V dalším díle naší rubriky Ze světa múz přinášíme závan jara v podobě básně Ptám se a odpovídám od spisovatele, psychoterapeuta a milovníka spirituality a života Adama Borziče.
Adam Borzič (*1978) je básník, esejista a psychoterapeut. V letech 2013–2023 byl šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvaru. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, Orfické linie (Malvern, 2015), Západo-východní zrcadla (Malvern, 2018), Šišky se za úsvitu lstivě smějí (Malvern, 2020) a Legendy (Viriditas, 2021). Spolu s Ondřejem Slačálkem a Olgou Pavlovou vydal monografii Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (Vyšehrad, 2018). Jeho básně byly přeloženy do řady světových jazyků. Ve vídeňském nakladatelství Kétos mu vyšel v roce 2020 v česko-německé verzi básnický cyklus Dějiny nitě. V roce 2023 mu vyšel reprezentativní výběr básní v srbském překladu Biserky Rajčič Vreme u Evropi i druge pesme (Treči Trg).
Foto: Barbora Klimszová
PTÁM SE A ODPOVÍDÁM
Smí se už mluvit o závanech jara?
Z jakého snu se sem přikradla lechtivá vůně svobody?
Přinesla ji ta žena s očima kulatýma jako stará mince,
která spásala slunečnice v proskleném květinářství,
temně hrozila tramvajím, a nakonec v uličce zapomnění políbila sochu
mezi nohy, zatímco kolem vybuchovaly květy kanálů?
Neklamu se? Když věřím, že z té ženy políbené sluncem
tryskají pravdy tak bujné, že víří prach starých rytin,
a jsou cítit mužské sliny, pohyby v bocích, urputný
proces něhy? Po úmorných letech
malých a soukromých pravd,
osvobozuje se moje chůze?
K čarám a spirálám,
směřujícím na božská prostranství vnitřního Jihu?
Je to tak? Božské, a přitom celé prosté,
věčně pulsující hmatání citu,
hledání v chodbách, jež svažují se
do tmy a v tísnivém stínu náhle obrátím se
a stanu na bělostný práh,
za kterým netrpělivě čeká
pruh moře