Jako PR manažerka, zabývající se už čtvrtým rokem touto tématikou, vnímám slaďování jako cestu k osobní svobodě, jako proces, který nám může do života vnést lehkost. Podle mého jde o stoprocentně „proživotní opatření“ . Je to převrat v uvažování mnoha našich zaměstnavatelů, že nejlepší zaměstnanec či zaměstnankyně je ten nebo ta, která přichází do práce první a odchází poslední, je to cesta k životu, kde nejen prací živ je člověk. A je to také převrat v našem uvažování. Podvědomě tedy ve svých návrzích materiálů propagujících „slaďování“ hledám vzdušnost, lehkost, pohyb, dávám do souvislostí prvky zdánlivě nesouvisející a hledám ten nejvýstižnější obraz pro tento proces, který zní tak sladce…
Není to tak dlouho, kdy jsem seděla nad fotografiemi a slogany do nového připravovaného letáku o slaďování „Čím jste a čím byste chtěli být“. Vybírala jsem ty nejlepší fotky a hrála si se slovy, abych se co nejlépe dotkla tématu. Z úvah mě vytrhl telefonát. Volal mi můj muž. Ptal se, jestli přijdu domů nebo jako vždy budu spát v práci. Bylo půl jedenácté v noci a on narážel na mé pozdní příchody v posledních dnech. Odpověděla jsem, že jsem za chvíli u něj a dál si hrála se slovíčky napsanými na kouscích papírků.
„Pracujete?“, „Bavíte se?“, „Žijete?“ vypadlo na mě z hromádky slov. Bylo půl jedné a mně ujelo poslední metro. A já si tam v té setmělé kanceláři uvědomila, že právě pracuji a taky se bavím. A že mám kliku – mám práci, ve které si můžu hrát, práci, která mě opravdu baví, ale taky se mi do mysli vkrádala otázka, jak je to s mým životem? Ano, jedna hodina v noci s sebou přináší nejrůznější myšlenky, bohužel i ty sebezpytující… Nejinak tomu bylo i u mně.
Organizace, pro kterou už delší čas pracuji, nejen, že slaďování hlásá a nabádá k němu zaměstnavatele i zaměstnané, ale ona sama je vůči svým vlastním zaměstnancům a zaměstnankyním v tomto směru velmi vstřícná. Naše vedení mnohdy až zarputile trvá na dodržování principů slaďování. A já tu přesto teď sedím, dávám dohromady leták, a lístek do kina, které začínalo v sedm, mi nepoužitý leží na stole.
Ano – pracuji a bavím se, ale o slaďování se v mém případě mluvit rozhodně nedá. Do letáku připisuji větu: „Na slaďování osobního a pracovního života máte ze zákona právo“. A současně mě napadá – Žádný zákon nám nepomůže, pokud si my sami nenastavíme rovnováhu mezi prací a životem ve svých hlavách. Napadá mě, že slaďovat může začít každý sám a nemusí být nutně součástí firmy, která tyto principy podporuje. To vlastní přenastavení v hlavě navíc nestojí ani korunu. Jen je nutné si na chvíli sednout a srovnat si život. Na chvíli si pohrát s papírky, na kterých jsou napsané činnosti, které děláme a které bychom dělat chtěli. Dát si dohromady kousky, ze kterých se skládají naše životy a nikdy v budoucnu pak už nezapomenout na žádný z nich.
Jaké bylo moje překvapení, když po chvíli ke dvěma mým osobním papírkům s nápisy PRÁCE a RODINA přibyly další: SPORT, DIVADLO, PÉČE O ZDRAVÍ, RELAXACE, DOBROVOLNICKÉ AKTIVITY, CESTOVÁNÍ, PŘÁTELÉ, LITERATURA. Sestavila jsem si ta slova do kruhu a tak vznikl v půl druhé v noci na mém pracovní stole obraz mého života. Žádný z papírků nebyl větší, žádný nebyl menší. Všechna slova a všechny činnosti, které ta slova zastupují měla v tom kruhu stejně velký prostor. A já si tam nad ránem v kanceláři slíbila, že se pokusím nezapomenout na to, že práce je v mém životě jen jednou desetinou všeho. Pokusím na to nezapomenout – aspoň do příští kampaně ne.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).