Druhá vlna feminismu a rozvoj performance přinesly v 70. letech do umění témata, která reflektovala ženskou zkušenost – nevyjímaje zkušenost se sexuálním násilím. Umělkyně i přeživší sexuálního násilí se skrze svá díla vyrovnávaly a dodnes vyrovnávají s traumaty osobními i společenskými a upozorňují na fenomén rape culture [kultura znásilnění].
[trigger warning – v následujícím textu se tematizuje sexuální násilí a znásilnění]
Performativní umění osvobodilo tvůrce a tvůrkyně od pláten a ateliérů a umožnilo hledat nové způsoby reflexe vlastní zkušenosti. Během následujících desetiletí se na umělecké scéně začali objevovat do té doby opomíjení lidé a témata, která s sebou přinášeli.
Jednou z průkopnic na poli performativního umění byla Yoko Ono. Ta ve své raném díle Cut Piece (1964) seděla na pódiu před lidmi a nechala je, aby z ní nůžkami odstříhávali malé kousky oblečení, které si pak mohli odnést. Vystavila je tak možnosti odhalit její tělo, vzít si kus něčeho jejího, stát se aktéry*aktérkami události a zbořit hranici mezi objektem a publikem.
V roce 1974 proběhla legendární performance Mariny Abramovič Rhythm 0. Během 6 hodin mohlo na umělkyni obecenstvo použít 72 předmětů. Ona stála a mlčela. Za šest hodin ji lidé pořezali skalpelem, drželi jí pistoli u hlavy, osahávali ji. Když se Abramovič po performance viděla v zrcadle, zjistila, že jí během aktu zešednul pruh jinak černých vlasů.
Na počátku 70. let proběhly i další významné performance zabývající se ženskou zkušeností a ženským tělem. Ablutions (1972) byla kolektivní performance čtyř žen – mj. zde performovala Judy Chicago, zakladatelka prvního ženského – feministického ateliéru v USA, ve které se právě ona a Suzanne Lacy vracely ke svým zkušenostem se znásilněním. Ve druhé polovině sedmdesátých let vytváří Suzanne Lacy několik děl poukazujících na problematiku rape culture. Three Weeks in May (1977) je dílo zahrnující třítýdenní uměleckou praxi – nazývanou později jako expanded public pedagogy. Součástí souboru je například mapa znásilnění v LA nebo informace o znásilněních sprejované přímo na místech, kde k nim došlo. V této době se v umění objevuje mnoho děl s tématem ženského těla – jeho používání, zneužívání, odhalování a ovládání. V roce 1973 udělala Ana Mendieta akci nazvanou Rape scene. V reakci na znásilnění a vraždu, která se stala v jejím okolí, se rozhodla pozvat publikum, aby přišlo do jejího pokoje. Tam stála v polosvětle od pasu dolů nahá, přivázaná ke stolu, špinavá od krve. Akci zachycuje fotografie, která ukazuje tísnivou intimní atmosféru pokoje, v němž žena místo pocitu bezpečí přichází o fyzickou svobodu.
Stále se však nepracuje s pojmem feministické umění a jeho tvůrkyně samy sebe až na výjimky neoznačují jako feministky. To se mění v průběhu 80. let, na počátku 90. let je běžné, že umělkyně samy sebe za feministky označují a považují.
Jednou z nich je například Sue Williams, která roku 1992 vystavuje sochu Irresistible. Jde o gumovou sochu ženy, která má modřiny od bití a kopanců a která je popsána různými větami: „Podívej, cos mě donutila udělat,” „Jsi děvka,” nebo „Vůbec se o sebe nestaráš.” Aby se věty daly číst, musíte sochu obcházet, prohlédnout si ji ze všech stran a být velmi blízko.
Znásilnění jako sdílená zkušenost a systémový problém
Po roce 2000 se již objevuje mnoho děl, která reflektují zkušenost se znásilněním. Jejich častým společným jmenovatelem je snaha poukazovat na obrovské počty znásilněných. Luzene Hill ve svém díle Retracing the trace (2011) používá knoty, kterých je 3870 – každý reprezentuje jedno znásilnění, které se denně odehraje ve Spojených státech. Knoty zasypou celé její tělo, ona se pak zvedne a zanechá otisk těla na podlaze. Jindy knoty věší v galerii podle toho, kolik znásilnění se pravděpodobně právě v tu konkrétní hodinu děje. Hill se tematice násilí na ženách věnuje dlouhodobě, například v díle Missing, které upozorňuje na častá zmizení původních obyvatelek v USA. V jejích dílech hraje roli etnicita, poukazuje na násilí mj. ve smyslu etnicity pachatelů a přeživších.
