Fenomenologie intimního sblížení jako kontinuální reafirmace

Sex ve vidu nedokonavém 

Nemělo by být zapotřebí na to poukazovat, ale sex není „masturbace druhým“, není to jeho*její degradace na objekt, je to sukcese: podnět – reakce, podnět – reakce, podnět – reakce… Není to sobecké zaměřování se jen na sebe a svoje uspokojení, je to hledání cesty k saturaci potřeb a přání obou – ideálně paralelně, nebo aspoň „střídavě“ ale s tím, že žádná aktivita nesmí být na úkor druhého, proti jeho rozhodnutí, vůli a souhlasu.

Jistě, není nutné vytvářet si v hlavě právě stromovou strukturu či myšlenkovou mapu toho, co (právě teď) „ano“ a co „ne“, protože jak dobře víme, hyperobservace i hyperintence (nadměrné sebe/pozorování, resp. snažení) nejen sexu neprospívají a může se poměrně snadno stát, že místo sexu začnete řešit domácí úkol z geometrie či logiky se všemi nežádoucími důsledky, jako je momentální ztráta libida a její tělesné projevy. Pak je opravdu často lepší dojít si úkol dořešit k rýsovacímu prknu a až potom se vrátit do postele – tedy pokud tam váš protějšek ještě vůbec bude a bude sdílet vaše naladění na pokračování… Chci odkázat na jakousi střední cestu mezi egocentričností a neurotickou (sebe)kontrolou. Není to totiž nic jiného než ohleduplnost k potřebám a přáním vlastním i svého protějšku po celou dobu intimního sbližování, ne sblížení. O sexu totiž musíme vždy uvažovat ve vidu nedokonavém, a to minimálně do chvíle, kdy není opravdu dokonán, včetně následných fyziologických a psychických fenoménů.

Možná je přijetí skutečnosti, že v posteli máme skutečně partnera či partnerku – ve smyslu rovnoprávné lidské bytosti – a ne pouhý objekt naší vášně a uspokojení, spojeno s obavami ze ztráty libida (v případě mužů i erekce), to však nijak nelegitimizuje skutečnost, že bychom druhé měli nahlížet jakkoli instrumentálně – jak napsal už Immanuel Kant či později Simone Weil a mnozí další: člověk je účelem sám o sobě! Je snad na úrovni hlubinné psychologie nemožné, abychom druhé nahlíželi současně jako ty, jež nás přitahují, a současně plně respektovali jejich subjektivitu? Podle mého názoru nikoli, obojí je možné – a co více, nutné!

Situační perspektivy 

Ani vyjádření souhlasu se sexem – i to může znamenat mnohé – nepředstavuje bianko šek! Jde o neustálou reafirmaci, opakované ujišťování se. Jako bychom se druhé*ho neustále ptali a utvrzovali se v tom, že to, co se právě děje, je mu či jí opravdu příjemné a chtěné (ponechme zde stranou, že i nepříjemné může být chtěné). Otázka: „Chceš to?“ nemá univerzální platnost, nevztahuje se na vše! Ptáme se spíše jaksi průběžně: „Líbí se ti to?“ To, že s někým jdu domů, není apriorní přitakání ve smyslu: dělej se mnou cokoli. Ani partnerství či manželství není smlouva o pronájmu těla (pohlavních orgánů) protějšku, i když si to dost možná někdo primitivně myslí – a i proto může docházet a dochází k sexuálnímu násilí v partnerských vztazích.

De facto každý sex musí být chtěný a současně i jednotlivé aktivity, jakkoli neprobíhají takto odděleně!

To, že mám „zájem“ (chuť na sex), neznamená, že chci dělat všechno, ale mám chuť třeba jen na něco. Něco mi nesedí obecně, na něco nemám náladu zrovna v daný den či okamžik. Nemusí to ale nutně znamenat, že to nemůžeme zkusit jindy. I experimentování ale musí být konsensuální! Sex je intimní akt, setkání a prožitek zpravidla dvou lidí. Je třeba de facto hledat „průnik množin“ zájmu a chuti dělat to či ono. Není však potřeba to vyjadřovat takto matematicky, odosobněně, i když to tak v důsledku je – sex je jakási ztělesněná smlouva, avšak nikoli netermínovaná!

