Přístup českých médií k cizincům a cizinkám žijícím v České republice by se dal přirovnat k jednání velmi náladového nadřízeného. Dokážou podat konkrétní příklady pozitivního soužití jiných národností s Čechy či popsat diskriminaci jednotlivců, v naprosté většině však vytvářejí o cizincích obraz negativní. Vysledovat můžeme několik důvodů tohoto přístupu.
Povrchnost a neznalost problematiky
Zpravodajstvím o cizinecké problematice se v redakcích zabývají novináři a novinářky, kteří běžně píšou o jiných tématech, nebo redakční elévové. Redakce nepokládají toto téma za důležité a nejsou proto ochotné zpracovávat je kvalitně a objektivně, protože to stojí čas i peníze. Novináři tudíž často ani neví o existenci nevládních organizací, zabývajících se cizineckou problematikou, informace sbírají povětšinou jen od politiků, státních úředníků a policistů. Informují tedy jednostranně. Asi nejtemnějším příkladem špatné práce médií z tohoto důvodu bylo vytváření obrazu čečenských uprchlíků coby lidí, kteří k nám přicházejí za lepším ubytováním a zdravotní péčí. A to v době, kdy Čečenci prokazatelně prchali před válkou a terorem, který v jejich zemi rozpoutala ruská armáda (například při tzv. „začistkách“ Rusové libovolně zatýkali muže nad 13 let, které už potom nikdo živé nespatřil). Rusko bylo v té době za rozsáhlé porušování lidských práv v Čečensku různými institucemi i neziskovými organizacemi opakovaně kritizováno, čeští novináři se však spokojovali s výroky úředníků ministerstva vnitra či cizinecké policie. Viz článek Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií: https://aa.ecn.cz/img_upload/f76c21488a048c95bc0a5f12deece153/Chechens_whipping.pdf
Čtenost, poslechovost a sledovanost jako modla
Především komerční televize, ale i rádia a tisk, mají za to, že jediná úloha médií je dobrý výdělek majitelů. Nic proti zisku, majitelé i redakce by si však měli uvědomovat, že média mají i jinou roli, a sice informační objektivitu, tedy by se měla snažit popsat věci tak, jak se skutečně odehrávají. Absence objektivity umožňuje zvyšovat sledovanost xenofobními výpady, po nichž je ve společnosti poptávka. Sledovanost je tak zaručena. Ani kvalitní žurnalisté to tedy nemívají lehké. Jeden z mých bývalých kolegů, jenž působí v komerční televizi, mi v reakci na „Analýzu českých médií ve vztahu k cizincům žijícím v ČR,“ kterou jsem vypracoval pro sdružení Slovo 21, napsal: „Věřte mi, prosím, že jako novinář to mám s prosazováním antixenofobních a antirasistických reportáží velmi těžké. Prostě proto, že si nemohu dovolit, aby se mnou v některých pasážích reportáže divák nesouhlasil.“ Dodejme, že s novinářskou etikou to nemá společného nic.
Jako příklad takového chování můžeme uvést „zpravodajství“ jednoho z regionálních listů. Jde sice o starší příklad, který však plně odráží dnešní situaci ve sdělovacích prostředcích: „I když v posledních čtyřech letech v Česku pacientů s tuberkulózou mírně ubylo, lékaři přesto upozorňují, že tato infekční nemoc je stále nebezpečná. Vzrůstá hlavně počet nemocných v rizikových skupinách, kam patří cizinci, bezdomovci, lidé ve věznicích a drogově závislí." Proč o nebezpečí tuberkulózy noviny informují, když počet nemocných klesá? Aby mohly ukázat prstem na cizince jako celek a zařadit je do rizikové skupiny vedle bezdomovců, vězňů a drogově závislých.
Redakční xenofobie
Mezi redaktory se samozřejmě najdou i lidé xenofobní či rasističtí. Nedávno například Mostecký deník zveřejnil „reportáž“ jednoho z účastníků neonacistického pokusu o pogrom Romů v litvínovském Janově : http://mostecky.denik.cz/zpravy_region/janov-ocima-ucastnika-pochodu20081021.html. Redakční vysvětlení znělo, že jednostranný blábol jakéhosi neonacisty zveřejňují v zájmu objektivity (sic!). Tento způsob chápání „objektivity“ se pochopitelně týká i cizinců, protože xenofobové mají za nepřátele i je.
Takový postoj se pochopitelně odráží i přímo ve zpravodajství. Zdaleka nejčastěji informují redakce své čtenáře, posluchače a diváky o kriminalitě cizinců. Podle statistik ministerstva vnitra sice 95 procent trestných činů v České republice spáchají čeští občané, mediální obraz ovšem vypadá tak, jakoby 70 až 80 procent měli na svědomí cizinci. Nejde však jen o tento nepoměr, ale i o to, že novináři se navíc dopouštějí dalšího prohřešku proti etice svého povolání: píší komentované zpravodajství, pracují často se slovem tak, aby vzbudili pokud možno co největší záporné emoce vůči cizincům nebo je zesměšnili. Typickým příkladem takové manipulace je třeba věta: „Svědci tady prý někoho v noci viděli, snad to měli být Ukrajinci, ale jsou to pouze neoficiální zdroje.“ Aby autor mohl do článku vtěsnat slovo Ukrajinci, tedy poštvat čtenáře proti cizincům, neváhá použít vlastní fantazie, či, v lepším případě, „informace“ z druhé ruky, což charakterizují výrazy „prý“ a „snad“, které do zpravodajství v žádném případě nepatří.
V médiích se samozřejmě odráží stav české společnosti, která právě prožívá „legitimizaci“ extremismu, nárůst xenofobie a rasismu, ale také obyčejné primitivity a sprostoty pod hlavičkou „boje proti politické korektnosti“. Dobře to lze vysledovat v internetových diskusích pod články o Romech a cizincích. (Viz článek: Rasismus mění společenskou atmosféru : http://kostlan.blog.tyden.cz/clanky/2679/rasismus-meni-spolecenskou-atmosferu.html.)
Na svědomí to mají i demokratičtí politici, kteří svým chováním vyvolávají krizi důvěry v demokracii. Bez viny ovšem nejsou ani sdělovací prostředky. I ty by si měly uvědomit, že společenskou atmosféru nejen odrážejí, ale i spoluvytvářejí. Jak se bude většina chovat k menšinám, záleží i na nich.
František Kostlán, publicista - Autor se věnuje vztahu českých médií k cizincům dlouhodobě. Mimo jiné vypracoval i několik analýz pro sdružení Slovo 21. Například:
Analýza českých médií ve vztahu k cizincům žijícím v ČR - 2001 : http://new.ecn.cz/index_asp.stm?x=/soc/Lidska_prava/texts/2002/MLP1_4-1Tisk_a_cizinci.html
Analýza českých médií ve vztahu k cizincům žijícím v ČR - 2003 : http://www.worldonline.cz/mult/mult_center_030505.597865.html
Foto: http://ec.europa.eu/
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).