x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Feminismus není jenom o ženských právech, ale o tom lidi zmocnit, zplnomocnit, aby dokázali bojovat sami za sebe

28.2.2021, Marie Mrvová, Gender Studies, o.p.s.

O feminismu a genderu v sociální práci si povídáme v rozhovoru s Evou Dudovou, zakladatelkou sociálního podniku Přestupní stanice, který zaměstnává lidi bez domova. Eva vystudovala sociální práci na FF UK a dlouhodobě se věnuje oblasti bezdomovectví, postavení žen ve společnosti, sociálnímu podnikání a slow fashion.

„Přestupka“, jak se jí říká, není pouze obchod s darovaným oblečením a knihami, ale také komunitní místo a bezpečný prostor nejen pro lidi v nouzi, ale pro kohokoliv, kdo zavítá jak pro originální kousky do svého šatníku, tak na nejrůznější kulturní akce (workshopy, přednášky, promítání apod.). V době pandemie Covidu-19 se tým Přestupky zapojil do rozdávání jídla a hygienických potřeb v terénu a v současné době také provozuje humanitární okénko pomoci pro lidi v nouzi na obou svých pobočkách (na Žižkově i u Národní třídy) nebo šicí dílnu. S Evou se známe již přes deset let od dob studií na gymnáziu a ze seminářů dějin umění, v Přestupce čas od času dobrovolnicky vypomáhám a obě jsme aktivně zapojené ve Femme gangu, feministické sdílecí skupině, která funguje právě při Přestupní stanici.

Evi, kdy ses rozhodla pro studium sociální práce a co tě na tom zaujalo?

Já jsem se k tomu dostala oklikou, protože jsem od 15 let dělala dobrovolnici. Nejprve jsem začala dělat osobní asistentku pro paní, která bydlela na sídlišti ve speciálně upraveném bezbariérovém domě. A pak jsem se pro to strašně nadchla, hlásila jsem se jako dobrovolnice třeba do Barmského centra Praha a potom ještě do Asistence a na mnoho dalších míst. A jednoho dne mi ta paní na vozíku, u které jsem pracovala, a která byla právnička, řekla, že by bylo hrozně fajn, kdybych zkusila studium sociální práce, že by se to pro mě hodilo. Já jsem netušila, co to je, říkala jsem si, sociální práce, to zní strašně [smích], to zní šíleně, co to bude... A teď ještě ten mediální obraz sociálních pracovnic z minulosti, kdy to byly ty velký ženský, co rvaly děti z náručí těch mám, tak působily sociální pracovnice navenek. A já jsem si vůbec nebyla jistá.

Tak jsem se první rok hlásila na jiné obory, které s tím ale trošku souvisely, na sociální antropologii nebo sociologii, ale to nevyšlo, tak jsem další rok zkusila sociální práci a bylo to výborné rozhodnutí. Tam jsem se našla. Bylo to hrozně fajn, první rok jsem strávila v Praze, druhý rok jsem jela do Berlína a třetí rok jsem se vrátila, dodělala jsem tady bakalářský stupeň a pak jsem šla na magisterský na obor Řízení a supervize zdravotnických a sociálních organizací.

Setkala ses s tématem genderu při svém studiu sociální práce? Případně jak jinak ses k tomu vlastně dostala?

U nás to na škole nebylo. První, co mě zaujalo, když jsem se tam přihlásila a nastoupila, bylo, že tam byl jenom jeden spolužák, jinak tam byly samé ženy. Bylo nás tam tak deset dvanáct, byla to poměrně malá třída, a ten spolužák během prvního semestru přešel do jiného oboru. Zároveň, půlka žen, které tam byly, tam nešly primárně pro sociální práci, ale protože se nedostaly nikam jinam, tak se rozhodly studovat tohle. Ale nakonec to dotáhly, dostudovaly a dneska pracují jako sociální pracovnice. V českém kontextu je sociální práce brána více jako pečující práce, která jde za ženami, více žen k ní inklinuje, protože ženy jsou přece ty "pečující bytosti", tak je to brané.

