Návrat do „normálu“

30.6.2020, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Může to působit jako chlácholení, které ještě nikomu nepomohlo, ale za tímto prostým konstatováním se skrývá daleko hlubší obsah, než by se mohlo zdát. A v době, kdy se vzpamatováváme z (1. vlny?) koronavirové pandemie, je dobré si to uvědomit, anebo alespoň připomenout.

Nesamozřejmé samozřejmostí

Máme často tendenci skuhrat nad tím, jak nic nefunguje, že (náš) stát je jeden velký, řekněme to slušně, nepořádek. Že naše společnost je v rozkladu a potřebuje to či ono – podle zkušenosti a názoru daného řečníka či řečnice. Je mi však blízké, co v tomto směru píše Jan Sokol, a to, že toto je často jen zdání, jelikož naopak vše povětšinou funguje jako po drátkách, hladce a bez větších obtíží. O to více si pak máme tendenci všímat partikulárních nedostatků, které s sebou každý systém nese.

A to je pouze jedna stránka naší každodennosti, kterou rozkryla i aktuální pandemie koronaviru – najednou jsme byli konfrontováni s tím, jak to vypadá, když skutečně (nuceně) opravdu nic „nefunguje“. Když nemůžeme jít podle libosti ven, když nám nejsou dostupné obchody a služby, když nemůže navštívit své blízké, když nemůžeme trávit volný čas podle svých zvyklostí. Najednou vidíme, jak nesamozřejmé je vše kolem nás, co považujeme za automatické a nevyžadující naši pozornost, zájem či dokonce péči.

Solidarita a iluze individualismu

Právě tato období zborcených samozřejmostí se vší silou poukazují na další faktum moderních společností, jež máme ve zvyku s lehkostí přecházet – a to i díky moderní ekonomické teorii, která stále zakládá naše jednání na představě racionality. Jinými slovy, že se chováme podle imperativu: dělej to, co se ti nejvíce vyplácí a co ti přináší zisky a výhody (anebo v minimalistické formulaci alespoň neznamená ztrátu či újmu). Tato představa, vycházející z evropské racionální filosofie novověku, ostře kontrastuje se zkušenostmi posledních dnů. Je totiž snadné sklouznout k představě svébytného a soběstačného individua jako základu společnosti, ale pouze do chvíle, než se tento dobře promazaný stroj zadrhne, poněvadž v tu chvíli čelíme skutečnosti, že jsme zcela závislí na druhých. Soudobý člověk není samostatné individuum, ale naopak jedinec zcela závislý na svém okolí, a to v daleko větší míře, než tomu bylo v minulosti. Každá drobnost našeho každodenního život je výsledkem činnosti a propojení stovek a tisíců lidí, díky jejichž práci dostáváme to, co chceme či potřebujeme.

Základem každého společenství tak není individuum, ale vzájemnostní vazby všech zúčastněných. Bez solidarity a péče druhých nemáme vůbec šanci, abychom jako novorozeňata přežili první dny po svém narození. A tato prostá skutečnost naší existence byla opět v reálu ilustrována vlnou solidarity celé společnosti, která se jako jednotící prvek probudila brzy poté, co se ukázala v plné síle omezenost možností „centrálního zásobování“.

Krize jako příležitost

K tomu, abychom vystoupili z bezbřehé rutiny povětšinou neuvědomělého žití a obstarávání, potřebujeme tedy impuls, který by byl dostatečně mocný, aby otřásl naším dosavadním životem – v tomto případě to tedy byla pandemie koronaviru. Německý filosof (a lékař) Karl Jaspers v této souvislosti hovořil o tzv. mezních situacích (Grenzsituationen). Většinou si tato potenciální traumata a rizika života ani neuvědomuje, nepřipouštíme si je. A teprve když na nás dolehnou v celé své intenzitě, jsme nuceni nejen vzít je na vědomí, ale v první řadě otřesou celým naším bytím až do morku kosti. Obnášejí paralýzu, zoufalství a vykořenění. Alespoň zpočátku.

Byla to Elisabeth Kübler-Ross, která přišla s proslulým modelem pěti fází reakce na trauma či prožití zármutku – ostatně snad nikdy jsem neslyšel v médiích odkazy na její práci (bez zdroje i jmenovitě) s takovou frekvencí jako v posledních týdnech a měsících. Klasická sekvence: popření – hněv – smlouvání – deprese – přijetí, jakkoli je lineární a částečně šablonovitá, má svoji přesvědčivost a využitelnost. Troufám si však říci, že v sobě skrývá i určité riziko. Pokud akceptujeme přijetí jako závěrečnou etapu prožití traumatické zkušenosti, můžeme v tom spatřovat i určitou rezignaci. Avšak toto přijetí, pokud ho jedinec vůbec dosáhne, protože projití všemi těmito fázemi není zákonité, je dobré přetavit v něco produktivního, jakkoli je to nesnadné. Po každé krizi totiž nastupuje i tzv. senzitivní období, kdy je nasnadě započít nějakou změnu, protože naše mysl i tělo jsou tomu otevřeny – a v této fázi se nyní nachází i naše společnost. Kdy tedy jindy, když ne teď!