„Ne!“ druhé*ho je hranice, kterou je nezbytné vždy a za všech podmínek respektovat. A nemusí to znamenat absolutní ne ve smyslu: „Nic nebude!“, může to znamenat ne teď, ne téhle praktice, ne téhle poloze, ne tomuhle tempu, ne tomuto prostředí apod. To tedy znamená, že každé ano i ne je kontextuální, ukotvené v osobě, prostředí a čase. Jistě, mnohé může být absolutní, ale jiné relativní a omezené jen „na něco“.

Množina variant je obrovská, ale stačí obyčejný lidský respekt k protějšku. Ptát se a citlivě vnímat. To, že jdu s někým na rande či večeři, neznamená, že „bude sex“. Že přijmu pozvání k někomu domů na kafe, neznamená, že „bude sex“. Dost možná ano, ale musí to vycházet z nálady, chuti, sympatií i momentálního nastavení obou. Bazální empatie je zapotřebí, a pokud jistota chybí, stačí se jen zeptat, ne? Pocity určité – ideálně dočasné – nejistoty a neobratnosti se mohou vyskytovat, ale je to jen projev „slaďování se“, hledání toho, co se líbí oběma. Zahoďme předsudky, že bychom měli svůj protějšek znát do té míry, že automaticky a hned víme či poznáme, „co chce“. Není a nemusí tomu tak být! A ani to, že se už (dlouho) známe a žijeme v partnerství či manželství, neznamená, že víme, „co bude“. To, že jsme něco chtěli jednou nebo tisíckrát neznamená, že to chceme i tentokrát. Obvyklé ano či ne, neznamená automatické ano či ne.

 

Staré a nové vztahy

Ano, týká se to patrně ve větší míře nových vztahů, kde se lidé vzájemně poznávají, zvykají si na vlastní potřeby a preference a konfrontují realitu se svými představami a hranicemi. Současně přehlížení těchto souvislostí ve vztazích již ukotvených může snadno vést k partnerskému násilí, pokud se neohlížíme na aktuální prožívání svého protějšku. Habituace přináší prostor větší míry jistoty, současně by ale neměla a nesmí vést k přehlížení v duchu: „Ale nikdy ti to nevadilo…!“, anebo „Ale nikdy jsi nic takového nechtěl*a!“ Věci i lidé se vyvíjejí, vztahy se vyvíjejí, ani naše potřeby nejsou konstantní a situační aspekty jsou turbulentní v každém okamžiku, protože se stále něco děje: v nás i kolem nás, anebo kolem nás, a proto i v nás. Říká se, že zvyk je železná košile, ale v intimních vztazích je to velmi ošemetné pravidlo, protože může znamenat na straně jedné přehlížení potřeb druhé osoby a současně navést intimní prožitek na slepou kolej (dalšího) úkolu, povinnosti, mechanického aktu, se kterými se musíme nějak vypořádat, abychom dostáli očekávanému.

Plné porozumění – sobě, druhé osobě i vzájemnému propojení obou (či více) – je nesnadný úkol, dokonce není dost dobře nikdy možné, jde o sbližování perspektiv, avšak nikoli o jejich splývání. To se stává, soudím, jen zcela výjimečně a nakrátko. Ale současně je to cíl, o který bychom měli neustále usilovat. Rozumět sobě i druhým, to je elementární (hermeneutické) stanovisko a současně vodítko v tom, jak se vyhnout ubližování druhým, v jakékoli podobě.

Prožitek a důvěra

„Ztratit se v druhé(m)“ je patrně jeden z nejopojnějších psychosomatických zážitků, které si lze představit a prožít. Jde o spojení dvou v jedno, nejen doslovně, ale především v přeneseném smyslu slova, kdy už nevnímáme distinkci „já a ty“, kdy podléháme svému protějšku, a naopak bez podmínek a překážek, kdy jsou naše prožitky společné v tom nejniternějším smyslu slova. Už není já a ty, jsme my. Je to akt odevzdání se ve svém já.

To je ale podmíněno hlubokým pocitem důvěry v druhého; že mi neublíží (tělesně ani emočně), že se před ní*m mohu odhalit, ukázat nahotu, sejmout všechny masky a vše, čím se zakrývám. Už to je velmi obtížné – i proto mnoho lidí vyhledává šero nebo tmu. Ano, může to být čistě sensuální potřeba doteku a dočasného vypnutí zraku. Na straně druhé to může být i cesta, jak se vyhnout přímé konfrontaci vlastního obnaženého těla s pohledem druhého ve světle. Minimálně zpočátku je to velmi subjektivně nesnadná situace, pakliže nemáte dostatečně silné sebevědomí či nejste plně spokojeni*é s podobou a tvary svého těla.