Ve druhém ročníku v Berlíně jsem pak měla úplně geniální předmět Migrace a rasismus, ke kterému se ještě dnes hodně vztahuju, se strašně dobrou vyučující. Bylo to nové, naše vyučující byla lesba a zároveň imigrantka, byť tam měla občanství a už tam pracovala dlouho. Poprvé jsem tam slyšela o bell hooks [americká feministická spisovatelka - pozn. redakce], a poprvé jsem se také setkala a nějakými trošku radikálnějšími možnostmi práce s vyloučenými lidmi nebo s vyloučenou lokalitou, s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem utlačovaní a jak to vlastně všechno do toho zapadá, i ten rasismus. Naše vyučující to všechno krásně propojila i ve vnímání feminismu, jak do toho silně zasahuje, že feminismus není jenom o ženských právech, ale o celkové rovnoprávnosti, o empowermentu, o tom ty lidi zmocnit, zplnomocnit, aby dokázali za sebe bojovat, aby tu svoji situaci, byť může být nějakým způsobem náročná a až pro ně ohrožující, tak, aby dokázali ten svůj hlas zvednout, aby byli slyšet, aby dokázali tu svoji zkušenost využít a někam dál se posunout. A to byly vlastně takové první záchvěvy.

Pak jsem se vrátila a další feministické impulzy jsem čerpala díky Klinice [Autonomní sociální centrum Klinika, fungující od listopadu 2014 do ledna 2019 - pozn. redakce], když jsem se do okruhu kolem ní přidala. Klinika byla také spojená s tématem uprchlické krize v roce 2015. Nejdříve jsem se zapojila do činností, kdy Klinika dělala sbírky pro uprchlíky a uprchlice, já jsem tam pak i chodila vařit a dělat různé další akce. A tam už to byla úplně jiná sféra, jak se přistupuje k sociální práci v rámci komunitního rozhodování, jak se přistupuje ke konsensu, jak se přistupuje k tomu, kdo o čem rozhoduje, kdo má jaký hlas i hodnotu a tam se to potom rozjelo více. Ale vlastně i díky uprchlické krizi jsem poznala spoustu lidí, kteří s Klinikou byli spjatí, nebo kteří byli spjatí s dalšími oblastmi, se kterými i dneska spolupracuji.

Takže vidíš spojitost feminismu a sociální práce. A jak se to genderové hledisko uplatňuje v praxi, jak to vypadá konkrétně v tvojí práci?

Sociální práce se vyvíjí z charitativní práce, u nás se začala rozvíjet až vlastně v období první republiky díky Alici Masarykové, která si je velmi podobná s Alicí Salomon, zakladatelkou sociální práce v Německu. A pak znovu až po revoluci v roce 1989, takže je to vlastně ještě poměrně mladá a nedoceňovaná disciplína. Ale vždy to bylo brané tak, že sociální práce je nějaká duchovní až pečovatelská náplň, která víceméně stačí sama o sobě. A i tím, že se na spoustě škol u nás studuje pastorační a sociální práce a je to i tady v tom propojené, tak to možná láká specifické lidi, specifické studenty a studentky. A také to láká více ženy než muže i tím, jak je celá aura toho oboru braná.

Ale pro mě v tom je i spoustu negativních věcí, které jsou s tím spojené, což jsou samozřejmě i platy. To je obrovsky komplexní problém, protože, jak jsou ženy brané jako pečující bytosti, kterým stačí pečovat a tím je jejich náplň života zcela satisfikovaná. Tím pádem tam není potřeba to ještě ohodnotit finančně. A je to hodně vidět. Nechci říkat, že v sociální práci jsou jenom ženy, je tam samozřejmě i spousta mužů, byť mnoho z nich je na nějakých vyšších pozicích, což také bývá běžné v jiných oborech. Ale mám pocit, že tím, jak je sociální práce brána jako poslání a ne jako povolání, tak tam jdou lidi s tím, že ví, že budou chudí, že budou mít nějaký jiný přesah než finanční, že budou mít třeba lepší karmu nebo budou mít lepší pocit, anebo prostě budou dělat práci, která jim dává smysl. V dnešní době je spousta lidí, kteří chtějí dělat spíš práci, která jim dává smysl, ale také chtějí dělat práci, která je dokáže uživit. A sociální práce tady v tom velice pokulhává.

