Kateryna Michalicyna (Mikhalitsyna) je ukrajinská spisovatelka, překladatelka, literární redaktorka, publicistka, členka PEN Ukraine a nevládní organizace New York Literary Festival v Doněcké oblasti na Ukrajině, a dobrovolnice.
Kateryna je oceněnou autorkou více než 20 knih pro děti a několika básnických sbírek. Její obrázková kniha „Kdo roste v parku“, ilustrovaná Oksanou Bulou, byla zařazena do katalogu The White Raven Catalogue (Bílý havran) 2016 a série „Kdo roste“ byla vydána již v 8 zemích. Publikace (literatura faktu) „Reaktory nevybuchují. Stručná historie černobylské katastrofy“, kterou Kateryna napsala společně se Stanislavem Dvornickým, byla uvedena v katalogu Bílého havrana 2021.
S Katerynou jsem se seznámila díky Marii Iljašenko, básnířce, spisovatelce, překladatelce a redaktorce, která báseň Žiju ve válce laskavě přeložila do češtiny. Kateryna zároveň byla jednou z hostujících spisovatelek na veletrhu Svět knihy 2022, a tak mi nabídla, že bychom se zde mohly setkat osobně. Z našeho spontánního setkání nad kávou u fontány tak vznikl rozhovor, který přikládám pro kontext autorčiny tvorby a aktuálního dění na Ukrajině.
Autorkou portrétní fotografie je Nastia Telikova.
[trigger warning – v následujícím textu se tematizuje sexuální násilí]
|
Катерина Міхаліцина |
Kateryna Michalicyna |
|
я живу на війні. |
žiju ve válce. |
|
я живу на війні. мию руки, читаю новини. збираю у чайник воду із ринви (раніше був сніг, за ним ми ходили до парку і двох з нас убили), молюся про дощ наш насущний і незвично вологу весну.
я живу на війні. вию з псом на сусіднього місяця. я – без жодного звуку. він – на всю свою широку собачу душу. йому, бідоласі, страшніше. його можуть з’їсти – і він це знає. а мене лише згвалтували. тому я – тихо. тому я – налисо. тому я.. кому яке, зрештою, діло – хіба мене це врятує?
я живу на війні. мені кажуть, я божевільна. бо ділюся крупинками замість їх одбирати. в сойки й двох посірілих горобців. сорока була та десь зникла. “дура” – ляскає вітер порожніми стулками вікон. “психічка” – шипить, догораючи, фосфор. аби не “а глянь-ка, хохлушка” – думаю я. і виходжу надвечір поклонитися крокусам, тобто шафрану – найдорожчій приправі до смерті.
я живу на війні. |
žiju ve válce. myju si ruce, pročítám noviny. do čajové konvice sbírám vodu z okapu (dřív tu byl sníh, chodili jsme pro něj do parku a dva z nás zabili), modlím se za déšť nás vezdejší a za neobvykle vlahé jaro.
žiju ve válce. spolu se psem vyju na měsíc. já bez jediného zvuku. on z celé své širé psí duše. on, ubožák, má větší obavu. můžou ho sníst, a to každou chvíli. mě jen znásilnili. proto jsem potichu. proto jsem dohola. proto jsem… co je komu po tom – copak mě to zachrání?
žiju ve válce. říkají mi, že jsem blázen. protože se dělím o drobky, místo abych je brala sojce a dvěma zašedlým vrabcům. straka tu byla a někam zmizela. „blázen“ bouchá vítr prázdnými okenními rámy. „husa!“ syčí dohořívající fosfor, hlavně že ne „hele, ukrajinská buchta!“ myslím si. a vpodvečer vycházím poklonit se krokusům, tedy šafránu – nejdražšímu koření, kterým si můžeš ochutit smrt. žiju ve válce. |
Z ukrajinského originálu přeložila Marie Iljašenko, 2022