Na rozhovor s ředitelkou Kulturního a rodinného centra Barrandov v Praze Petrou Jelenovou jsem se jako dlouholetá obyvatelka sídliště a matka dvou malých dětí, které služby centra roky využívají, těšila. Doufám, že tato mikrosonda do historie fungování centra i komunity sídliště, která z toho vznikla, bude zajímavá i pro čtenářstvo odjinud.
Popište mi prosím na úvod Kulturní a rodinné centrum Barrandov, jeho historii a služby, čím se zabýváte.
KRC Barrandov oslavilo loni 30 let od založení. Bylo založené jako mateřské centrum v roce 1993 Lídou Kirchnerovou, která společně s Rut Kolínskou navštívila podobná mateřská centra v Německu a nechala se inspirovat. Rút pak založila podobné centrum v centru Prahy a Lída založila mateřské centrum na Barrandově, protože tu bydlela.
Myslím, že centra vznikají na začátku hlavně z potřeby maminek nebýt samy doma s dětmi. Protože podle mě je to fajn být na mateřské a rodičovské, být s dětmi doma a věnovat se jim. Budujete si tak dobré vztahy s dětmi do budoucna. Ale zároveň taky asi většina maminek, teď i tatínků, potřebuje nějakou společnost a pro děti je to také dobré. Děti se učí mezi svými vrstevníky socializovat, spolupracovat, budují si vztahy, zvykají si na různé vztahy odmalička, získávají nějaké návyky ve společnosti.
První sídlo centra bylo v takovém „teskobaráčku“ na místě, kde teď je kostel (Krista Spasitele, postavený v roce 2020, pozn. red.). Pak se přesunulo v roce 1995 do magistrátního panelákového domu v 1. patře, kde bylo centrum poměrně dlouho do roku 2019 (mezitím nás po privatizaci domu vystěhovali kvůli stavebním úpravám prostoru na byty, ale mohli*y jsme pokračovat ve stejném domě v o hodně menších prostorách v přízemí.)
Nikde jinde nebytové prostory na podobné aktivity na sídlišti nebyly a stále nejsou. Od roku 2019 jsme v prostorech v Záhorského ulici, které patří Městské části Praha 5. Je to budova bývalé školky, která byla dlouho, asi 14 let, prázdná. Městská část objekt zrekonstruovala a vyhlásila konkurz se záměrem kulturního centra. My jsme se přihlásili*y, ale bylo na nás vytvořit zároveň záměr pro celý objekt, i když pro náš provoz by stačila tak půlka nebo snad jen třetina objektu. A když jsme vyhráli*y, museli*y jsme pak vzít celý objekt do správy. Konečně máme ale důstojné prostory.
Částečně to dále můžeme pronajímat buď dalším neziskovým organizacím nebo pro jiné potřebné aktivity pro rodiny a komunitu jako jsou psychologická poradna, fyzioterapie, masáže dětí i dospělých, centrum jazykové rehabilitace apod. Máme u nás také tři další neziskové organizace, které pracují se staršími dětmi i s dospělými, a také je u nás dětská skupina i rodinná kavárna.
Slyšela jsem o tom, že městská část by v těch vašich prostorech snad chtěla zřídit školku. Pro mě, jako obyvatelku Barrandova, jsou školka a rodinné centrum dva různé typy služeb, které obě ta komunita potřebuje, obě jsou důležité a ten konflikt by tam neměl být. Jak vy to vnímáte? A co je pro vás existenčně nejtěžší?
Myslím, že je potřeba oboje. Ale všechna mateřská centra se potýkají s problémem prostor a s problémem financování. Lidé, kteří chtějí dělat něco pro ostatní, se najdou všude, je vidět, že je to potřeba člověka žít v nějaké skupině nebo v komunitě a věnovat se něčemu společně. Když je to komunita sídliště, tam je to specifičtější než v nějakém malém městě nebo v centru Prahy. V každé z těch oblastí jsou trochu jiní klienti.
To mě zajímá. V čem si myslíte, že to sídliště je jiná komunita? Já o tom hodně přemýšlím sama. Vidím to jako ten typický „inkubátor“ pro rodiny s malými dětmi, kam přesně vy jako KRC patříte.