Krásně se tu ukazuje feminizace chudoby, a to hned ve dvou rovinách. Sociální pracovnice a pracovníci jsou ohroženi chudobou stejně jako naši klienti a klientky. Nedostačující platy, co sotva pokryjí nájem, už nedávají prostor na vytvoření si zázemí a při větších výdajích nebo životních změnách jsou v problematické situaci. Třeba bezdomovectví – na ulici se často ocitají ženy v důchodu, kterým zemřel partner, a ony už to samy neutáhnou, byť celý život dělaly všechno “správně“. A když jste k tomu žena s dítětem nebo s někým, o koho pečujete, tak už jste opravdu na pokraji chudoby nebo rovnou pod hranicí chudoby. Je běžné, že v sociální oblasti mají lidé více úvazků, aby to vůbec zvládli. A to je systémový problém, dělení práce na ženskou a mužskou, nižší platy žen, diskriminace na trhu práce i menší úvazky kvůli rodině... To ženy drží u dna a já nechápu, že to společnost odmítá vidět jako zásadní problém. Vždyť většina “pečujících“ povolání, tedy i zdravotnictví, stojí právě na ženách a pandemie nám ukázala, jak se nám to může vymstít, když jim neposkytneme dobré podmínky pro práci.

U nás v práci to děláme tak, že se snažíme, aby lidé, kteří u nás pracují (teď je to tedy hodně ženský kolektiv a v rámci lidí, kteří jsou na vedoucích pozicích, je to vlastně jenom ženský kolektiv), ať už jsou to studentky, matky nebo mají nějaké jiné specifické potřeby, tak dbáme na to, aby se jim ty potřeby naplňovaly a nekolidovaly s prací. Aby to všechno zvládaly a nebyly třeba "bité" na tom, že mají dítě, a tím pádem se něčeho nemohou účastnit. Aby neměly pocit, že jsou z něčeho kvůli tomu vyloučené. Zároveň se i hodně zaměřujeme v rámci naší klientely na to, jestli je třeba nějak vyrovnávat tým, jestli jednou vzít klienta na pozici prodavače a jednou zas ženu na pozici prodavačky. A zároveň se snažíme tu práci dělat tak, abychom si to udělali hezké, nevím, jak to říct lépe, než prostě tak, abychom se z toho nezbláznili, abychom se podrželi. Což si myslím, že právě to vycházení si navzájem vstříc v kolektivu to hodně podporuje.

Cokoliv se tam děje, když je komukoliv z týmu špatně, a teď třeba během covidu to bylo hodně časté, protože, ať už naši zaměstnanci, zaměstnankyně měli covid nebo jejich příbuzní měli covid, tak jsme se vždycky snažili, aby cítili, že jsme s nimi v kontaktu, že se o ně staráme, že cokoliv se bude dít, cokoliv budou potřebovat, tak se na nás můžou obrátit, že v tom jsme spolu. Protože to začíná být čím dál náročnější a člověk už to nezvládá sám. Opravdu na tom musíme kolektivně pracovat.

Také se samozřejmě snažíme, aby u nás byly férové platy, ať už u těch našich klientů, klientek, prodavačů, prodavaček, anebo u těch, kteří se o ně starají, u vedoucích. Tím, jak je ta práce náročná, tak aby ještě netrpěli tím, že na konci měsíce nemají z čeho zaplatit nájem. Byť je to v této době náročné a kdybychom snížili platy, tak by nám to samozřejmě pomohlo, ale my to dělat nechceme, protože potřebujeme, aby lidé měli nějakou jistotu. Aby do té práce chodili, protože jim to dává nejenom smysl, ale protože jsou i ohodnocení za to všechno, co dělají a aby to bylo férové pro všechny.

