledání přesahu do dnešních dní.
Do popředí se díky tomu dostávají témata, která pomáhají pochopit, jak lidé v Československu žili. Pohled na dějiny z různých perspektiv umožňuje jejich představení pomocí různých životních strategií a příběhů. Nikdo nevede stejný život jako jeho nebo její vrstevnice. Naše příběhy jsou formovány rodinou, vzděláním, původem, bydlištěm. Skládání mozaiky příběhů různých osob umožňuje vidět košatost celého období. Individuální příběhy jsou důležité pro poznání historie.
V současné době hledáme ženy narozené v letech 1950–1965 s různým profesním zaměřením a zkušenostmi, žijící na různých místech bývalého Československa, které by byly ochotné vyprávět svůj životní příběh. Ač se Vám osobně může zdát Váš život banální, nebo jste přesvědčené, že by to nikoho nezajímalo, nás to zajímá. Pokud vás tato možnost oslovila, obraťte se prosím na autorku článku na adrese info@pametzen.cz nebo nás kontaktuje telefonicky na 777 910 941.
Projekt Československo v paměti žen je spolufinancován Evropskou unií, je podpořen z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Výzkum, vývoj, vzdělávání.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).