JIŘINA ŠIKLOVÁ, SOCIOLOŽKA, ZAKLADATELKA GENDER STUDIES
Otázka, položená tak, jako v této anketě, vzbuzuje či podsouvá tázanému různé asociace, včetně toho, že z dětí děláme objekt, předmět investice a z rodičů “hyeny” které si přes své děti zajištují vlastní budoucnost, protože nevědí, jak jinak se zajistit na stáří. Ve společnostech, ve kterých existuje sociální pojištění, je lepší si je platit v několika odlišných bankovních ústavech, než považovat děti za investici, z které jednou budete profitovat. Takže, děti jsou ve společnostech, kde tyto materiální podmínky jsou jakž takž zajištěny, “jenom” citovou investicí a současně i velkou finanční zátěží rodičů, investicí, která není zpětně vymahatelná.
Rentabilní ekonomickou investicí děti určitě nejsou. Děti jsou radostí, starostí, jsou pokračováním nás, pokud se nám podaří do nich vložit – tedy vychovat je tak, že přejímají hodnoty, které my sami vyznáváme. Pokud tomu tak není, je dobré se s tím smířit a brát je podobně jako pokus, který třeba nevyjde, jako dar života druhému člověku, kdy za tento dar nevyžaduji odměnu ani vděčnost. Ve společnosti, ve které se lidé cítí bezpečni, jsou relativně bohatí, se vždy rodí méně dětí, než ve společnostech ohrožených ve své existenci. Ne nadarmo nejvíce dětí vždy měli ti, co tvořili “proletariát”, což bylo již ve starém Římě označení pro chudinu, která vyjma svých dětí neměla nic jiného. Odtud pochází i pojem proletariát. Snad pro ně byly děti investicí. Když vyrostly, mohli je rodiče prodat do otroctví. Což je pokus o smutný vtip, který byl skutečností. Vlastnit člověka bych nikdy nechtěla. Pozorovat člověka – vlastní dítě – které jde svojí cestou, občas zcela jinou, než já bych chtěla, je určitě přínosem pro mne i pro celek. Investice to ale není.
PETR PAVLÍK, FHS UK
Podobné ekonomizující uvažování je mi v souvislosti s dětmi cizí. Děti vnímám především jako lidské bytosti na začátku života, které mají ještě vše před sebou a které je třeba podporovat, aby mohly prožít co nejplnější životy, uskutečnit své sny, naplnit svůj potenciál. Pro mne osobně je jedno konkrétní v současnosti zdrojem bezbřehého štěstí a věřím, že tomu bude vždy, i když se jistě přidají i nějaké ty frustrace. Ale takový je život a naše děti tu nejsou od toho, aby plnily naše sny, ale aby si našly vlastní cestu.
MARKÉTA ŠTĚPÁNOVÁ, GENDER STUDIES, O.P.S.
Ačkoli tento názor nesdílím, několikrát už jsem se s tímto přesvědčením setkala, takže děti jako investici vnímat jistě lze. Někdo si myslí, že tím, že má děti, si zajišťuje péči ve stáří a i přestože ho děti po celkem významnou část života stojí dost peněz, „vyplatí“ se to, protože děti mu to na stáří vrátí. Ať už právě onou zmíněnou péčí nebo materiálně. S touto logikou by pak šlo očekávat, že čím více dětí člověk má, tím lépe se bude na stáří mít. Nicméně praxe to příliš nepotvrzuje. I kdyby totiž člověk chtěl svým rodičům (případně už jen jednomu rodiči) finančně vypomoct ve stáří, někdy to prostě není možné. Doba, kdy dítě stojí nejvíce peněz, je zároveň dobou, kdy lidé často splácí své bydlení a také už by si měli spořit na důchod. Toto období je zároveň tím obdobím, kdy už by měli plnit své „závazky“ vůči rodičům. Trochu začarovaný kruh, ve kterém často není z čeho brát, přestože je mnoho míst, kam dávat.
Děti nejsou ničí majetek a mají hodnotu samy o sobě, stejně jako dospělí, kteří z nich časem vyrostou. To, že přivedeme na svět dítě, by nemělo být motivováno touhou zabezpečit sebe, zvýšit porodnost v České republice ani odpočinout si od práce. Děti přivádíme na svět většinou kvůli sobě, protože prostě chceme. Není to směnný obchod. Vychovávat děti je výzva, zábava, starost i radost. Nelze od nich cokoli očekávat, můžeme jen doufat, že z nich vyrostou slušní lidé. Třeba díky tomu, že jsme jim právě my ukázali cestu jak jimi být.
