Iryna Slavinska, výkonná producentka Radio Culture, spisovatelka, překladatelka a feministka
Ukrajinky žily ve válečné realitě již od roku 2014, kdy začala ruská okupace na Krymu a v oblastech Doněcka a Luhanska. Takže v roce 2022 už mají všechny velmi silnou odolnost, zkušenosti i schopnosti vzdorovat. Ženy jsou aktivní v různých oblastech. Například v ukrajinské armádě slouží více než 31 000 žen (15 %). A jsem si jistá, že po 24. únoru jich hodně přibylo. Statečně slouží v první linii. Ženy působí také velmi aktivně jako dobrovolnice a fundraiserky. Pomáhají armádě a řeší humanitární otázky – poskytují jídlo, oblečení a lůžka pro vnitřně vysídlené a evakuované lidi, z většiny zastoupené ženami a dětmi.
Velmi oceňuji práci ukrajinských feministických organizací, které přizpůsobují svou agendu novým potřebám válečné doby. Některé z nich pracují jako právničky, které pomáhají najít spravedlnost a pracují s těmi, kteří přežili sexuální zneužívání ruskými okupanty. Některé z nich proměňují své prostory na pokoje pro hosty pro rodiny prchající před válkou. Některé z nich pomáhají poskytovat nově příchozím všechny potřebné služby.
Myslím, že je velmi důležité nezapomínat ani na statečné ukrajinské ženy, které chrání své děti. Mohlo by to vypadat jako „jednoduchá“ nebo “obyčejná” péče, ale není. Jen si představte míru odolnosti, kterou potřebujete, abyste (znovu)začali svůj život v nové komunitě na Ukrajině nebo v zahraničí. Zdá se, že se jedná o vytěžování další důležité oblasti. A jako novinářka oceňuji také rutinní práci svých sester v žurnalistice. Ukazují pravdu a dodávají naději svému publiku, bojují proti ruské propagandě a dezinformacím.
Z anglického originálu redakčně přeloženo.
Foto: Valentyn Kuzan
Max*ine Vajt, umělec*kyně a aktivista*ka z iniciativy @lgbtukrainebot, pomáhá LGBTQIA+ osobám na Ukrajině a v Evropě s hledáním bezpečného ubytování, transportu a medikace)
Vzhledem k tomu, že pracujeme s našimi klienty*kami online, je pro mě těžké pojmenovat přesnou situaci přímo na Ukrajině. To myslím přísluší spíš těm, kteří*é svádějí boj přímo na místě. Z mojí limitované zkušenosti lze ovšem říct, že především (ale nejen) trans* ženy a nebinární osoby jsou v odporu nyní a bohužel i vždy byly. Proces, kterým musely a musí projít pro to, aby je stát uznal jako ženy (nebinární osoby oficiálně neexistují vůbec) byl vždy extrémně zdlouhavý a často extrémně traumatizující. Proto mnohé*zí začali*y tranzici tzv. na vlastní pěst, užívali*y hormony bez lékařských prohlídek a jejich dokumenty stále uvádějí jako pohlaví „M“. Svádějí tak souboj nejen s vojáky Ruské federace, ale i s úřady vlastní země.
Formu rezistence je opět těžké posoudit vzhledem k mé omezené znalosti činnosti LGBTQIA+ organizací před válkou. V současné době se ale většina aktivistů*tek semkla ve společné pomoci queer osobám. Charakter podpory se proměňuje v čase a v závislosti na lokaci. Od počátku války jich celá řada zřídila bezpečné úkryty, kde jsou chráněni jak před bombami, tak homofobií a transfobií. Dále poskytují lékařskou péči, hormonální léčbu, potraviny a finančně podporují ty členy*ky komunity, kteří*é v důsledku války přišli o zaměstnání a své domovy. Čím více na východ, tím náročnější situace těchto organizací je. Například doručování léčiv, potravin a jiné humanitární pomoci na území Ruskou federací okupovaných území je jedním z nejnáročnějších úkolů. Evakuace mimo tato území je pak doslova hrdinským činem jednotlivých lidí, kteří riskují život pro záchranu jiných.
