Situace se hodně změnila, až když Česká republika začala jednat o vstupu do EU. Podle mého názoru byly stěžejní změny v zákoníku práce: musely se implementovat například antidiskriminační paragrafy a zákaz sexuálního obtěžování. Živě si vzpomínám na neuvěřitelné švejkovské debaty v parlamentu, kdy především pánové, ale i některé dámy, zejména jev sexuálního obtěžování zlehčovali a zesměšňovali. Což mělo ovšem pozitivní dopad: tato témata konečně uchopila média. A například Magazín Mladé fronty tehdy přinesl anketu, ze které vyplynulo, že velké množství žen v ČR nežádoucí sexuální obtěžování zažilo. I ostatní média začala dávat prostor diskuzím, zda to či ono evropské opatření týkající se postavení žen a mužů ve společnosti je skutečně nutné či nikoli.
Od té doby se problematika rovnosti žen a mužů stala legitimní součástí veřejné debaty. Svoji roli sehrálo určitě také to, že se objevila generace novinářek, které buď nějakou dobu pobývaly v zahraničí, nebo se možná s určitým druhem diskriminace v zaměstnání setkaly na vlastní kůži.
Evropská unie je ovšem přínosná ještě v jedné nezanedbatelné věci, jíž jsou finanční zdroje. Poté, co se ČR zapojila například do programu EQUAL, vznikla řada nových organizací zabývajících se nejrůznějšími aspekty rovnosti pohlaví, a organizace již existující měly konečně možnost žádat financování na víceleté projekty. Ne že by situace byla úplně ideální, nicméně lepší něco než vůbec nic. Škoda také je, že fondy jsou zaměřeny téměř výhradně na problematiku spojenou s trhem práce a na projekty jiného druhu se prostředky prakticky nedaří nalézt. Nicméně právě evropské projekty umožňují obrovskou výměnu zkušeností starých i nových členských zemí. A to je nakonec k nezaplacení.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).