Setkáváš se i s nějakými dalšími genderovými stereotypy ve své práci? I co se týče postavení sociálních pracovníků*nic?

Já mám třeba osobně zkušenost s tím, že ať už jednám s kýmkoliv, ať už z oblasti sociální práce, nebo jednám s lidmi z podnikatelské sféry, tak se dostávám do takového zvláštního a poměrně běžného paradigmatu, a to mě hodně štve, že jsem braná jako milá slečna, která dělá milé věci. A já nejsem milá slečna, co dělá milé věci. Tohle je moje povolání, které se snažím dělat co nejlepším možným způsobem, snažím se napravit chyby společnosti, státního systému, který tyto chyby ještě více prohlubuje a lidé potřebují nějakou pomoc. A není to proto, že to je miloučký a že nemáme co jiného na práci. To mě vždycky naštve, protože mám pocit, že naše práce není braná úplně vážně, i když jasně, bojujeme za nějaké lidi, kteří nejsou moc slyšet nebo nemají možnost za sebe bojovat sami, protože se jim nikdo nevěnuje, nikdo jim nedá prostor, protože jsou v nějaké nouzi.

Vlastně mě vytáčí, když si někdo myslí, že sociální práce je jenom pro lidi, kteří chtějí jen tak někomu pomáhat a jen tak brát peníze a že pomáhají lidem, kteří si v rámci některých názorů společnosti tady to místo nezaslouží, což je naprosto bizarní názor.

Vždy mě to zaujme, že ať už jednám s kýmkoliv, tak musím nastavit konverzaci tak, aby pochopili, že jsme partneři a na stejné úrovni. Oni nám můžou dát nějakou podporu, kterou my hledáme, ale my jim zase na druhou stranu můžeme dát úplně jiné věci, které oni nemají, ať už to je nějaký přesah – každá firma by v dnešní době ideálně měla mít nějaké svoje CSR programy [Corporate Social Responsibility - firemní společenská odpovědnost - pozn. redakce], aby ukázala, že jim nejde jenom o generování peněz a zisku, ale že jim jde i o nějakou komunitu, okolí a o to, že nejenom berou, ale i něco dávají zpátky světu. A ne každá firma to umí, a právě proto firmy častokrát vyhledávají různé projekty nebo neziskovky. Ale pokud tady k té rovnocennosti v konverzaci nedocházíme, tak to pro mě není partnerství, není to pro mě zajímavé a radši půjdu do nějakých pro nás méně výhodných spoluprací, které ale dávají větší smysl a jsou morální.

Mrzí mě, že spoustu lidí nechce pustit ženy do té vyšší úrovně, za ten pomyslný skleněný strop, že čím vyšší postavení, tím méně tam je žen. A je jedno, jestli je to sociální práce, zdravotnictví nebo byznys, je to poměrně běžné. Myslím si, že to taky strašně ovlivňuje nejenom přístup k ženám, ale i přístup k platům, k příležitostem, k možnostem získat nějaké zdroje i z jiných míst a jsou to poměrně časté zkušenosti, které míváme a které velmi ovlivňují naši práci.

Jak dopadá pandemie Covidu-19 na tvoji práci a práci sociálních pracovníků*pracovnic?

Extrémně. Naše pozice je tady v tom ještě specifická tím, že jsme neziskovka, ale nejsme registrovaná sociální služba, což nás vylučuje z příjmu pomoci ze státu nebo třeba z Magistrátu. Hodně to ovlivňuje jednání s námi, protože v tu chvíli nejsme v pozici klíčových hráčů a nejsme v roli důležitých partnerů. V tu chvíli jsme jen někdo, kdo to prostě dělá na vlastní triko. A když je pandemie a náš obchod je zavřený, tak vždycky takhle na vlastní triko chodíme do terénu, rozdáváme oblečení, hygienické potřeby, jídlo a roušky, ochranné pomůcky. A strašně dlouho trvalo, než jsme něco dostali od Magistrátu v té první vlně, i když nakonec dostali a díky bohu za to. V té druhé vlně, když jsme chodili do terénu, tak už jsme byli trošku naštvanější, protože bychom rádi měli podporu třeba v oblasti očkování, protože riskujeme zdraví celého kolektivu a jsme v přímém kontaktu s lidmi na ulici.