Ano, my sem patříme. Je tu největší koncentrace rodin s malými dětmi. A potom hodně záleží právě na tom, jaké to centrum má prostory. Kolik tam těch aktivit může dát, jak se to tam časově poskládá. U nás to dříve byly aktivity právě jen pro rodiny s dětmi do maximálně 7 let věku. Až teď teprve, když máme vyhovující prostory, tak můžeme dělat i aktivity pro starší děti, které přijdou samy, cvičení pro ženy, různé přednášky, poradenství. Také máme programy pro seniory a seniorky, v dnešní době jsou hodně aktivní. Nyní můžeme připravovat kromě pravidelného programu během týdne i divadla, koncerty a další jednorázové akce – zahradní slavnosti, dětské dny apod. Umístění centra na sídlišti je opravdu zásadní, sem se hodně stěhují rodiny s malými dětmi nebo mladí lidé, kteří pak založí rodinu. Chodí k nám lidé, kteří tu bydlí 30 i 35 let, což už jsou vlastně i nyní senioři a seniorky. Bydlí tu od mládí s dětmi a zůstali*y tu, nenašetřili*y si na baráček a neodstěhovali*y se. Protože pro část lidí je sídliště jako „přestupní stanice“, míří za Prahu do vlastního domu. Někomu naopak sídliště vyhovuje a zůstává tu. Já sama tu bydlím tak těch 30 let.
Když někdo bydlí na Barrandově 30 let, tak k vám chodil třeba se svými dětmi a teď k vám chodí s vnoučaty?
Ano, nebo teď chodí ty děti k nám se svými dětmi. Já jsem původně mimopražská, „náplava“, zůstala jsem tu po studiu. Nejprve jsem bydlela v centru Prahy, odkud nás s partnerem vystěhovali také kvůli privatizaci. Mohli jsme si vybrat, na jaké sídliště chceme jít. Barrandov byl tehdy ještě malý, tak se nám tu líbilo. A líbila se nám lokalita v blízkosti Prokopského údolí. Ale tehdy to byla vlastně taková „noclehárna“. Všechny aktivity jsme měli v centru, včetně práce, a sem jsme jezdili jenom přespávat.
A pak se mi narodilo dítě (dnes je dceři 26 let) a zjistila jsem, že na Barrandově nikoho neznám. Při bloumání po sídlišti jsem narazila na mateřské centrum. Dlouho jsem sbírala odvahu tam vejít, nebylo to tehdy moc rozšířené, bylo to dost neznámé. Ale pak jsem díky mateřskému centru poznala první kamarádky. A to je jedna z věcí, o které se vlastně dodnes snažíme. Zmírnit izolaci rodičů s malými dětmi nebo těch nově přistěhovalých. Dáváme lidem možnost se při našich aktivitách seznámit s ostatními.
Zároveň se některé maminky chtějí zapojit do chodu centra. Lidé se díky nám lépe integrují. Snažíme se zmírnit anonymitu sídlištního života a posílit soužití v místní komunitě. Přátelství některých lidí pak přetrvá, i když k nám už nechodí, i když už děti vyrostly. Jezdí spolu i na dovolené, tráví spolu víkendy, svátky.
Myslím si, že je velmi důležité, aby člověk nebyl sám, aby měl někde svoji komunitu a přátele, aby měl kam zajít. Při stavbě sídliště se na tohle moc nemyslí, ani teď, když se to tu tak hodně rozrůstá. V každé vesnici máte alespoň hospodu nebo nějaké kulturní zařízení, kam člověk může přijít a poznat se s ostatními navzájem. Na sídlišti to automaticky není. Nestaví se nebytové prostory pro různé aktivity. I když i to už se zlepšuje. Alespoň jsou tu třeba kavárny a restaurace.
A jak jste se dostala k vedení KRC? Alena Wagnerová, spisovatelka, historicky inspirátorka zakládání mateřských center v České republice, říká, že není v silách jednotlivce vést takové centrum, že na to musí být minimálně dva (dvě). Jak je to u vás? A jak se vám povedlo centrum tak dlouho udržet?
Já jsem měla dítě se specifickými potřebami, kvůli tomu jsem se nemohla vrátit do původního zaměstnání, takže jsem u práce v KRC zůstala, protože jsem se mu tak mohla dobře věnovat a skloubit tak práci a rodičovství. Dávalo a dává mi to veliký smysl. V centru je možnost se vypovídat, najít podporu, to i mně pomohlo. A to také nabízíme ostatním. Nebýt na některé věci sami*y.
Centrum vedu 20 let a vždycky jsem se snažila mít někoho k sobě v týmu, třeba alespoň na poloviční úvazek. Mám také skupinu dobrovolnic, maminky s malými dětmi. Ty zajišťují chod v herně a pomáhají při jednorázových akcích. Dále máme lidi (lektorující), kteří zajišťují kurzy. Já dělám vše, od PR a fundraising, lektoruji, někdy i uklízím, připravuji všechny aktivity, se všemi komunikuji. Jsem vyloženě ráda s rodiči i dětmi, se všemi, kteří k nám chodí. A v kontaktu s nimi chci být i dále.
Každý rok sháním peníze nejprve na prostory a energie, a pak na svůj plat a plat kolegyně. Píši žádosti o dotace, především takové, které mám vůbec sílu napsat, nejsou moc složité a tematicky se vejdeme do záměru. A pak se čeká, jestli to vyjde a bude na zaplacení prostor a energií.