Problém dvojné vazby

Pokud ale říkáme „ne“ a přitom máme na mysli něco jiného, devalvujeme toto slovo. Dělá to občas dost možná mnoho lidí. Je ale třeba usilovat o jasnost sdělení, dosažení srozumění. Je to těžké, o tom není pochyb. Protože i slovo ne/ano lze vyslovit mnohými způsoby, s různou intonací, hlasovým zabarvením, gestikou a mimikou. A pokud tyto kanály nejsou v souladu, dochází ke zmatení, dvojné vazbě (double bind), řečeno v souladu s teorií komunikace a transakční analýzou. Ale ta vazba nemusí být zdaleka jen dvojná, ale rozporuplná ještě na více úrovních, přitom je všechny vnímáme současně. To vše probíhá ve velmi krátkém časovém úseku, ve vteřinách: přijímáme sdělení, nějak jej vyhodnotíme, reagujeme a přichází nám odpověď či jiná informace, a to se opakuje stále zase a znovu.

Ano i ne s dvojnou vazbou je vždy problematické, jelikož dochází k nesouladu mezi verbální a mimoslovní složkou sdělení, je to jakýsi kvazi-souhlas či odpor. Zejména určitý „tělesný souhlas či nesouhlas“ je sporný. Přednost patrně musí vždy mít vyjádření slovní, je-li možné. Především situace, kdy ale říkáme slovy ne a současně toto sdělení sami podkopáváme podprahovými sděleními – ať vědomě či nevědomě – může být krajně problematické, poněvadž opravdu může vést k určitému generalizovanému zpochybnění významu tohoto slova. Zejména zde se tedy musíme mít na pozoru a sami nepodrývat, co říkáme. Alespoň v míře, v níž jsme to schopni*y nahlédnout.

A pokud určitým ne máme na mysli: „tohle ne, teď ne“ apod., musíme být přesní ve svém vyjadřování! Ne je ne! A neměli bychom ne relativizovat ani sami u sebe! Protože pokud ne znamená v daný moment pro nás jako mluvčí „možná“, tak jak potom vyjádřit opravdové ne? Musíme ne ještě stupňovat skrze příslovce typu: rozhodně (ne), absolutně (ne) apod.? Dost možná, ale jde spíše o upřesnění, protože ne stupňovat nelze.

Současně i ano musíme chápat jako momentální a dost možná dočasné. Je to vyjádření souhlasu „teď a tady“, které platí jen potud, není-li nahrazeno následným nesouhlasným ne. Určitou dílčí zárukou je jen integrita dané osobnosti.

Závěr?

Celou tuto sekvenci si lze velmi zjednodušeně představit jako jízdu podle navigace. Dost možná si stanovíte jasný cíl, ale přesto musíte jízdu tímto směrem neustále kontrolovat a korigovat, jestli jedete správně, jestli jste nesjeli na špatnou silnici, jestli jste odbočili na správném místě apod. Není to automatický úkon (autopilot) předem jasně daný cílovou destinací – pokud je tedy vůbec předem výslovně určena – je to průběžné ujišťování a přibližování se, tedy aproximace.

Každé ano i ne je tedy nutně situované, tedy podmíněné. To neznamená, že je nemusíme respektovat, naopak, musíme vždy a za všech okolností. Současně to však nemusí znamenat absolutní souhlas či zamítnutí. Je to vyjádření (ne)souhlasu s „něčím“. Předpokladem je však otevřená komunikace a skutečný dialog. Pokud z jakéhokoli důvodu neprobíhá, pak musí zejména ne platit jako generální, univerzální!

Dovolím si skončit ponaučením francouzské filosofky Simone Weil (1909–1943), které to napsala velmi výstižně: „Za každou cenu se vyhýbat situacím, v nichž jsme zcela hračkou. Upadneme-li do nich, přijmout je, jako by to byla nemoc.“   

 

Základní použitá a doporučená literatura (jako podklad pro promýšlení souvislostí):

• KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. 3., opravené vydání. Praha: OIKOYMENH, 2014.

• VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. 2. vydání. Praha: Portál, 2009.

• WEILOVÁ, Simone. Dobro, mez a rovnováha. Praha: Mladá fronta, 1996.