Evropská legislativa spolu s judikaturou Evropského soudu dává účinné nástroje v oblasti boje proti diskriminaci. Návrh antidiskriminačního zákona čeká jen na podpis prezidenta. Před českými soudy však nemá oběť diskriminace, tedy společensky závažného jednání, záruky, že se dočká spravedlnosti.
Diskriminace v přístupu k zaměstnání
Ačkoli se antidiskriminační judikatura evropských společenství začala objevovat již v sedmdesátých letech, u nás se rozbouřily stojaté vody teprve nedávno. Mezi prvními případy, které se dostaly před soud, patří žaloba Marie Čauševič.
Paní Čauševič se přihlásila do konkurzu na místo finančního ředitele společnosti Pražská teplárenská, a.s. Z pěti kandidujících byla vyhodnocena jako nejlepší uchazečka. Přesto byl na post finančního ředitele vybrán jeden z mužských kandidátů. V době podání žaloby zástupce Pražské teplárenské připustil pochybnosti o korektnosti výběrového řízení a možnost „porušení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup ke jmenování do vybírané funkce“. Soud prvního stupně její žalobu zamítl s tím, že se v daném případě o diskriminaci na základě pohlaví nejednalo. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Diskriminace v odměňování
V roce 2003 podala ekonomka makléřské společnosti žalobu na svého zaměstnavatele za mzdovou diskriminaci. Za pět let dosáhly rozdíly mezi jejím příjmem a příjmem jejího předchůdce - muže bezmála 900 000 korun.
Společnost nepopírala, že předchůdce žalobkyně pobíral vyšší mzdu. Žalobkyně sice převzala celou agendu svého předchůdce, ta se však podle tvrzení zaměstnavatele lišila co do způsobu vykonávání. Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodl ve prospěch zaměstnavatele. Žalobkyně podala dovolání k Nejvyšším soudu. Ten ho odmítl s tvrzením, že věc nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 110 odst. 2 zákoníku práce přísluší za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.
Soudy nesprávně posuzovaly celou věc podle doslovného jazykového výkladu stejné práce, tzn. práce stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti konané ve stejných pracovních podmínkách, při stejné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Dva zaměstnanci však nemohou vykonávat práci ve stejné pozici úplně stejně, jako analogicky neexistují dva stejní jednotlivci. Právě z toho důvodu obsahují kritéria stanovená zákoníkem práce pojem srovnatelný.
Diskriminace ve výkonu rodičovských práv
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 žalovala v roce 2004 stát za to, že předseda soudu odmítl její žádost o kratší pracovní dobu z důvodu péče o dvě děti. Předseda soudu odůvodnil nevyhovění žádosti nedostatkem soudců na soudě.
Požádá-li podle § 241 odst. 2 zákoníku práce zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší 15 let o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Vážné provozní důvody nebránily předsedovi soudu umožnit kratší pracovní dobu kolegyni žalobkyně z důvodu péče o dítě mladší tří let. Dva kolegové žalobkyně byli uvolněni na dlouhodobou stáž k vyššímu soudu, což odporovalo argumentaci předsedy soudu o nedostatku soudců na soudě.
Okresní soud pro Prahu – západ a Krajský soud v Praze odmítl argumentaci Ministerstva spravedlnosti a rozhodl ve prospěch žalobkyně. Nejvyšší soud však rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ukázal, že si s pojmem diskriminace neumí poradit. Tvrzení žalobkyně, že nevyhovění žádosti na kratší pracovní dobu podle § 241 odst. 2 zákoníku práce je diskriminací z důvodu pohlaví, soud odmítl s tím, že právo podle výše uvedeného paragrafu mají nejen zaměstnankyně, nýbrž i zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti pečují o děti nebo o bezmocné osoby převážně ženy, se o diskriminaci jedná, a to o diskriminaci nepřímou. Zmíněné ustanovení se netýká formálně pouze ženského pohlaví, ale ve skutečnosti je využíváno více ženami než muži.
Nezbývá než doufat, že si čeští soudci a soudkyně antidiskriminační právo dostudují. Teprve poté se dočkáme rozsudků na evropské úrovni.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).