Třináctero buřiče (dle Oscara Wildea) se letošním, již osmým, ročníkem českého gay a lesbického (ale i bisexuálního a transgender) filmového festivalu Mezipatra prolínalo jako červená nit. Téma buřičství mělo podle ředitele festivalu Aleše Rumpela rozšířit obraz komunity, jenž „celá léta prosazuje obraz leseb a gayů coby spořádaných občanů, kteří žijí stejně jako mainstreamová společnost a touží po stejných právech a institucích“ o „pankáče, anarchisty, genderové a sexuální experimentátory a vůbec každého, kdo nezapadá do norem „slušné“ společnosti tržní ekonomiky a monogamních soužití“.
Před touto odvahou nutno smeknout klobouk, neboť nejen heterosexuální publikum, které je na Mezipatrech překvapivě stejně početné jako publikum homosexuální, raději vyhledává přívětivý, oku a duši lahodící obraz LGBT komunity: jedna divačka si ve frontě u baru povzdechla, že u Johanky z Arku Mongolské čekala hodinu na náznak erotické scény, která ani nestála za to. A že jestli tohle má být lesbický film, může se dívat doma na televizi a bude to aspoň zábavnější. Důkazem, že film s homosexuální tematikou se může stát oskarovou záležitostí a tedy součástí mainstreamu, je například Zkrocená hora. Musí ovšem splňovat určitá, řekněme hollywoodská pravidla, na která většina diváků a divaček (bez ohledu na své sexuální a citové preference) poslušně reaguje. Ukazuje to i vítězný divácký snímek Bublina. Ačkoliv se samozřejmě zabývá významným společenským tématem, nelze bez povšimnutí přejít skutečnost, že hlavní gay protagonisté v závěru nešťastně umírají.
Co se stane, když jsou hollywoodské konvence opuštěny? Dramaturgie Mezipater nasadila filmy, které se slovy Aleše Rumpela normám „bouří nejen tématy, ale i způsobem vyprávění a znázorňování“. Lze samozřejmě namítnout, že mnoho promítaných filmů, ač tematicky buřičských, stále spadalo do kategorie mainstreamové produkce. Pro mé závěry bylo ale důležité hlavní těžiště festivalu, které vnímám jednoznačně jako nemainstreamové.
Retrospektivy filmů kanadského režiséra Johna Greysona a německé režisérky Ulriky Ottinger, kteří se Mezipater osobně účastnili, zcela jistě nepatřily mezi ty, na kterých diváci a divačky blaženě vzdychají nad tím, jaké je to hezké či dojemné... Naopak – tyto filmy své obecenstvo mnohovrstevnatě provokovaly a atakovaly. Zpochybňovaly stereotypy a mýty subverzivním, mnohdy velice vtipným způsobem. Běžným očekáváním se nepochybně vymykal i film Querelle od německého režiséra R. W. Fassbindera, jehož promítáním byl festival slavnostně ukončen.
Všechny promítané filmy lze bezpochyby označit za queer filmy v analytickém slova smyslu. S vědomím toho, jak média reflektují a zároveň konstruují realitu, je velice důležité si uvědomit, že samotné zviditelnění homosexuality nevede nutně k nabourání heterosexuální matrice (blíže viz Judith Butler: Gender Trouble) a odstraňování genderové dichotomie, velice zajímavě se k tomuto tématu vyjádřila Gundula Ludwig v rámci přednášek Teplí ve filmu. Queer film pak nedefinuje pouze jeho téma (queer filmem se podrobněji zabývaly právě přednášky Teplí ve filmu, jejichž full-textové verze budou v brzké době dostupné ke stažení na stránkách Mezipater), ale především aktivní zpochybňování a narušování zmíněné heteronormativity.
V tomto ohledu odvedl tým Mezipater výběrem filmů, doprovodnými přednáškami a diskuzemi (např. diskuze genderové informační a tiskové agentury gitA "Hetero jako menšina" poukazovala na rozvolňování a proměnlivost konceptů, které se váží k sexuální orientaci) skvělou práci. Tím, že odmítnul integrovat festival do mainstreamové kultury, aktivně přispěl k její změně. Doufejme, že činnost a nasazení týmu nepoleví – už teď se těším na příští Mezipatra.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).