Srdeční záležitost

25.2.2019, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s.

Ženy se v průměru dožívají vyššího věku než muži, jejich naděje na dožití je vyšší. Tato skutečnost je považována za jakousi biologickou konstantu. Přesto jsou ženy v případě některých onemocnění ohroženy vyšším rizikem umrtí, než je tomu v případě mužů. Stojí za těmito epidemiologickými rozdíly jen a pouze nezvratné odlišnosti v anatomii a fyziologii mužů a žen? Anebo moudrá příroda či snad boží prozřetelnost zvolily vyšší odolnost ženských tělesných schránek jako apriorní obranný mechanismus před tím, že i v oblasti poskytování zdravotní péče budou, ostatně jako v mnoha jiných sférách života, čelit znevažování, znevýhodnění a četným nerovnostem? Podívejme se v tomto směru na některá data pocházející z nedávných zahraničních výzkumů.

Ženy umírají na infarkt častěji než muži – pakliže lékařkou na urgentním příjmu není žena

Nedávný článek Scientific American již ve svém úvodu naznačuje, že vyšší zastoupení žen mezi lékařkami na urgentním příjmu by mohlo znamenat více zachráněných ženských životů. Z analýzy více než 500 000 případů srdečního infarktu, které byly zaznamenány v americkém státě Florida v letech 1991 až 2010, totiž vyplývá, že spojení: lékař urgentního příjmu a pacientka s infarktem myokardu pro nemocnou znamená zvýšení rizika úmrtí o 12 %, než je tomu v ostatních sledovaných případech, tj. u kombinací: lékař-pacient, lékařka-pacient, lékařka-pacientka. U těchto zbývajících variací nebylo zjištěno statisticky významné vyšší riziko mortality pacienta či pacientky. Existuje tak podle všeho něco, co je spojeno s vyšší úmrtností žen v případě, že o ně pečují na příjmu muži, byť není zcela jasné, proč tomu tak je.

Může to být skutečnost, že muži-lékaři nereagují tak pohotově na obtíže žen jako mužů. I předchozí výzkumy naznačují, že u žen jsou některá onemocnění diagnostikována později z důvodu atypických příznaků anebo čistě proto, že lékařská literatura v případě popisu infarktů vycházela častěji z výzkumů na mužích, což může vést k chybné diagnostice v případě pacientek. Může to souviset i s tím, že péče lékařek bývá v některých fázích mnohdy důkladnější. Na to ukazuje i další výzkum citovaný v článku. Ten indikuje, že lékařky mluví se svými pacienty/pacientkami zpravidla déle než lékaři a že se častěji rozhodují na základě jasných dat („evidence-based“), což může vést k odhalení nespecifických přiznaků infarktu u některých žen.  

Z článku tak jasně plyne, že zvýšení diverzity lékařských týmů není jen nějakou formální hrou s čísly, ale může přispět k záchraně lidských životů. Má to i značný edukační potenciál, jelikož lékaři se mohou od lékařek v něčem přiučit – a naopak – a existuje tak i větší možnost sestavovat (nejen) genderově heterogenní týmy.

Obavy z poskytování nepřímé srdeční masáže u žen 

Další chybějící dílek do výše nastítěné mazaiky může představovat i skutečnost vyplývající z jiného nedávného výzkumu, podle kterého se lidé bojí při poskytování první pomoci sahat ženám na prsa, což vede k tomu, že je jim nepřímá srdeční masáž poskytována méně často než mužům a snižuje se tak i jejich šance na přežití závažného onemocnění.

Uvedená americká studie se zaměřila na analýzu 20 000 případů resuscitace a sledovala, jak je poskytována první pomoc na jedné straně mužům, na druhé pak ženám. Bylo zjištěno, že v případě srdečního selhání na veřejném místě byla srdeční masáž poskytnuta 45 % mužů, ale jen 39 % žen, což v důsledku znamená, že muži měli o 23 % vyšší šanci na přežití.

Proč tomu tak je? Autoři a autorky výzkumu vidí možné příčiny v tom, že lidé mají obavy, že by se při poskytování první pomoci museli dotýkat ženských ňader – přitom, je-li resuscitace prováděna správně, dotýkání prsou není vůbec potřeba, uvádí jedna z autorek výzkumu – či že by museli v těchto partiích odhalovat jejich oblečení. Možným zdrojem rezervovanosti k tomuto typu pomoci je i skutečnost, že by při něm bylo nutné mačkat subtilnější ženskou hruď skutečně velkou silou. Je třeba dodat, že toto jsou ze strany výzkumného týmu interpretace zjištěných výsledků, jelikož tým neměl k dispozici údaje týkající se motivace kolemjdoucích k neposkytnutí první pomoci ženám.