Už jsme z toho unavení, a tak jsme si řekli, že nebudeme tolik riskovat a že do terénu už třeba nebudeme chodit a otevřeme výdejní okénko humanitární pomoci, kdy budou lidé chodit k nám a my budeme nějakým způsobem chránění. Pořád tu práci budeme dělat, ale tak, že sami ubereme, protože necítíme podporu ze strany státu.

Hrozně nás mrzí, že sociální práce není v době covidu braná jako až tak zásadní. Velká pozornost je upřena na práci zdravotníků a zdravotních sester, což je ohromně důležité téma. Když se najednou zjistilo, že – aha, zdravotní sestry nemohou jít do práce, protože mají doma děti a kdo se vlastně o ně postará – což otevírá obrovskou debatu o tom, jak se dělí práce v rodině a kolik mají ženy vlastně směn, že po práci jdou ještě do druhé směny, do domácnosti, o kterou se musí postarat. A jak to vlastně celý ten systém nabourává, když to leží na ženách a mají té práce tolik. Ale zároveň zdravotníci, zdravotnice, alespoň z většiny, byť v té třetí vlně už jsou na tom hůř, jsou alespoň oceňování, jejich práce je oceňovaná, i finančně.

Kdežto studenti, studentky nejen medicíny, ale i sociální práce dostali povolávací příkazy, že prostě musí nastoupit a pomáhat v první linii. Bylo to povinné, navíc v místě trvalého bydliště, ale žádné prosím ani žádné poděkování nezaznělo. A zároveň se tito lidé museli vzdát své práce, aby mohli nastoupit tady na tu práci, která byla asi ohodnocená, ale nikdo jim neřekl, jak ohodnocená s tím, že ty peníze můžou dostat taky až za půl roku. Takže oni teď prostě půl roku asi budou žrát kamení, nebo jím budou platit nájem a potom jim to stát možná vrátí.

Zároveň sociální pracovníci, pracovnice jsou úplně stejně vyčerpaní jako zdravotníci a zdravotnice. A není tam poděkování, nikdo si ani nevšímá té situace, že by třeba potřebovali taky nějakou podporu, že by potřebovali třeba i nějakou motivaci. Mohlo by tam být uznání té práce, protože všichni už padají na hubu, nestíhají a jsou nemocní a riskují. A dělají to proto, že to cítí jako svoji povinnost, protože když to dělat nebudou, když budou teď někde roznášet pizzu, tak tu jejich práci nikdo neudělá.

Myslím si, že přesah sociální práce, což může být docela podobné jako ve zdravotnictví, je i v tom, že to děláme pro ten smysl, pro tu potřebnost, protože víme, že nás to neuživí na té úplně dobré úrovni, víme, že nám to nepřinese žádnou sociální prestiž. Víme, že nám to přinese i spoustu hejtů častokrát, ale víme, že to dělat musíme, že to prostě nikdo jiný neudělá a my to děláme dobře. My – nejenom jako Přestupka, ale i spousta dalších lidí.

Jako sociální pracovníci*ce jste pravidelně vystavováni rizikovým situacím. Jak řešíte třeba v Přestupce péči o vlastní duševní zdraví? Jak o sebe pečuješ ty?

Teď jsme to začali právě hodně řešit, protože první potřeby přišly s tím, když jsme viděli v první vlně hlavně u klientů a klientek, že jim není dobře. Ve druhé vlně už nebylo dobře ani vedoucím, takže jsme se začali starat hlavně o to, abychom to brali zlehka. Abychom se potkávali, abychom si byli podporou, abychom si říkali, co se děje. V té první vlně to ještě nikoho z nás nezasáhlo, nikdo neměl covid, ani v nejbližším okolí. Ve druhé vlně začali mít covid víceméně skoro všichni rodiče našich zaměstnanců a zaměstnankyň. A to už pro ně začalo být náročné, protože v tu chvíli se starají jak o klienty, klientky, tak o rodinu, a ještě se musí postarat o sebe. Těžko to zvládají a v současné třetí vlně už mají covid i oni.