Co se týče práce, tak je to minimálně na dva plné úvazky na samotné centrum, spíš víc. A k tomu my máme ještě to správcovství. Takže pokud jste na to nastavená, tak počítáte i s nějakou dobrovolnickou prací navíc.
Finance máme od městské části a magistrátu. Odbornější věci děláme aktuálně v projektu Vše pro rodinu také z peněz Magistrátu a dříve i z MPSV. Ale třeba se nám stalo, že jsme měli 10 let dotace na poradenství od MPSV (psychologické, výživové, mediace atd.), které je potřeba dělat kontinuálně, a teď několik dalších let jsme tu dotaci nedostali. Takže pak ty služby nebyly na Barrandově prostě nějakou dobu dostupné nebo teď jsou jen velmi omezeně. A v dnešní době jsou potřeba stále více a více.
Jak se měnila během doby vaše cílová skupina matek, rodičů a její potřeby, nároky? Během minimálně dvou generací? Mění se výchova, trávení volného času, potřeby slaďování práce a rodiny apod.
Mění se to určitě ve vztahu k zaměstnání, dětem a ve vztazích. Naše generace myslím chtěla být hodně s dětmi doma a stát jim to umožnil tříletou až čtyřletou placenou rodičovskou dovolenou – to ve světě moc nenajdete. A umožňovalo vám to být s dětmi doma. A společně navštěvovat rodinná centra a kroužky. Myslím, že do tří čtyř let je důležité s nimi co nejvíce být, budujete si vztah a důvěru na celý život. My jsme neměly internet ani mobily, nemohly jsme pracovat moc z domova. Dneska maminky tu možnost mívají a už s dětmi tak dlouho být nechtějí. Vidím za tím i větší nutnost si vydělávat, třeba na hypotéku, při současné nedostupnosti bydlení. I při mateřské a rodičovské. A ta možnost tu už je. Vidím to i u nás v KRC, že chodí maminky, dítě si tam hraje a ony alespoň pár hodin v týdnu pracují, vyřizují telefony, jsou na počítači atd.
My jsme naštěstí hypotéku jako rodina nikdy nemuseli mít.
Je ale i dobře, že maminky myslí už i na sebe a chtějí mít nějaký čas i pro sebe. Pro mě jako matku malého dítěte bylo centrum místo, kde můžeme s dětmi dělat věci společně, jezdily jsme i na výlety s ostatními maminkami a dětmi, občas se přidali i tatínci. Dobré vztahy se podle mě budují při pozitivních zážitcích v té rodině.
Vidíte to tak, že se proměnila během času i role otců?
Určitě, u nás se účastní akcí čím dál tím víc tatínků, docházejí i sami s dětmi, například na výtvarné kroužky.
Na venkovní akce si také čas udělají (po práci). Je dobře, že mají otcovskou nebo se vystřídají s maminkami při péči. Neodnosí a nenakojí dítě, ale vše ostatní dělat mohou.
Jaký apel byste na závěr chtěla vyslat do světa, co by vám pomohlo, aby se vám lépe fungovalo?
Pro chod center jsou důležité určitě jisté prostory a finance. Potřebujeme také víceleté dotace, od městských částí, magistrátů i ministerstev. Jakmile každý rok čekáme, jestli grant dostaneme, a to se dozvíme třeba až v červnu, a my bychom jej potřebovali už od ledna, tak je to velmi náročné, dost často neudržitelné. Navíc my nemáme rezervy finanční a cash flow na to rozjet projekt od ledna a nechat si to zpětně zaplatit. Počítáme opravdu každou korunu.
Od městské části máme teď poprvé tříletý kulturní grant, je to čistě na kulturní aktivity, ale i tak se člověku hodně uleví. Stalo se mi v minulosti, že jsem s kolegyní pracovala tři měsíce zadarmo a riskovala, že si to pak možná vyplatíme zpětně a možná také ne. Ale to uděláte jednou, dvakrát a musíte mít hodně velkou podporu rodiny, resp. manžela nebo partnera. A nebudete to dělat 20 let.
Stát nás teď už konečně trochu vidí a mluví se o nás jako o součásti rodinné politiky, určité prevence. Je zatím ale velké, opakované a dlouhodobé úsilí při jednáních organizací zastřešujících centra – Unie center pro rodinu a komunitu i Sítě pro rodinu – s jednotlivými subjekty na místních, krajských i vládních úrovních. Také je vidět, jak je důležité, aby fungovala komunita již od těch nejmenších a díky právě různým mateřských, rodinným a komunitním centrům. Tak by bylo fajn, aby se to promítlo i do té stability financování. A pokud jde o prostory, tak i v plánování výstavby na sídlišti i jinde je potřeba myslet více na nebytové prostory pro podobné aktivity.
Anna Kotková, Gender Studies, o.p.s.