Nejsou stále dostatečně doceněné a veřejně známé, přitom mnohé z nich prokázaly nebývalou osobní statečnost a vlastenectví. Stejně jako muži byly ochotny za vlast položit to nejcennější, přesto si pod pojmy “hrdina druhé světové války” a “odbojář” většina české společnosti vybaví muže – statečné Tři krále, Kubiše s Gabčíkem, Františka Fajtla či Otakara Jaroše. Buďme rádi, že (nejen) tito muži-vojáci jsou konečně náležitě připomínáni, a jsou nedílnou součástí československé, respektive české paměti druhé světové války. Avšak další – nikoli druhořadou – součástí by měly být i mnohé československé ženy, jako například Marie Lastovecká-Ljalková, Helena Petránková, Dolores Šperková či Marie Moravcová. Proč jsou ženy, účastnice odboje, obecně méně známé a připomínané?
Válka nemá ženskou tvář
Tak nazvala svou knihu nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová1. Ačkoli se v ní věnovala prožitku sovětských žen, které se účastnily bojů v řadách Rudé armády proti nacistickým silám, její název by byl výstižný i pro ostatní země zapojené do druhé světové války. Jakkoli můžeme v poslední době zaznamenat zesílené snahy o připomínání osudů žen za války, „nadřazený“, tedy historiograficky, mediálně, či politicky atraktivnější, zůstává stále aktivní boj. Boj se zbraní v ruce. Nejen československá a česká historiografie tak dlouhá léta pomáhala udržovat i obraz československého odboje bez jeho ženské tváře.
Takový obraz ovšem ochuzuje naše vnímání historie největšího světového konfliktu a zapojení československých žen do jeho průběhu. Ženy se aktivně a výrazně zapojily jak do domácího, tak do zahraničního odboje. Při pátrání po důvodech, které činí tuto stránku odboje historicky méně výraznou, dospějeme k jeho formám a aktivitám, v nichž se projevoval. Právě do škály odbojových aktivit žen se promítá genderový aspekt, který je ale v různých místních podmínkách probíhající druhé světové války dočasně vychýlen.
V domácím odboji
V podmínkách Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné vést přímo aktivní ozbrojený boj, jakkoli prvotní úvahy zejména vojenské odbojové organizace Obrana národa počítaly po vyhlášení války s brzkým vojenským povstáním, a tedy i rychlým koncem války. Nejen, že vojenská struktura byla brzy rozbita gestapem a musela se přetransformovat spíše na menší, dobře zakonspirované malé skupiny, nedostávalo se také zbraní, se kterými by mohl být veden boj. Odboj – muži i ženy – se tak věnoval jiným aktivitám, které měly narušit nepřátelský týl. Zpočátku byly organizovány veřejné společenské protesty či pomoc osobám, které musely či chtěly opustit protektorát. Důležitá a znamenitá byla ovšem práce odboje zejména na poli zpravodajském. V rámci vydávání ilegálního tisku je třeba vyzdvihnout činnost a statečnost Ireny Bernáškové, která vydávala ilegální časopis „V Boj!“. Neméně významná byla i činnost odboje při poskytování přístřeší, potravinové i materiální pomoci a podpory lidem v ilegalitě a později členům parašutistických výsadků. A právě tyto aktivity odehrávající se v obyčejných domácnostech lze označit jako ženské, genderově podmíněné, vycházející z nastavení role žen v rámci dobového společenského a politického řádu, k jehož ustavení přispěly i společenské změny, které se odehrály v měsících po tzv. mnichovském diktátu.
Foto: Vojenská přísaha čs. žen v Buzuluku. Viz výstava Ženy bojující.
Druhá republika rozhodně nebyla státem poskytujícím rovná práva všem svým občanům a občankám. Ženy se znovu ocitly v situaci ztížené dosažitelnosti výdělečné práce, výdobytky první republiky, jako např. možnost politické angažovanosti, ustupovaly rychle do pozadí, až úplně vymizely. Důraz byl kladen na tradiční hodnoty, jako byl národ a rodina. Pro takový stát byly ženy nejvíce užitečné v domácnosti – jako manželky a matky.2 Skutečnost, že drtivá většina žen skutečně v domácnosti byla, se pak kontinuálně přenesla do jejich možností zapojení do odboje. Historička Hanna Diamond se ve své knize „Women and the Second World War in France 1939–1948. Choices and Constraints“ konstatuje, že v oficiálních statistikách aktivního zapojení do francouzského odboje figuruje relativně malý počet žen, a domnívá se, že důvodem je skutečnost, že francouzské ženy „jen“ přibraly odbojové aktivity k těm, které již v rámci svých genderových rolí v rodině a domácnosti zastávaly, tedy například sháněly potraviny a poskytovaly přístřeší. Nenápadnost těchto aktivit, jakkoli tvrdě trestaná v případě dopadení, pak logicky vedla k tomu, že po válce většina z nich neměla pocit, že by dělala něco odbojového, za co by měly být oceněny.3 Podobně lze nahlížet také na odbojovou činnost československých žen v domácím protinacistickém odboji. Ačkoli se některé z nich uplatnily také jako spojky či převaděčky, ve většině případů se jednalo o poskytovatelky zázemí svého domova pro potřeby odboje. Tato možná nenápadná a neozbrojená činnost byla ovšem velmi nebezpečná a pro existenci a fungování odboje zcela zásadní a životně důležitá.
Zahraniční odboj československých žen
Zapojení žen do zahraničního odboje bylo sice od protektorátních podmínek značně odlišné, přesto i zde lze oblasti působnosti žen označit za tradiční. Rada československých žen ve Velké Británii, která se ustavila v polovině roku 1941 v Londýně jako instituce pokračující i v emancipačních snahách československých žen, spatřovala ale své úkoly zejména v oblasti sociální podpory a vzdělávání. Kromě snah sjednotit československé občanky žijící na území Velké Británie, byly hlavní úkoly spatřovány v zařazování žen na pracovní pozice ve válečné výrobě, ve sbírkových akcích pro válečné účely, v pletení různých částí oblečení pro vojáky, v organizaci péče o dítě a rodinu, v ostatní péči o dívky a mladé ženy, v edukační, zejména přednáškové činnosti či v organizaci sociálních kurzů.4
Přesto právě v zahraničí se zformovaly dvě skupiny žen, jejichž činnost se vymykala dobovému obvyklému rozdělení společenských rolí mužů a žen.5 Při bližším zkoumání dané problematiky lze ovšem dojít k závěru, že se jednalo o vychýlení dočasné a neúplné, neboť v obou případech byl jejich prostor angažovat se definován z vnějšku, a to zejména československými úřady. Bylo tomu jak v případě československých žen, které vstupovaly od poloviny roku 1941 do britských pomocných sborů ve Velké Británii a na Středním východě,6 tak i žen, jež se od roku 1942 dobrovolně přidávaly k formující se československé jednotce v Buzuluku v Sovětském svazu. Ačkoli obě tyto skupiny vystoupily z genderově tradičních ženských aktivit a spojily svůj život s armádou, tedy do té doby s dominantně mužským prostředím, československé úřady v čele s Ministerstvem národní obrany (MNO) měly pramalý zájem na jejich rovnoprávném postavení v rámci armády či na emancipaci v její struktuře. Ženám sloužícím v britské armádě nebylo umožněno stát se příslušnicemi československé branné moci, například zřízením podobného typu sboru přímo u československé armády. A ženy, které vstoupily do československé jednotky v Buzuluku, pak z pohledu MNO neměly být vůbec odvedeny a podrobeny výcviku. Ve chvíli, kdy se již měly s jednotkou účastnit boje, jim bylo stereotypně sdělováno, že jejich bojové nasazení koliduje s jejich úlohami matek.7 První tři desítky vojákyň však na frontu s jednotkou odjely a prokázaly zde své kvality.8 Angažovanost a osvědčení se řady z nich v do té doby výsadně mužských pozicích, pak zásadně přispělo k určitému otevření československé armády ženám po skončení války.
Závěr
Odboj netvořili jen muži ve zbrani, ale celá řada obyčejných lidí – mužů i žen – kteří se snažili pomáhat a působili v prostředí, kde mohli být užiteční. Ženy však měly tento prostor dobově, společensky i politicky předurčený a utužovaný, a to jak vládní politikou praktikovanou v průběhu tzv. druhé republiky, tak i jednáním československých válečných exilových institucí. Není také náhodou, že i v dobách komunistického režimu ženy v disentu znovu spojovaly svou protirežimní činnost s běžným životem – texty Charty 77 si například předávaly při vodění dětí do mateřských škol, či na dětských hřištích. Vytvořily si tak nenápadné strategie, které chránily je samé i jejich rodiny.9 Právě nenápadnost jejich činnosti svádí k tomu, aby na ně společnost – ke své škodě – zapomínala.10
O autorce:
Mgr. Karolína Stegurová, Ph.D. vystudovala historii – obor české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od studií se věnuje problematice protinacistického odboje. V dubnu 2021 jí vyšla kniha I ženy chtěly bojovat!, která se zabývá vojenskou službou československých žen v britské armádě za druhé světové války.
1) ALEXIJEVIČOVÁ, Světlana. Válka nemá ženskou tvář. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2018.
2) Srovnej: FEINBERG, Melissa. Elusive equality: gender, citizenship and the limits of democracy in Czechoslovakia, 1918–1950. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2006.
3) Srovnej: DIAMOND, Hanna. Women and the Second World War in France, 1939–1948: choices and constraints. Harlow: Longman, 1999.
4) STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021.
5) Třetí skupinu by pak tvořily ženy, které působily v partyzánské brigádě Jana Žižky v Jugoslávii. Téma na odbornější zpracování zatím čeká.
6) Pomocné sbory existovaly u pozemní armády (ATS), letectva (WAAF) a námořnictva (WRNS). Jednalo se o nebojové složky britské armády. Ženy v nich však v desítkách i úzce specializovaných armádních oborů nahradily muže tak, aby ti mohli být uvolněni pro potřeby války. Ve složce ATS a WAAF působilo i přes 200 československých žen. Podobné sbory žen pak po britském vzoru zřídila francouzská, či polská armáda. Československá armáda však k podobnému řešení nedostatku mužů nepřistoupila.
7) Srovnej: STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021, s. 172.
8) Nakonec působilo v 1. československém armádním sboru přes 1000 žen. Více viz: FLIMELOVÁ, Alena a ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů. Ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha: Academia, 2021.
9) Srovnej: ŠIKLOVÁ, Jiřina: Podíl českých žen na samizdatu a v disentu v Československu v období tzv. normalizace v letech 1969–1989. Gender a výzkum. Číslo 9, 2008, s. 41–42.
10) Srovnej: Až bude na tričku Jindřiška Nováková… [online] [cit. 25. 5. 2022]. Dostupné z: https://www.heroine.cz/spolecnost/2645-az-bude-na-tricku-jindriska-novakova-hrdinky-odboje-ktere-zustaly-ve-stinu.