Strach a úzkost

Nacházíme se v době, která je prosycena pochybami, křehkostí a labilitou. Nevíme, kdy (a zda) „to“ na nás udeří znovu, kde, v jaké intenzitě a v jaké podobě. Přijde 2. vlna? A bude znovu takto univerzální, anebo opravdu jen regionální? Ani epidemiologie nemá v tomto směru patrně jasno, natož pak my. Ze strachu zcela konkrétního se tak stává jakási amorfní úzkost, jež existuje, a ještě nějakou dobu bude, pokud se nic zásadního nezmění, ale pak se opět vytratí, anebo bude nahrazena něčím jiným, dost možná ještě daleko horším, než tato „výstraha“.

Možná teprve nyní, v době (po)koronavirové, skutečně nastoupí doba postmoderní, kterou sociologie tak urputně hlásá již několik desetiletí. Nejistota a pocit ohroženosti plynoucí z plurality hodnot, názorů i představ o vlastním životě a budoucnosti, i směřování společnosti a světa vůbec, budou jejími průvodními jevy. A bude to vyžadovat silné vlastní přesvědčení a vizi, abychom prostor, který se nám nabízí, dokázali zaplnit skutečným obsahem.

Jedním z pozitivních projektů naší civilizace – která se podle mnohých sama blíží do krize, pokud v ní už nevězí až po uši, a celá pandemie nebyla jen osudovým ty, ty, ty! – může být altruismus, solidarita, udržitelnost a „planeta pro všechny“. Ostatně to jsou - světe, div se - i bazální východiska (feministické) etiky péče. Když poodstoupíme od této univerzální ideje, o níž slýcháme poměrně často, o kousek dál, dostaneme se i k postavení žen a mužů ve společnosti a vůbec otázce rovnosti. Flagrantním příkladem nám může být v tomto ohledu genderový rozměr koronavirové pandemie.

Gender a pandemie

Ženy byly během koronavirové pandemie velmi často v první linii, zajišťovaly každodenní péči ve zdravotnictví, sociálních službách, obsluhovaly nás v obchodech s potravinami a drogistickým zbožím. Byly tak současně ve zvýšené míře ohroženy rizikem nákazy. Existuje o tom již nyní řada statistických dat a další četné analýzy budou jistě následovat.

Co teď uděláme? Předáme ženám symbolický karafiát, poděkujeme a zaženeme je zpátky k plotně a plenám, když nám opět dokázaly – jakoby něco takového v moderní společnosti měly vůbec zapotřebí – co všechno zvládnou, snesou a unesou v kombinaci s péčí o domácnosti, partnery, děti a stárnoucí rodiče či jiné potřebné. Zopakuje se situace let poválečných, kdy byly snahy ukázat ženám jejich místo v domácnosti, když se muži vrátili z front a chtěli znovu zaujmout svá původní místa?

Rozdíl je však v tom, že ženy (znovu) prokázaly své schopnosti v profesích, které jsou tradičně feminizované, takže to de facto může vést k utvrzení se ve slepé představě, že (jen a pouze) do tohoto sektoru patří! No koukněme, jak to zvládly! Tak proč bychom jim měli otevírat cestu jinam, do jiných profesí, na jiné (rozumějte řídící a vedoucí) pozice? Hrozba sekundární konzervace genderového stereotypu ženy pečovatelky je tedy nasnadě...

Je zajímavé, že podle nedávných informací roste v poslední době zájem o vzdělávací a rekvalifikační kurzy ve zdravotnictví, včetně profesí ošetřovatelských a pomocných, a to i ze strany mužů. Podle některých interpretací je to dáno prokázanou zkušeností posledních dnů, že (zdravotní) péče bude vždy potřeba a skýtá tak větší jistotu zaměstnání a příjmu než působení v jiných sektorech, které jsou sice spojeny s vyšším výdělkem, ale jsou zároveň více ohroženy ekonomickou recesí. Je tedy paradoxem, že možná dojde k určité genderové resegregaci v těchto pomáhajících profesích, a třeba v nich nastane i nárůst zastoupení mužů (pokud to samozřejmě není jen krátkodobý záchvěv na trhu práce, který brzy pomine), ale bude to vedeno patrně čistě racionální úvahou (mužů) o tom, kde je větší jistota žvance, sice skromnějšího, ale spolehlivého. Hořkosladké, není-li pravda?

Návrat do normálu?

Co tedy činit při návratu do „normálního“ života, když je žitá, konsenzuální normalita de facto nenormální, prosycená sedimenty, včetně patriarchálních, které nechceme vidět, protože s nimi už umíme žít, anebo před nimi zavíráme oči ve jménu vlastní pohodlnosti? Co když je společenský mrav vysazen z kloubu a současně hnán setrvačností každodenních praktik, naší neochotou ke změně, ústupky a racionalizací vlastní neochoty cokoli změnit?

Znamená to radikální změnu pro každého z nás: ustoupit z vlastní pozice „já“, zredukovat svoje „teď a tady“ pro to, co je lepší pro všechny, i když minimálně pro privilegovanou masu z nás horší v tuto chvíli. Dobrovolné sebeomezení je vpravdě jeden z legitimních cílů etiky, jakkoli v příkrém rozporu s ekonomickými prioritami zaměřenými na růst produkce, a tedy i spotřeby… To ale vyžaduje schopnost (sebe)reflexe, která je prý člověku – na rozdíl od jiných žijících organismů na naší planetě – vlastní. Anebo ne?