Od roku 2013 probíhá ve Spojených státech putovní výstava What were you wearing, která ukazuje oblečení, které měly*i přeživší na sobě ve chvíli, kdy byly*i sexuálně zneužity*i. Výstava reaguje na “victim blaming” a vyvrací předsudek, že existuje vhodné a nevhodné oblečení, které vás ne/může ochránit před sexuálním napadením. Ukazuje, že většina přeživších nosí běžné oblečení. Obě její kurátorky, Mary Wyand Hiebert a Jen Brockman, jsou přeživší a k výstavě je inspirovala báseň Mary Simmerling s názvem What were you wearing, reflektující její vlastní zkušenost.
Svoji zkušenost se znásilněním v univerzitním kampusu vtělila do Mattress Performance (2015) Emma Sulkowicz. Nosila s sebou matraci, jako symbol znásilňování studujících. Matrace se stala symbolem hnutí boje proti sexuálnímu násilí v univerzitních kampusech. Sulkowicz s matrací přebírala i univerzitní diplom během promočního ceremoniálu.
V roce 2016 získala Naima Ramos-Chapman díky kampani na crowdfundingové platformě finance na film And Nothing Happened. Film zobrazuje, co se děje přeživším a s jakými traumaty se potýkají ve své každodennosti.
V témže roce vytvořily umělkyně Jenny Nijenhuis, Nondumiso Msimanga a Tanya Pampalone instalaci SA’s Dirty Laundry (South Africa’s Dirty Laundry) ve veřejném prostoru nad Johannesburgem, kterou tvořilo 1200 metrů prádelní šňůry a 3600 kusů spodního prádla. Toto číslo odkazuje k dennímu počtu (nahlášených) znásilnění v Jižní Africe.
Benátské bienále hostilo v roce 2019 umělkyni Teresu Margolles a její dílo La Busqueda (2014). Zvuky Ciudad Chuarez obklopují v galerii několik panelů přivezených z tohoto města v Mexiku. Na panelech, skutečných sklech z ulic Ciudad Juarez, jsou původní letáky – fotografie pohřešovaných žen. Instalace upozorňuje na každodenní realitu Mexika, kde mizí především mladé ženy, které se nikdy nenajdou.
Chilský kolektiv Las Tesis vytvořil performance Un violador en tu camino (2019). Původně šlo o performance v ulicích Chile, která měla poukázat na situaci tamějších žen a jejich zkušenosti se sexuálním násilím. Záznam z akce se stal virálním a choreografii pak performovaly statisíce lidí po celém světě, včetně České republiky.
Týká se to i nás
V České republice proběhlo v posledních letech několik výstav věnující se problematice znásilnění. Hned dvě z nich vystavovala pražská Galerie Artwall. První byla samostatná výstava Almy Lily Rayner Co mi otec strkal do vaginy? (2017) odkazující na její vlastní zkušenost se zneužíváním. Tento typ osobní zpovědi se v českém veřejném prostoru objevil poprvé. Druhá výstava, nazvaná Tvář znásilnění (2017), představila pět pohledů pěti umělkyň a jednoho umělce na problematiku znásilnění (Markéta Garai, Blanka Jakubčíková, Jana Orlová, Helena Sequens a Adam Stanko, Ludmila Smejkalová). V roce 2019 hostila galerie FUTURA výstavou Purported americkou umělkyni Alizy Shvarts, která se zabývá dynamikou genderu, sexuálního násilí, moci a kultury. Mezi umělkyně, které u nás reflektují násilí na ženách, patří vedle Rayner také Darina Alster, performerka a jedna z vedoucích feministického ateliéru Nových médií 2 na AVU. Považuji za důležité zmínit také iniciativy studujících, které se zabývají sexuálním násilím na českých školách. Na pražské AVU vznikl v roce 2016 kolektiv Čtvrtá vlna, na DAMU v roce 2021 zformovali studující iniciativu Nemusíš to vydržet, která se šíří i na další umělecké vysoké školy.
I já jsem zažila sexuální obtěžování na umělecké škole, brutální znásilnění v okolí, mé přítelkyně byly zneužívany a napadány svými přáteli i partnery. I já jsem se s takovým tématem pokusila utkat ve svých dílech. Je pro mě důležité vědět, jak se s podobnými zkušenostmi vyrovnávaly umělkyně přede mnou. I když si mohu těžko představit, jakou odvahu musely mít, když vstupovaly do neznámého terénu s tak osobním tématem.
* Foto: Suzanne Lacy – Three Weeks in May, 1977, Anya and Andrew Shiva Gallery, John Jay College
Martina Malinová, umělkyně, filmařka, ve svých dokumentárních filmech se věnuje tělesnosti i problematice násilí na ženách