Ztráta miminka kolem porodu nebo v těhotenství dostává v českém prostředí stále více žádoucí pozornosti. Zkušenost prázdné kolébky si žádá různé typy pomoci pro pozůstalé. Nevystačíme si s očekáváními na ženské a mužské truchlení nebo stávající nemocniční služby. Učíme se zacházet se smrtí ve společnosti, která ji vyhostila a která ji rozhodně nečeká v porodnicích.
Těhotenská ztráta je událostí mnohem častější, než na ni v debatách narazíte. Každá taková zkušenost je individuální a potřeby truchlících se různí. Ticho a smutek, které se k nenarozenému dítěti vážou, plynou z řady okolností. Jednak z niternosti – velmi soukromé zkušenosti, často i “materiální neviditelnosti“ této ztráty. Dokonce bývá předsudečně někdy označena za “menší” či “ne úplnou”, když zkušenost srovnáte se situací, kdy přijdete o starší dítě či jiného blízkého. Jednak je nastalá prázdnota obtížněji uchopitelná i z hlediska praktických norem; nejasnosti a těžkosti plynou z řady očekávání a společenských nastavení.
Bylo – nebylo
Problém nastává už v samotném porozumění a definici této ztráty. Rodiče událost i v nejranějších fázích těhotenství berou jako ztrátu dítěte, pro medicínu je zásadní vymezit plod a dítě (potrat a porod) i s ohledem na právní důsledky souvisejících událostí. To se dotkne i zdánlivě banálních odpovědí na otázky: Kolik máte dětí? Nebo, smí si tedy říkat “máma”, “táta” či “rodina”, když kolébka zůstala prázdná?
Jde o téma života a smrti, životní filosofie, víry, sociální situace, ale i jednání v mantinelech právního nastavení nakládání s lidskými ostatky apod. Do debaty se také připlétají tlaky zájmových pro-life uskupení, kterým mnohdy jde o to omezit stávající právo ženy rozhodovat o vlastním těle. Téma důstojnosti a lidského přístupu ke ztrátě, i té těhotenské, je v českém prostředí propojeno s vyhoštěním smrti, jak o něm psala Jiřina Šiklová (2013).
Péče a potřeby
Klíčové je zajištění odpovídající institucionalizované péče. Donedávna řada žen popisovala traumatizující zkušenosti z ordinací a nemocnic, v nichž lékařská věda, trénovaná životy zachraňovat – a v porodnici “dávat”, selhávala v péči a pomoci při těhotenské ztrátě. V této oblasti se v posledních letech u nás stav věcí posouvá výrazným tempem, a to v nezvyklém souladu a spolupráci mezi zdravotnickými profesemi a sociálními a dalšími podpůrnými organizacemi. Laická i odborná péče je v řadě krajů ČR dnes nabízena na opravdu mezinárodní úrovni. Více informací o dění lze dohledat na webových stránkách projektu Prázdná kolébka, organizace Dítě v srdci, Perinatálního provázení při Cestě domů a řadě dalších. Dlouholetá je iniciativa sekce Dětské paliativní péče pod lékařskou odbornou společností, lze dohledat snahy založit perinatální hospice, pokud ztráta přijde až kolem porodu, vzdělávání a podpora je nabízena i pro pomáhající profese, jako je např. Perinatální ztráta. Letos bude představen koncepční model a standardy perinatální paliativní péče v českém zdravotnictví.
Téma se dotýká ale i nabídky poskytovaných pohřebních služeb a péče o pozůstalé v různých obdobích po ztrátě. Není nezvyklé, že se na pomáhající organizace obrátí žena až desetiletí po své ztrátě, o které do té doby mlčela.
Normy truchlení a gender
To, jak ztrátu lidé prožívají a vyrovnávají se s ní, v sobě odráží řadu – také genderovaných – očekávání a norem. Jde o niternou ženskou zkušenost, nebo se týká i otců a širší rodiny (sourozenců, prarodičů)? Jak k ní přistoupit s respektem k individuálním prožitkům a zároveň nastavovat nějaké profesní standardy správného zacházení? Platí snad, že muž-otec je ženě oporou a zařídí vše potřebné okolo, svůj smutek neprojevuje navenek či prostě truchlí méně? Z rozhovorů výzkumu, který mapoval souvislosti a zkušenosti s pozdní těhotenskou ztrátou, plyne, že takto černobílý obrázek nelze namalovat. Škály vyrovnávání se se ztrátou jsou různé pro matky, otce i další rodinné příslušníky a příslušnice, trvají různě dlouho, lidi si přejí různé rituály rozloučení, uchování vzpomínek. Někdy jde o velmi komplikované truchlení s ohledem na často skrytou, neviditelnou zkušenost ztráty dítěte před narozením. Jde do jisté míry o sociálně neuznaný smutek.
Na některé z otázek a souvislostí kolem těhotenské ztráty nabízí odborné veřejnosti odpovědi články ze sociologického výzkumu perinatální ztráty v České republice (2017–2019, financovaný GAČR). Řada otázek zůstává otevřených a je klíčové pozorně vývoj sledovat, zapojit se do debat o citlivém a respektujícím přístupu k péči o lidi, kteří zakusili těhotenskou ztrátu nebo při ní poskytují nově se formující typy pomoci.
Iva Šmídová, socioložka, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita
Doporučené a použité zdroje
Řada letáků a brožur je ke stažení na odkazech uvedených výše v textu.
Bužgová, R., Sikorová, L., & a kol. (2019). Dětská paliativní péče. Praha: Grada.
Šiklová, Jiřina (2013). Vyhoštěná smrt. Praha: Kalich.
Ratislavová, Kateřina (2016). Perinatální paliativní péče: Péče o ženu a její rodinu, rituály rozloučení, proces truchlení a vyrovnávání se se ztrátou. Praha: Grada.
Šmídová, Iva (2021). Perinatální ztráta: sociologický pohled a inspirace pro změnu praxe. Sociální služby 2/2021: 30 – 31.
Šmídová, Iva (2021). Sociální práce a perinatální ztráta: změna praxe sociologickým pohledem. Listy sociální práce, léto/2021: 5 – 6.
Šmídová, Iva (in print 2022). Engaging in Perinatal Loss in the Czech Republic: Keen Community and Haphazard Institutionalisation. Bereavement: Journal of grief and responses to death.
Šmídová Iva (2021). The first Czech perinatal hospice: Joint venture or competitive field? Health and Social Care in the Community. 2021;00:1–7. https://doi.org/10.1111/hsc.13285
Šmídová, Iva (2019). The Czech Intimate Presence of Perinatal Loss in the Post-Socialist Absence of Institutionalised Humanity
Šmídová, Iva (2019). The end of the beginning: context of death at birth in the Czech Republic, Mortality, 24:4, 431–449, https://doi.org/10.1080/13576275.2018.1529743
Špaňhelová, Ilona (2015). Prázdná kolébka. Jak překonat ztrátu dítěte před porodem nebo těsně po něm. Praha: Portál.