Pracuji v organizaci, která intenzivně pracuje se stereotypy a pokouší se je zpochybňovat. Musím však říci, že jsem se za celou dobu svého působení v této oblasti nesetkala s tak silným stereotypem, jakým je odpor k jeslím. Jde v podstatě o celonárodní záležitost, na níž se téměř zázračně shodnou psychologové a psycholožky (alespoň ti, kteří jsou tak hlasitě slyšet), média, matky a otcové, a v podstatě celá veřejnost. To mě přirozeně nutí postavit se k věci alespoň trochu kriticky. Velká část z nás, kterým je přes třicet let, právě takovým zařízením prošla. A nezdá se mi, že bych byla obklopena patologickými jedinci neschopnými citového života a komunikace.
Také v Evropě jsou zařízení péče o nejmenší děti poměrně běžnou záležitostí. A trendem není jejich likvidace, naopak: například v Německu se dnes otevírají nová.
Problém nejspíš nespočívá v tom, že by se o dítě mladší 3 let staral někdo jiný než rodič (stejný pocit má nejspíše velké procento českých rodičů, kteří se pokoušejí umístit dvouleté děti do mateřských škol). Problémem bude nejspíše způsob péče. Nadále se tedy zaměřím na jesle městské, protože jsou pro pracující ženu nejpřijatelnějším řešením, jak sladit práci a rodinu, a nejsou zoufale drahé jako další možnosti - soukromé jesle či hlídání dětí.
Upřímně přiznávám, že jsem se rozhodla své dvě malé děti do jeslí též neumístit, ač jsem pracující matka. Důvod byl naprosto jednoduchý. Jesle jsou od roku 1989 systematicky vytlačovány na pokraj zájmu, jejich počet poklesl na minimum. S touto okrajovostí je samozřejmě spjata snižující se poměr finančních prostředků vynakládaných na jejich provoz, vzdělávání sester (jesle jsou bohužel stále řazeny pod zdravotnická zařízení: dítě je pacientem), rozmanitost akcí pro děti atd. Nechci, aby mé dítě přebírala do péče zdravotní sestra v bílém, když je úplně zdravé, nechci aby mé dítě nosilo stejnokroj (i když, světe div se, 17 let po pádu železné opony, v roce 2006, se od nošení stejnokrojů v jeslích v ČR upustilo). Vadí mi, jak současné jesle fungují - na okraji zájmu, s minimálními prostředky, svázané zákonem z roku 1968. V žádném případě však nejsem odpůrkyní institucionalizované péče o děti mladší tří let v malém kolektivu. Vím, jak je to pro dvouleté dítě stimulující. Vím, jak je pro ženu důležité pracovat.
Člověk by v životě měl mít možnost volby. A jesle volbu umožňují. Usnadňují ženám, které o to mají zájem, návrat zpět na pracovní trh a neberou nic ženám, které raději zvolí zůstat doma. Sama si dokáži představit, že jesle by pro mě také nemusely být volbou, ale jedinou možnou záchranou. V případě, že by se něco stalo mému manželovi, nebo by se naše manželství rozpadlo, a já se pokusila zachovat své rodině stávající životní standard...
Při představě odsouvání důchodového věku díky stárnoucí populaci v Evropě si lze těžko představit, že budeme moci praktikovat hlídání babičkami, jak bylo zvykem. A nutno říct, že nevidím až zase tak markantní výhodu toho, že by o mé dítě pečovala babička, než kdyby bylo v malém kolektivu s prima tetou, která by jej všestranně, zodpovědně, kreativně a ráda rozvíjela.
Reakce oponentky Rut Kolínské:
Stereotyp zvaný "odpor k jeslím" považuji za mylné označování problému, který je jádrem diskuse kolem péče o děti do tří let. Základem sporu není, kde má být dítě hlídáno, ale odkdy a za jakých podmínek. Psychologové upozorňují, že je nutné rozhodovat se podle dítěte: každé se jinak vyvíjí a různě se chová. To potvrdí každá zkušená matka více dětí. Pro některé dítě může být odloučení od rodičů natolik stresující, že mu ani superstimulující prostředí, ani úžasná "hlídací teta" (někdy dokonce ani hodná vlastní babička!) nepomůže stres překonat. Podobně bych varovala před nadhodnocováním životního standardu. Volbu péče o vlastní dítě by každý rodič měl velmi pečlivě vážit s ohledem na jeho vývoj, povahové vlastnosti a schopnosti. Ekonomické důvody by měly být brány v úvahu pouze v případech opravdové nouze.
Samozřejmě považuji za nesmírně důležité, aby rodiče měli pestrou škálu možností, jak svoji volbu uskutečnit, včetně volby zůstat s dítětem doma.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).