Odchody Romů do Kanady, opakované nucené sterilizace romských žen, etnická segregace ve vzdělávání a tzv. nulová tolerance vůči všem „nepřizpůsobivým“ – to všechno jsou v české společnosti aktuální témata, která jsou však většinou diskutována jen z pohledu majoritní společnosti. Jejich důležitost narůstá i proto, že na síle nabývá Dělnická strana, která vystupuje otevřeně rasisticky a která podle řady odborníků spolupracuje s neonacistickými skupinami. O tom, s jakými problémy se Romové a Romky potýkají, jsmehovořili s právničkou Kateřinou Hrubou z neziskové organizace Z§vůle práva.
Co je organizace Z§vůle práva zač? Čím se především zabýváte?
Z§vůle práva existuje od října roku 2006. Od počátku se věnujeme diskriminaci a postavení Romů v České republice. Především pokrýváme témata diskriminace v bydlení, diskriminace romských dětí ve vzdělávacím systému a zabýváme se i problematikou protizákonných aktivit finančních institucí, u nichž se Romové velmi často destruktivně zadlužují. Provozujeme antidiskriminační linku nazvanou Ma den pes!, což je v romštině „Nedejte se!“. Ta je zaměřená na romské oběti diskriminace a dalšího závažného protiprávního jednání. Kromě toho máme i řadu dalších doprovodných aktivit. S organizací PILA spolupracujeme na tématu bezplatné právní pomoci, prosazování a podpoře pro bono práce advokátů, kteří jsou ochotní věnovat část své kapacity i nízkopříjmové klientele, nebo klientele, která velmi těžko - například kvůli své etnické příslušnosti - dosáhne na právní pomoc. Spolupracujeme částečně i s Úřadem vlády, podíleli jsme se na přípravě legislativního zakotvení Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách. Z§vůle práva je i národním koordinátorem Evropské sítě proti rasismu, která sdružuje přes 600 nevládních organizací z celé Evropy, jež usilují o potírání rasismu a xenofobie. V souvislosti s nárůstem aktivit extremistických hnutí jsme realizovali i akce reagující na tento problém.
S jakým nejzávažnějším problémem se Romové a Romky v současné české společnosti potýkají?
Podle mě je největším problémem přetrvávající a prohlubující se diskriminace. Pozoruji to při své každodenní práci, kdy vyjíždím za klienty do terénu. Nevidím pozitivní vývoj. I po několika letech působení v této oblasti mě překvapuje každodennost a nepozorovatelnost diskriminačního jednání. Úředníci na úřadech se nebojí Romy odmítnout a říci jim: „My vám tuhle žádost nevezmeme, stejně vám to nevyjde, běžte s tím pryč.“
Jde o úřady práce?
Tohle se stalo na úřadě práce, kde jsou oddělení státní sociální podpory. Jsou to samozřejmě i bytová oddělení, kde se klienti pokoušejí podávat žádost o byt. Argument měst a obcí velmi často je, že Romové nejsou aktivní a sami se nestarají. To ale není pravda. Když se o to Romové pokusí, tak úřady nectí ani ten základní princip, že s čímkoliv občan přijde, tak má nárok na to, aby jeho žádost úřad přijal a rozhodl o ní. Výsledné rozhodnutí nelze předjímat a nelze odmítnou jakoukoli žádost nebo návrh přijmout. V České republice bohužel přetrvává systémová diskriminace a etnická segregace, mimo jiné co se týče oblasti bydlení nebo vzdělávání.
Mluvíte o velmi aktuálních tématech. Jak se stavíte k politice nulové tolerance, kterou už pár let některá města aplikují vůči tzv. „nepřizpůsobivým“ občanům? Už tento termín je diskutabilní, dá se označit i za segregační. Dnes je ztělesněním tohoto přístupu v politice starostka Chomutova Ivana Řápková.
Snažíme se reagovat i na události tohoto typu v rámci našich časových a personálních kapacit. Postupy paní Řápkové v oblasti exekucí jsou jedním z problémů, kterému se věnuje náš spolupracující advokát na antidiskriminační lince Ma den pes. Co se týče politiky nulové tolerance, když odhlédneme od diskutabilnosti samotného termínu, musím říct, že bych byla velice ráda, kdyby obdobná politika a přístup byly vykonávány i ve vztahu k obcím, které nedodržují zákony. Bezvýjimečné dodržování práva, pokud už ho ve společnosti máme, by se mělo týkat všech. Ať už občanů nebo další subjektů. Když „politika nulové tolerance“, tak vůči všem, nejen těm, které si úřady samy vymezí. S kolegyní Editou Stejskalovou se pohybujeme v terénu. A tady lze pozorovat, že katastrofální bytová situace řady rodin je způsobena pochybením a protiprávním jednáním měst a obcí. Jde mimo jiné o zásadní pochybení při sepisování, změnách anebo vypovídání smluv, v procesu přidělování nájemních bytů. Když však my jako nezisková organizace požadujeme po obcích a městech bezvýjimečné dodržování práva, tak to města a státní instituce považují za příliš represivní přístup. Do konceptu Agentury pro sociální začleňování jsme se vytrvale snažili prosadit, aby měla možnost poskytovat právní pomoc diskriminovaným nebo sociálně vyloučeným občanům, kteří jsou vystaveni právě protiprávnímu jednání ze strany obce či města. Ze strany státních institucí a veřejné správy se proti tomu zdvihla překvapivě silná vlna odporu. Oni na jednu stranu kladou hodnoty jako partnerství a spolupráce, ale jakmile by měly být právní nástroje použity na obec či město, tak je to považováno za něco až neslušného, něco, co by profesionální spolupráci s obcemi a městy snad vyloučilo.
Když mluvíme o postavení Romů ve společnosti, tak se ze strany ať už představitelů nulové tolerance nebo majoritní společnosti objevuje hodně často výtka, že dochází k pozitivní diskriminaci Romů. Hovoří se také o tom, že i Romové mají rasistické postoje. Jak se na to díváte vy? Dochází v České republice k pozitivní diskriminaci?
Tyto výroky zaznamenáváme, ale jde o pouhé výkřiky bez konkrétních příkladů. Já sama nemám pojem pozitivní diskriminace ráda a dokonce ho ani moc nechápu. Diskriminace je protiprávní jednání a jako taková je jenom jedna. Raději používám výraz jako vyrovnávací opatření. A ta se používají v případě, že je nějaká sociální skupina diskriminována faktem, který nemůže ovlivnit. První, co mě napadá, je diskriminace romských dětí ve vzdělávání. Tento problém je už natolik zakořeněný, že opravdu jediným handicapem pro romské děti je jejich etnicita. Nemají žádné další znevýhodnění. Jsou naprosto srovnatelné se svými neromskými vrstevníky, ale právě proto, že na ně pedagogové, spolužáci, neromští rodiče spolužáků nejsou zvyklí takto pohlížet, jsou vytlačování do speciálních škol. To způsobuje nadreprezentaci těchto dětí v režimu jiného než standardního vzdělávání. Proto je na místě uvažovat o tom, jaká opatření mohou pomoci, aby došlo ke změně co nejrychleji. Nemusí jít nutně jen o vyrovnávací opatření, ale i o tlak na standardní školy, rodiče neromských dětí, osvětové informační kampaně apod.
A jak se díváte na pozitivní opatření, jako jsou např. speciální přípravky pro romské děti? Jaký přístup je podle vás citlivý, může přinést pozitivní výsledky a zlomit segregaci ve školství?
Základem by mělo být dodržování práva. Současný školský zákon i ve stávající podobě, byť má několik nedostatků, neumožňuje, aby dítě, jenom proto, že je odlišné etnicity, skončilo automaticky ve speciální škole. Aby se dítě dostalo do praktické školy, musí tam být plně informovaný souhlas rodiče a musí proběhnout vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. V mnoha případech tomu tak ale není, nebo se praxe různě zvláštně uzpůsobuje. Je například běžné, že romské děti, ještě před tím, než nastoupí do školy, jsou poslány na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny – mezi neromskými dětmi to ale běžné není. A poradna většinou už nějaké znevýhodnění najde. Vyhlášky, které se k tomuto posuzování vztahují, používají vcelku absurdní pojmy: je záměrem u šestiletých dětí sledovat kupříkladu všeobecný kulturní přehled a hodnoty.
Další věcí je efektivní vymahatelnost práva. Nemusí se vždy připravovat novelizace zákona, ale měl by být kladen důraz právě na to, jak zvýšit vymahatelnost stávající legislativy.
Přípravné vyrovnávací třídy tedy odmítáte, i když jde o přechodné opatření a má Romům pomoci?
Nevidím důvod, proč by měla být dělícím měřítkem etnicita. Mělo by být standardní, aby romské děti nastupovaly do prvních tříd běžných škol se svými neromskými vrstevníky. Pokud přípravné třídy existují při praktických školách – jak tomu dnes v praxi v drtivé většině případů je – jen upevňují stávající segregační podobu vzdělávacího systému.
Co radíte rodičům dětí, které jsou automaticky posílány do „zvláštních“ škol? Není to pro ně jednodušší, když jde to dítě do zvláštní školy, kde se nesetkává s nevolí majoritní společnostmi a nepříjemnými narážkami?
To mi na tom přijde nejmorbidnější. Paradoxně je opravdu pro romské děti snadnější být v jiné než standardní škole. Základní školy totiž často nezvládají projevy nesnášenlivosti a diskriminace vůči romským dětem. Pozapomíná se ovšem na to, že se jedná v tomto případě o problém těchto škol, s nímž jsou ony povinny si poradit a zajistit tak bezpečné prostředí pro všechny děti bez rozdílu.
Rodiče se škol často ptají a požadují informace, ale dostávají mnohdy i nepravdivé, nebo částečné informace. Pokud s našimi klienty řešíme problémy v oblasti bydlení, tak s nimi mluvíme samozřejmě i o vzdělávání jejich dětí. Ptáme se jich naprosto jasně: „Jste si vědomi toho, že vaše dítě je ve škole pro mentálně retardované děti? Myslíte si, že vaše dítě je mentálně retardované?“ Teprve v té chvíli je vidět, jak jsou v šoku a jak jsou tím přirozeně rozčilení. Protože toto jim nikdo předtím zcela jasně neřekl, velmi často se setkávají s pojmy jako „to vaše dítě je pomalejší, tam to bude mít lepší, tam má sourozence atd.“ Manipulace s informacemi je obrovská.
Rozhovor příliš povzbudivý zatím nebyl. Vnímáte alespoň nějaký pozitivní posun v české společnosti ve vztahu k Rómům?
Když je člověk zabraný do práce na nějakém problému, tak to vnímá hlavně jeho optikou. I když se podle mého názoru nezměnilo nic velkého, tak pozitivně vnímám posun v některých našich právních případech. V Kladně jsme se setkali s případem, kdy se standardní základní škola snaží udržet romské žáky a připravila si na to i vlastní projekt. Rodiče neromských žáků standardní základní školy v Mimoni se sami postavili proti odsouvání romských dětí ze školy a přinutili školu změnit přístup. Dalším pozitivním prvkem je to, že se postupně rozvíjí pro bono právní pomoc, tedy bezplatná právní pomoc ze strany advokátů. Potenciál vidím v dorůstající studentské generaci. Na naší antidiskriminační lince jsme měli na stáži čtyři studenty z právnické fakulty, kteří si tuto možnost sami vyhledali. Také spolupracujeme s Právnickou fakultou v Praze a Fakultou sociálních studií v Brně. Chtěli bychom rozjet projekt, ve kterém bychom spojovali romské terénní pracovníky z neziskových organizací a nás jako lektory se studenty práv a společenskovědních oborů. Příprava profesionálů už během studia na reálnou práci v terénu podle mého názoru zvýší šance na to, že v něm budou následně skutečně schopní kvalitně působit.
Kateřina Hrubá
Zakladatelka organizace Z§vůle práva, o.s.. Absolvovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, později obdržela prestižní stipendium ASHOKA Fellow. Před vznikem organizace Z§vůle práva získala četné profesní zkušenosti ve státní správě i v jiných nevládních organizacích. Zabývá se otázkami výkladu práva i legislativní praxí, reflektuje však i současné výzvy právní teorie. Její doménou je oblast lidských práv a diskriminace, kde také prošla řadou zahraničních stáží. Je autorkou analýz, studií a zpráv se systémovým přesahem. V rámci programu strategické litigace Z§P definuje hlavní cíle a strategii, připravuje a předkládá právní argumentaci, vede právní zastupování klientů. Působí rovněž jako lektorka.
Z§vůle práva
Z§vůle práva je nevládní organizace, která se zaměřuje na právní ochranu romských občanů před diskriminací, obtěžováním a šikanováním. Naším cílem je dostupnost práva a standardní míra svobod pro romskou menšinu, která je dlouhodobě diskriminována, trpí nedostatkem příležitostí a často i skrytou nebo otevřenou perzekucí. Chceme tak přispět k vytváření společnosti, kde právo není jen technikou moci, uplatňuje se princip rovných příležitostí a lidská práva jsou živým horizontem právní i sociální reality.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).