Problém není až tak covid sám o sobě, jako spíše ty postcovidové příznaky, které pociťuju já a pociťují je i lidé, kteří to u nás měli. A hrozně nám to ztěžuje práci. Ztěžuje ji nám to na několika úrovních. Jsme méně práceschopní, máme mnohem méně energie, máme častokrát depresivní stavy, špatně spíme, špatně si pamatujeme. A tak jsme právě najeli na to, že sice tento rok bude hrozně náročný, ale že my sami prostě musíme zvolnit.  Když máme třeba schůze, tak si na ně dáme více času, máme tam jídlo, pití, povídáme si o tom, jak se komu daří, jak kdo spí a jestli někdo něco nepotřebuje.

Navzájem si domlouváme různé psychické podpory v rámci supervizí, ale i v rámci terapie. Když na ně někdo nemá finance, tak se pokusíme získat kontakty na služby, které nabízí terapii zdarma, aby tam mohli chodit všichni. A často také komunikujeme. V té první vlně jsme byli vyděšení a nestíhali jsme, ale teď je pro nás hlavní třeba neudělat tolik práce, ale hlavně spolu komunikovat, a to se nám daří. Častokrát se někdo z týmu zhroutí a musíme se postarat jak o směny, abychom je pokryli, tak i o toho člověka. Jestli máme přijet, jestli něco nepotřebuje, jestli se nechce jen tak projít. Což tu práci v něčem také trošku ztěžuje, vlastně nikomu z nás teď není úplně dobře, včetně klientů a klientek.

Ale hlavně nám teď tu práci strašně ovlivňuje covid v tom, že tam není pravidelný kontakt a pravidelná práce s klienty, klientkami. Kdybychom měli otevřeno, tak naši prodavači, prodavačky jsou v kontaktu s veřejností, mají i nějakou motivaci tam chodit, vidí výsledky své práce. A jak to není, tak se častokrát vracíme o míle zpátky a všechno, co jsme udělali, se už v podstatě nepočítá. Vždycky uděláme spoustu práce, přijde covid, my zavřeme, a to udělá takovou tlustou čáru, za kterou to jde celý do háje a pak teda zase otevřeme a začínáme úplně znova.

Umíš si představit nějaké systémové změny, které by v této souvislosti pomohly?

Strašně moc. Obecné změny v sociální práci jsou hodně potřeba, ale zároveň třeba v té oblasti bezdomovectví je obrovský specifický potenciál na zlepšení. Je tam strašně moc služeb, které by lidé bez domova potřebovali. Absence těch služeb způsobuje, že lidi na té ulici zůstávají. A teď je na ulici taky strašně moc nových lidí a bude jich ještě více. Mě fascinuje, že ten systém na to bude reagovat určitě až za strašně dlouho. Nyní by bylo úplně nejlepší začít dělat služby nebo vytvářet služby tak, abychom zachytili právě teď ty aktuálně padající, aby nespadli a na tom dně se nerozložili. Protože potom je někdo bude zase hrozně složitě sbírat a dostávat nahoru. Teď by bylo fajn se o ně ještě postarat preventivně, ale takové možnosti tady nejsou.

Například bychom potřebovali „mokré domy“ nebo „mokré azyly“, což jsou zařízení, kam mohou jít lidé, kteří mají třeba nějaké procento alkoholu v sobě. Alkohol třeba právě v zimě způsobuje často to, že lidé umrznou, protože si prostě neuvědomují, co se děje, zaspí to a potom mají obrovské problémy anebo se už neprobudí. Loni v zimě začala svítat naděje na změnu třeba opatřením, kdy lidi, co mají psa, mohli v zimě i s tím psem někam jít, což je hrozně fajn. Prostě mám psa, ale mám s tím psem kam jít, nemusím být na ulici a nemusím dělat rozhodnutí, že se buď vzdám psa a budu v teple, nebo prostě s tím psem na té ulici umrznu. To samé třeba pro páry. Jsou místa, kde páry mohou být spolu, ale není jich tolik, takže páry čelí tomu, buď se rozdělíme a budeme oba dva v teple, ale sami, anebo zůstaneme spolu, ale v zimě. A to je pro spoustu z nich traumatizující.