Zajímavé je, že žádné genderově významné rozdíly nebyly zjištěny v případě, kdy bylo nutné poskytnout první pomoc v domácím prostředí, což je ale logicky dáno tím, že pokud poskytujeme někomu resuscitaci doma, ať ženě či muži, patrně danou osobu také známe a ten typ obav tedy zpravidla nepociťujeme.

I v případě tohoto výzkumu jeho autoři a autorky konstatují, že bude zapotřebí uzpůsobit těmto skutečnostem výcviky první pomoci a věnovat do budoucna větší pozornost generovému aspektu při zajišťování resuscitace nemocných.  

Není bez zajímavosti, že když jsem tento článek nedávno použil jako ilustraci při výuce genderových aspektů pomáhajících profesí pro budoucí sociální pracovnice a pracovníky, otázala se mě jedna studentka, zda to není dáno (tj. obavy z poskytování srdeční masáže ženám) tím, že v USA existuje určitá genderová hypersenzitivita, která vede k tomu, že se lidé bojí potenciálních právních důsledků apod. Moje odpověď zůstává stejná: pokud tomu tak skutečně je, pak se jedná o jasný příklad naprostého neporozumění tomu, o co v „genderu“ jde!

Genderové disproporce v případě infarktu myokardu

Tyto i další výzkumy z posledních let vedou odborníky a odbornice z kardiologie k určitému přehodnocení některých náhledů na srdeční onemocnění, konkrétně infarktu myokardu u žen a mužů. Srdeční onemocnění a zejména infarkt bývaly dlouho vnímány jako převážně „mužská záležitost“. V nedávné době se však začaly objevovat studie poukazující na pozoruhodný fakt, že muži jsou sice infarktem stiženi zpravidla v nižším věku než ženy (u mužů se v průměru objevuje poprvé v 65 letech, u žen v 72 letech), ale jsou to naopak ženy, kdo této nemoci častěji podlehne – v angloamerické literatuře se tento jev označuje jako „heart attack gender gap“.

Pokud pomineme některá tradiční vysvětlení, proč se u mužů infarkt objevuje dříve, jako jsou většinou horší zdravotní návyky mužů a současně ochranná funkce ženských hormonů, pak zvýšené riziko mortality žen na toto onemocnění bývá poměrně nově spojováno s tím, že symptomy tohoto onemocnění jsou u žen častěji atypické, např. nevolnost či závratě, ale také se skutečností, že ženy daleko častěji přehlížejí i tradiční projevy tohoto onemocnění. Jedna ze studií ukázala, že zatímco muži vyhledali odborné ošetření v případě infarktu myokardu 16 hodin od prvních příznaků, v případě žen to bylo až po 54 hodinách! Je přitom paradoxní až absurdní, že to jsou často právě ženy, kdo „honí“ své muže, aby šli k lékaři, zatímco u sebe samých to podceňují. Smutnou pravdou zůstává, že ženy si díky svému zapřažení do dvojí směny (zaměstnání a následně péče o děti a domácnost) mnohdy marodění nemohou dost dobře dovolit.

Americká kardiologická asociace (American Heart Association) v roce 2016 vydala odborné vyjádření, ve kterém konstatuje, že v průběhu jednoho roku od prvního srdečního infarktu zemře celých 26 % žen, zatímco u mužů je tento poměr nižší, činí 19 %.

Jiný výzkum poukazuje také na skutečnost, že tento genderový rozdíl v neprospěch žen může být dán rovněž tím, že se ženy dožívají vyššího věku a že i infarkt se u nich objevuje ve vyšších věkových kategoriích, kdy jsou ženy často stiženy i dalšími zdravotními problémy. Tatáž studie upozorňuje i na to, že ženy méně často než muži berou pravidelně předepsané léky.

Závěrem

Co tedy dodat? Snad jen to, že (nejen) srdeční obtíže bychom neměli brát na lehkou váhu, podceňovat je či bagatelizovat, ať už se to týká těch, kdo poskytují první laickou pomoc, odborných pracovníků a pracovnic ve zdravotnictví, nebo, a to v první řadě, žen (a mužů) samotných. A to lze ostatně říci o zdravotních neduzích obecně, všechny (a všichni) si zaslouží být brány stejně vážně bez ohledu na to, zda jde o ženu či muže – a doplňme: mladého či staršího člověka, o osobu se státním občanstvím ČR nebo cizince či cizinku apod. Lakonicky řečeno, i zdravotnictví je genderově zatížené, pamatujme na to.


Hlavní použité zdroje: