Klíčové téma konceptu rovných příležitostí - různé formy slaďování pracovního a rodinného života - zajímá zaměstnance i zaměstnavatele. Je pro obě strany uchopitelné: vyplatí se o něm informovat, nemusí být nutně finančně nákladné a jeho zavedení je přínosné zejména z pohledu loajality a flexibility. Navíc je ve své podstatě principem otevřeným ženám i mužům, a to nejen rodičům malých dětí, ale i starším osobám, které pečují o starší příbuzné.
Vzhledem k tomu, že inspiraci přinášejí - samozřejmě nejen v oblasti rovnosti příležitostí a diverzity - praktické zkušenosti, zeptali jsme se na ně tří žen. Všechny mají velkou výhodu: s konceptem rovných příležitostí nejen pracují, ale také jej žijí...
Zita Lara je výkonnou ředitelkou České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů a maminkou dvouleté Emmy Luisy. Ve své pozici se v současnosti také intenzivně zabývá diverzitou ve firmách a možnostmi zaměstnavatelů při zavádění různých strategií umožňujících mužům a ženám lépe slaďovat osobní, rodinný a pracovní život. Sama však k vlastnímu přístupu ke slaďování osobního a pracovního života dodává: "...občas bojuji s pocitem, že jsem krkavčí matka a po dceři, která je 4 až 5 dnů týdně v jesličkách, se mi velmi stýská. Nemám kolem sebe mnoho podobných případů a proto se ve své pozici cítím občas tak trochu osamělá."
Flexibilní pracovní úvazek na jedné straně chválí: umožňuje jí pracovat i z domova a určit si tak priority, kdy se věnovat dceři a kdy práci. Jedním dechem však dodává i negativa - pracuje-li z domova, nerozeznává, kdy je doma a kdy v práci; stírá se také rozdíl mezi pracovním týdnem a víkendy. Nepřímo potvrzuje, že koncept organizace času v případě různých alternativních či flexibilních úvazků nabývá na důležitosti a jeho zvládnutí je úkolem číslo jedna.
O brzkém návratu do zaměstnání ví mnohé i díky tomu, že nějaký čas žila ve Finsku, kde je obvyklé, že se ženy do zaměstnání vracejí brzy a mají k dispozici velmi dobře fungující sociální infrastrukturu. Při zmínce skandinávské země ji napadá "jedna věc, kterou jim můžeme závidět: pokud se chce matka malého dítěte zapojit do pracovního života, musí jí obec, kde žije, umožnit umístění dítěte do zařízení poskytující péči." Podtrhuje tak jednu velkou překážku, kterou - vedle celé řady stereotypů o krkavčích matkách - musí překonat ženy, jež se chtějí vrátit do zaměstnání dříve: dostupnost míst v jeslích a často i školkách je velmi omezená. Na závěr pak dodává: "Nejde o to, že by všechny matky měly pracovat. To záleží na jejich osobním rozhodnutí. Ale pokud zájem má, měla by i maminka malých dětí dostat příležitost."
Denisa Bellinger je právničkou firmy Hewlett-Packard; zastává i pozici Diversity Champion, v níž řeší rozvoj principu rovných příležitostí uvnitř společnosti, ale i v kontextu její společenské zodpovědnosti.
Hewlett-Packard se vedle svých globálních a lokálních vnitrofiremních aktivit pravidelně účastní i Soutěže o nejlepší firmu s rovnými příležitostmi pro ženy a muže a je i partnerskou organizací Gender Studies v projektu O rovnosti s firmami.
Díky svým několikaletým zkušenostem v IT firmě umí Denisa Bellinger posoudit efektivitu různých programů vedoucích ke zjednodušení slaďování rodinného a pracovního života žen a mužů. Tvrdí, že "jsou to zejména programy umožňující klouzavou pracovní dobu, flexibilní úvazky nebo příležitostnou práci z domova." Hewlett-Packard dle jejích slov různé varianty alternativní a flexibilní pracovní doby všem svým zaměstnancům a zaměstnankyním vstřícně nabízí; do budoucna by portfolio těchto programů rádi rozšířili ještě o koncept sdíleného pracovního místa. Ten je vhodný zejména pro ženy a muže pečující o malé děti či závislé osoby. Je náročný na předávání úkolů a time management, jeho velkým kladem je však - stejně jako v případě jiných alternativních úvazků - značná flexibilita, kontakt s týmem kolegů a kolegyň a samozřejmě příležitost k odbornému růstu.
K rozvoji rovných příležitostí ve firmě jako výhodné nadstavby právě cestou podpory slaďování pracovního a soukromého života Denisa Bellinger dodává: "Firmy, které se touto problematikou zabývají, jsou na trhu vnímány jako zaměstnavatel, který se zajímá o potřeby svých zaměstnanců a vytváří jim takové pracovní podmínky, které pak mohou motivovat ty nejlepší na trhu. Přispívá také k celkové atmosféře sounáležitosti s firmou a zvyšuje loajalitu zaměstnanců." A protože má Hewlett-Packard i sama Denisa Bellinger mnoho zkušeností s tím, jak realizaci programů rovných příležitostí zahájit, doporučuje např. "začít interním průzkumem, co sami zaměstnanci považují za největší překážku v dané oblasti. Pak je již na vedení firmy, aby navrhlo konkrétní řešení. Na základě vlastní zkušenosti bych doporučovala zaměřit se zejména na flexibilitu úvazků a poté škálu programů postupně rozšiřovat."
K tomu, jak slaďuje vlastní pracovní a soukromý život, Denisa Bellinger už jen stručně poznamenává: "Už mám dospělou dceru, která mi hodně pomáhá. Kromě toho mám paní na pomoc v domácnosti, což považuji za velkou výhodu, neboť čas takto ušetřený mohu věnovat sobě k načerpání nových sil."
Gabriela Kontra nezastává přesně definovanou pozici v hierarchii firmy či instituce. Je fotografkou. Při studiu FAMU pracovala a porodila dva syny: slaďování osobních, rodinných a pracovních aktivit tedy patří k jejímu životu již několik let. Přiznává však, že zvládnutí výchovy a zapojení do pracovního života je stále obtížné: "Hodně mi pomáhá můj muž. Střídáme se v péči o děti a o domácnost. I když někdy musíme trochu soupeřit o to, na čí schůzku je víc nemožné vzít dítě, nakonec se domluvíme."
Zaměstnání obou manželů - fotografka a novinář - se na první pohled může zdát jako dostatečně flexibilní a tedy ideální pro výchovu dětí a rozvoj kariéry. Gabriela to však částečně vyvrací: "Jsem ale ráda, že například nepřijdu o rodičovský příspěvek, když dám dítě na dopoledne celý týden do školky." Potvrzuje fakt, že právě flexibilní pracovní doba je často pro rodiče s malými dětmi nevýhodná: nemají přesně stanovenou pracovní dobu, často pracují z domova a nemají tak šanci oddělovat soukromý život od pracovních povinností.
Vzhledem k tomu, že Gabriela Kontra sleduje vývoj politiky rovných příležitostí v České republice, je její vyjádření k tomu, co v jejím kontextu postrádá, zcela relevantní. "Pořád tu je velmi malá vstřícnost k rodičům ze strany institucí a zaměstnavatelů. Nevím ani o jediné firmě nebo škole, kde by bylo možné dát dítě do baby koutku pohlídat na pár hodin. Velmi často těch pár hodin stačí na klidnou a efektivní realizaci mnoha věcí. Společnost se pořád diví, jak ubývá dětí. Vše vnímá černobíle: buď a nebo. Kariéra (či studium) nebo rodina. Kdo do toho dobrovolně půjde?" Na závěr dodává, že jí konkrétně chybí genderově citlivé vzdělávání již od mateřských školek.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).