Další obrovský problém jsou duševní nemoci. Strašně moc lidí je na ulici, protože mají duševní nemoci a nikdo na to nedokáže reagovat. Jedná se potom o komplexní péči. Bylo by potřeba vytvořit case management a multidisciplinární týmy, kde jsou sociální pracovníci, pracovnice, psychologové, psycholožky, psychiatři, psychiatričky, adiktologové, adiktoložky, do toho lidi z azylových domů, kteří se o ně starají, případně tam přidat terapii, ergoterapii. A tady to všechno dát dohromady společně třeba s dluhovým poradenstvím, protože dluhy jsou také ohromný problém.

Když vznikla sociální práce za první republiky, tak sociální pracovníci, pracovnice měli omezený počet klientů, klientek, neměli jich 50, ale třeba 12. Měli různé výhody, třeba lázně, aby si odpočinuli. Protože sociální práce je práce s lidmi, která je extrémně náročná. Člověk potřebuje být ve své vlastní psychické pohodě, potřebuje si vyčistit hlavu, potřebuje chodit na své vlastní supervize, na své vlastní terapie, aby se nějak dokázal odloučit od toho těžkého, co v práci vidí, aby to dokázal zvládnout. Tuto možnost třeba spousta sociálních pracovníků, pracovnic nemá, nebo ji nevyužívá. Ne všude se dělají supervize, ne všude se dělají intervize, ne všichni taky na to mají finanční kapacity. Terapie jsou drahé a ne každý s platem sociálního pracovníka či pracovnice na to může mít.

Mít adekvátní plat by bylo dobré. Plat, který skutečně reflektuje práci, kterou dělají a aby měli možnosti si odpočinout. Některé progresivní organizace to dělají, ale protože si k tomu samy došly. Možnost stabilního ohodnocení tady ale není, protože žádná neziskovka si není jistá, jestli další rok vůbec přežije. Jestli dotace, o které se hlásila, skutečně dostane, jestli si ty lidi ještě nechá a vyplatí je z nějakých zásob, které má, než peníze přijdou, nebo je radši propustí.

Tak tady to všechno dohromady vytváří strašně velké bariéry, které musíme překonávat, dejme tomu, každý den. A bylo by fajn, kdyby s tím stát dokázal pomoct. Kdyby stát dokázal pomoci v ohodnocení, v nastavení financování neziskovkám obecně, nejenom sociálním službám. A kdyby stát dokázal řídit služby, které nám uleví. Protože, jestliže mám na starosti třeba klienta, který má duševní nemoci, do toho ohromné dluhy a zdravotní problémy, nejenom duševní, ale i fyzické, a já se teď sama hroutím, je to nezvládnutelné. A přitom mu potřebuju pomoct a on teď nikam nemůže jít, protože má třeba toho psa nebo je invalidní, tak ho nikde nepřijmou. Sociální byty dochází a než se dočká doplatku na bydlení, tak to taky bude trvat hrozně dlouho. Tak v tu chvíli já mám toho člověka plně na starosti. Nemám, kam se obrátit, nemám, kam ho dát, nemám, co s ním dál dělat, protože ty služby nejsou, kde bych tu práci mohla rozdělit, s kým bych se mohla podívat na to, abychom toho člověka z té situaci mohli dostat. A to jsou strašné překážky.

Takže pak ti lidé propadávají tím systémem.

Přesně tak.

Chápu, že teď aktuálně řešíte hlavně to, jak přežít. Ale máte ještě nějaké další plány do budoucna?

