Na otázku odpovídají:
KAREL VLADYKA ALIAS JUST KAREN, DRAG QUEEN
Tělesná autonomie je pro mě jako performera velkým tématem. Už jsem byl součástí několika představení, ve kterých jsem byl úplně nahý, a byla to pro mě velmi silná a osvobozující zkušenost. Uvědomil jsem si díky tomu, že si i jako queer nebinární člověk sám už od dětství nesu spoustu studu ohledně svého těla a nahoty. Taková autonomie tedy pro mě znamená především absolutní svobodu a oproštění se od předsudků ostatních, ale i svých.
Společensky je tělesná autonomie více omezována nepochybně u žen, každopádně věřím, že se každý musí podívat nejprve do sebe, pokud z jakéhokoliv důvodu svobodu ostatních omezuje.
Drag mi pomohl objevit tělesnou svobodu v tom smyslu, že mi dává svobodu celkově – vyjadřovat se jak chci, a zkoumat tím svoji identitu. Takže to se potom přelije určitým způsobem do všeho. Autonomie určitě tkví i v možnosti svobodně vyjadřovat svůj gender a identitu, a drag je pro tohle skvělý pomocník. Ale v ideálním světě by takovou svobodu měli mít všichni. Tak možná je řešením, aby dělali všichni drag
LENKA KLODOVÁ, VEDOUCÍ ATELIÉRU TĚLOVÉHO DESIGNU FAVU, PRODĚKANKA PRO UMĚNÍ A ROZVOJ, KURÁTORKA FESTIVALU NAHÝCH FOREM
Výtvarné umění je, vedle tance a divadla, ideální platformou pro výzkum tělesné autonomie. Pro mě bylo zásadní uvědomit si rozlišení těla fyzického a reprezentace těla. Oči mi v 90. letech otevřely vedle feministické literatury také texty teorie postindustriálního obrazu Viléma Flussera a Susan Sontag. Na tomto základě jsem objevila tvůrčí strategii, kdy proti sobě stavím masmediální obrazy a své vlastní reálné tělo s jeho parametry a proměnami, způsobenými časem i porody a péčí o rodinu. Vznikají tam mnohdy humorné situace, zvláště při práci s obrazy žen z pornografických tištěných materiálů. Tento humor, máme ho my Češky a Češi moc rádi, je nástroj kritiky. Zvenku se podobá klasickému humoru xenofobnímu, ale osobní přítomností autorky se stává existenciální.
Díky sexistické reklamě, jednostranné falocentrické pornografii, homofobním vtipům apod., je pořád dost materiálu, vůči kterému se může umělkyně a umělec vymezovat. Tahle reaktivní kritika tvorbou je sice už dlouho známá, ale stejně by měla existovat jako ostražitý hlídací pes. Pak je zde další silný proud, a to aktivní tvoření vlastního sebevědomého sebeobrazu. Na práci s vlastním tělem je nejúžasnější propojení s fyzickými i sociálními proměnami konkrétních těl v čase. Tvůrčí princip propojující život a tvorbu, kdy se obsahy děl přímo žijí, tak umělkyni a umělce provede etapami zaměřenými na vlastní sexualitu, na těhotenství, mateřství, souboje v pracovních oblastech atd. Já se nyní těším na fázi, kdy tělo umělkyně a umělce stárne. Vznikne mnoho zásadních děl, která budou mít emancipační potenciál týkající se ageismu, osvětlí opomíjené období poslední třetiny života, které nese velmi těžké existenciální otázky.
Právě moje tělesná autonomie je aktuálně narušena nemocí. Jsem v procesu léčby rakoviny prsu pomocí půlroční předoperační chemoterapie. Nemám problém s vnějšími změnami, ztrátou vlasů, zhoršením kvality pokožky. To jsou všechno znaky léčení. Kdybych tu rakovinu neléčila, nebyla by vidět. Cítím ale narušení své autonomie v tom, že zastavení tak agresivních změn nedokážu vlastními silami, nepomůžou vitamíny a procházky. V tomto smyslu jsem „bitevním polem“, takovým pasivním polem, po kterém proti sobě dupe zákeřné bujení a chemickými zbraněmi vyzbrojená medicína. Jsem pole v zimě. Ať se na mně teď děje, co musí, já se soustředím na jaro.
LUCIE KAŠIAROVÁ, TANEČNICE, ŘEDITELKA STUDIA ALTA
Tělo vnímám jako vesmír s veškerou jeho nekonečnou rozlohou, neprobádaným prostorem, pro člověka s ještě nepoznanými záhadami, všeobsažnou moudrostí. Právě z těchto důvodů je tělo v umění nepostradatelné, nese s sebou všechny odpovědi i otázky zároveň, tělo je prostorem tak fyzickým jako metafyzickým, objektem, o který se můžete opřít, když si nevíte rady, abyste se opět propadli ještě hlouběji k dalším otázkám, nebo spíš nevyjeveným, ještě nezformovaným odpovědím. A právě tento meziprostor je momentem, ze kterého umění vychází, prostor mezi představivostí, reakcí, formováním a opětovným ztrácením.
Pohybuji se v komunitě lidí, kteří vnímají tuhle morfující hmotu, a ne nutně ji potřebují definovat, pojmenovávat. A proto i gender je z mého pohledu něco, co se mění každý den, je to spíš mentální pokus v některém z daných momentů zachytit, pojmenovat, jak se já vnímám ve vztahu k společnosti nebo jak se společnost vnímá ve vztahu ke mně. Gender není nic, s čím by se měl člověk trvale identifikovat, je to spíš pomůcka pro to, aby nás rychleji identifikovali ostatní. Je to ale skutečně ulehčení? Pro někoho ano, pro ostatní není ani potřeba se nad tím zamýšlet tímto způsobem. A to je dobře. Nejkrásnější těla zachycená uměním napříč dějinami jsou právě ta na rozhraní jakýchkoliv genderových identifikací. Těla tak přítomná ve své vesmírné podstatě, až ztrácejí jasnou konturu genderových typologií.