Ruská armáda je známá svou krutostí, která se bohužel LGBTQIA+ osobám nevyhýbá, dokonce spíše naopak. Jakkoliv ani Ukrajina neměla před válkou nejlepší reputaci v toleranci a respektu ke queer komunitě, se stavem v Rusku je to samozřejmě zcela nesrovnatelné. Jak jsem již zmínil*a, většina trans* osob je navíc zavislá na pravidelném přísunu hormonů – společně s dalšími faktory zmíněnými výše se tak jedná o jednu z nejohroženějších skupin v současné situaci. Důležité je zároveň zmínit, že česká legislativa by pravděpodobně v případě podobného konfliktu vytvořila stejně tragickou situaci, jakou nyní vidíme na Ukrajině. Žijeme v zemi, která účelově omezuje práva LGBTQIA+ osob, a ohrožuje tak naše životy. Slova a rozhodnutí politiků, kteří využívají práva naší komunity jako jednoduchý cíl pro získání politických bodů, mají konkrétní důsledky, které mohou být, a nyní i skutečně jsou, katastrofické.
Yuliia Savelieva, gender expertka, doktorka sociální filosofie, pedagožka na Sumy State University a dobrovolnice Humanitarian response na Ukrajině
Ruská agrese vyvolala u ukrajinských lidí dva typy opačných reakcí (a rezistence), které kolísají od inspirace (emocionálního povznesení) a přesvědčení, že agresi nevyhnutelně překonáme, až po pocit beznaděje, protože toto zlo se zdá být tak neuvěřitelné, že je nemožné existovat. Je to založeno většinou na odmítnutí – nemůžeme se nechat zaměstnat, protože jsme silní, nebo se nemůžeme nechat zaměstnat, protože je to nemožné. Pokud jde o mě, naše ženy a muži jsou s těmito pocity solidární. Navíc jsem si všimla, že ukrajinští muži se díky válce stali emocionálně otevřenějšími – častěji dávají zpětnou vazbu o válce prostřednictvím sdílení svých pocitů a to nás (ženy a muže) sbližuje. Zdá se mi, že ukrajinští muži mají obrovskou touhu pomstít se za ukrajinské ženy, protože tolik našich žen bylo znásilněno Rusy. Někdy si myslím, že ukrajinští muži už nebudou znásilňovat ženy, protože si je spojí s Rusy, které teď všichni nenávidíme. Možná se mýlím, ale mohla by to být dobrá lekce, i když tak politováníhodná.
Ukrajinské aktivistky, aktivisté a feministická hnutí vytvářejí informační kampaň, která ukazuje brutalitu nepřátel a podporuje tak jejich nenávist a touhu vzdorovat. Další novinkou kvůli válce je, že ukrajinské feministky odhalily nedostatečnost ruských feministek, které se nás snaží přesvědčit, abychom se nebránily a dohodly se na míru za každou cenu. Řekly, že nám to zachrání život. Ale náš hlavní argument je: vypadá to jako mír s násilníkem a souhlas se znásilňováním znovu a znovu.
Aktuálními největšími výzvami jsou:
- Nedostatek zkušeností, jak žít v tak zjevné nespravedlnosti pod tlakem ruských fake news a propagandy, která využívá victim blaming [obviňování obětí] Ukrajinců a Ukrajinek. Snaží se v nás vyvolat pocit viny za to, co jsme neudělali.
- Nejvyšší hodnota lidského života. Na jedné straně pochopení, že žádný lidský život nemůže být ohrožen či podřízen nějaké ideologii, na druhou stranu chceme tento začarovaný kruh soužití s pachatelem prolomit.
- Někdy zaznívá myšlenka, že jakákoliv feministická agenda není dnes tady na Ukrajině relevantní, protože hlavním cílem je přežít a pomoci fungovat ekonomice. Dokonce i já mám v současné chvíli pocit, že mé předválečné genderové aktivity byly tak bezvýznamné (jako bych dělala nějaké zbytečné věci), že se za to stydím a mí kolegové a kolegyně říkají totéž.
Z anglického originálu redakčně přeloženo.