Naše idea je se jednoho dne také spojit s majiteli, majitelkami bytů, kteří jsou ochotní byty pronajmout za přívětivou cenu nebo cenu, která je pod běžnou úrovní, protože tržní nájmy sice teď trošku klesají, ale jinak jsou obrovskou bariérou pro naše klienty, klientky, aby se mohli posunout někam dál. My uděláme tu naši část práce, uděláme to dobře, člověk je stabilizovaný, už má druhou práci, splácí, všechno má nastavené, ale nemůže se nikam nastěhovat, protože nemá takové příjmy, aby si mohl dovolit normální tržní bydlení. Takže jednoho dne, a to by také bylo fajn, kdyby to bylo co nejdříve, abychom se dokázali spojit s lidmi, co vlastní byty, kteří by dokázali lidem poskytnout zázemí po nějakou dobu, než si nastaví svůj život. Třeba po dobu půl roku až roku, aby se potom mohli přesunout do běžného tržního bytu.

Budeme rozjíždět i nějaké nové služby, respektive znovurozjíždět. Jednak bychom chtěli vytvářet naše vlastní produkty, které bychom prodávali, které by byly co nejvíce ekologické. A zároveň by lidem přinášely i nějakou radost, takže bychom se zaměřili na to, abychom vytvářeli vlastní merch. Novinkou je také šicí koutek, který jsme rozjeli od února. Jedná se o službu pro lidi s ekologickým přesahem. Když máš svetr, který máš ráda, ale má díru, tak ho nevyhodíš, ale dáš ho do Přestupky, kde ti tu díru buď někdo zašije, anebo ti ji naopak někdo vyzdobí bavlnkami, vyšije ji třeba okolo a ještě více ji zvýrazní. Aby se zdroje, které už existují, využily do maxima.

Tak to jsou teď novinky, které bychom chtěli rozjíždět v nejbližších týdnech, ale vše to závisí na tom, že to jsou všechno produkty, které budeme prodávat na e-shopu a potřebujeme, aby se to prodávalo. Aby tam lidé došli, aby si toho všimli, abychom přilákali dost lidí a aby to mělo velký dosah, protože naše hlavní kanály jsou sociální sítě.

Mám pocit, že v tom, jak tu sociální práci děláme, tak bychom chtěli dojít k tomu, abychom se propojili jako taková alternativní společnost nebo abychom vytvořili svůj vlastní podpůrný alternativní systém, protože zjišťujeme, že na stát se nedokážeme spolehnout ani my, ani naši klienti a klientky. Každý tedy z různých možných důvodů, ale na obou stranách potřebujeme spojenectví s běžnými lidmi, v rámci jejich schopností a znalostí. Takže si uvědomujeme, že to nejlepší, co můžeme dělat, je, co nejvíce rozšířit naši komunitu, abychom se na ni potom mohli spolehnout, ale i ona na nás, aby to nebylo jenom jednostranné.

A také se snažíme, a to je pro mě strašně zásadní, aby i naše klientela měla nějakou práci, která není degradující, práci, která je také dokáže ocenit a ohodnotit. A chceme abychom je dokázali přivést zpátky na trh práce a jejich návrat nebyl jenom v té práci, ale také v tom, že mají nějaké své přátele, nějaké zázemí, někoho, na koho se mohou obrátit. Případně jsou zpátky v kontaktu s rodinou a dělají práci, kterou chtějí a rozvíjí svůj potenciál.

To je vlastně to zplnomocňování klientů, klientek, a to si myslím, že je hodně velké téma sociální práce kdekoliv, v jakékoliv cílovce – dovést klienty, klientky k tomu, aby byli samostatní, aby se nemuseli na nikoho spoléhat, aby se odbourala taková ta naučená závislost na sociálních pracovnících a pracovnicích, aby se odbourala nerovnost mezi sociálními pracovníky a pracovnicemi a jejich klientelou, aby ten vztah byl partnerský.

 

Aktuální informace a aktivity Přestupní stanice naleznete na: 

https://www.facebook.com/prestupnistanice

www.prestupnistanice.cz

Autorkou portrétní fotky je Jana Plavec.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *