Americká socioložka Gaye Tuchman v roce 1978 popsala jev, který nazvala symbolická anihilace. Jde tu o to, že média systematicky pokřivují obrazy různých společenských skupin, nebo o nich prostě mlčí. Řada kritických výzkumů ukazuje, jak média stereotypně zobrazují lidi podle jejich pohlaví, barvy pleti, národnosti, zdravotního stavu, sexuálních preferencí či názorů. Jsou média špatná, nebo tomu nejde zabránit?
Symbolická anihilace, tedy jakési pomyslné zničení dané skupiny ve světě tvořeném médii, má tři složky: vynechání (o skupině se prostě nemluví), trivializace (zjednodušování a banalizace problematiky jako např.: „Romům se nechce pracovat“) a odsouzení (média skupinu zobrazují negativně: „Homosexualita je nemoc“).
Nejjednoznačnějším důkazem pro vynechání a nedostatečnou reprezentaci v médiích jsou kvantitativní výzkumy. Jsou schopny třeba ukázat, že na titulních stránkách novin se objevují především bílí bohatí muži a že role, které v médiích hrají ženy, Romové, černoši nebo vozíčkáři jsou velmi omezené. Například výzkum českých médií z roku 2004 (Člověk v tísni) ukázal, že na titulních stránkách dvou velkých českých deníků, MF Dnes a Lidových novin, se na fotografiích objevovali zhruba v 70% muži. A zatímco u mužů šlo především o konkrétní osobnosti (politici, sportovci apod.), jedna třetina zobrazení žen byla bezejmenná a čistě ilustrativní.
Podobné je to u zobrazování etnických menšin a ne-bílých lidí. Existují výzkumy, které srovnávají svět mediálních obsahů a realitu a ukazují třeba, že v USA jsou v televizi zobrazováni černoši a hispánci mnohem častěji jako pachatelé zločinů a naopak mnohem méně jako policisté a ochránci spravedlnosti, než jak je tomu ve skutečnosti.
Ostatně porušování pravidel, zločin a násilí jsou oblastí, kde lze symbolickou anihilaci jasně sledovat. V osmdesátých letech 20. století prováděla výzkumná skupina George Gerbnera v USA velký výzkum o násilí v televizi. Jedním ze zjištění bylo, že pokud byla televizní postava starší chudá černoška, její šance přežít první hodinu pořadu byly nulové.
I o třicet let později, v České republice, jsou role mužů a žen coby pachatelů a obětí stále jasně rozvrženy. Viděli jste aktuální animovanou kampaň pražského Dopravního podniku, která má cestující vychovávat k ohleduplnému chování při přepravě? „Padouchem“ v každém příběhu je muž (hlučný fanoušek, majitel nebezpečného psa či velkého batohu), obětí je vždy žena (tedy až na uniformovaného pracovníka MHD, pochopitelně). Nedávný výzkum časopisu BRAVO zase ukázal, že černí muži jsou zobrazovaní téměř vždy pouze v roli drsných raperů, co se pohybují na hraně zákona.
Proč to dělají? A
uvědomují si to?
Mediální studia se dlouho snaží najít odpověď na otázku, proč média tak nerovnoměrně reprezentují realitu. Odpovědi jsou různé, od ekonomických a technologických faktorů až po ty politické.
Média často tvrdí: „dáváme lidem to, co chtějí.“ A jak to tak vypadá, lidé nejspíš chtějí krásné a svůdné ženy a drsné nemluvné muže, zženštilé gaye a černé dealery drog. Ačkoliv argument o uspokojování poptávky není tak úplně adekvátní, přece jen platí, že média nejsou jediná, koho ovládají stereotypy, publikum je jich taky plné. A pokud mediální obsah neodpovídá očekávání (založeném na stereotypech), nemusí být publikem dobře přijat. Ostatně, komerční média se snaží maximalizovat svůj zisk, a tak často jen opakují už osvědčený recept.
Média však nejsou jen zrcadlem skutečnosti, případně poptávky.
Média sama svou mediální realitu tvoří, protože v jistém smyslu je realita vždy
jen příběh, který někdo vypráví. A každý příběh odráží něčí názory a zájmy. V
médiích jde o zájmy a názory vlastníků, šéfeditorů, redaktorů, grafiků,
scénáristů a dalších a dalších stovek profesí a lidí, kteří média tvoří. A
nejde o pouhou cenzuru a manipulaci s obsahem podle zájmů majitele média. Jde o
to, že na důležitých postech pracuje poměrně homogenní skupina lidí (bílí
vzdělaní muži ze střední vrstvy), která sdílí určité postoje ke světu. V
Rozmanitá neznamená
stejně vlivná
Proud mediálních sdělení však pochopitelně není jednolitý, dnes existuje řada „menšinových“ médií, ať už v tištěné či elektronické verzi. Díky stále se rozšiřujícímu přístupu na internet je možné vyhledávat si informace, číst články či sledovat videa z druhého konce světa a s takovým obsahem, který je pro nás přijatelný, důvěryhodný a nediskriminační.
Na druhou stranu, žijeme v jisté kultuře, v jistém místě a čase, jež jsou formovány velkými, především celonárodními médii jako televize, rozhlas, velké deníky či plošné reklamní kampaně, které stále mají tu moc tvořit, či přetvářet naši realitu. A tak, i kdyby si romská ženská aktivistka na vozíku vyhledávala na internetu mediální obsahy, které pro ni jsou relevantní, vždy bude ovlivněna i velkými médii, ačkoliv ta podle ní mohou být rasistická a sexistická. Na třicet let starý pojem symbolická anihilace tedy ještě zapomenout nemůžeme.
Zdroje:
Tuchman, Gaye: The symbolic annihilation of women by the mass media. In Tuchman, G., Daniels, A., Benet, J. (Eds): Hearth and Home: Images of Women in the Mass Media. Oxford University Press, New York, 1978. 3-38.
Člověk v tísni: Gender a média. 2005.
www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly2/07_gender/IKV2_07_04_gender_a_media.pdf
Dixon, Travis L.:
Racialized portrayals of reporters and criminals on local television news. In:
Lind, Rebecca Ann (ed.): Race/Gender/Media: Considering Diversity Across Audiences,
Content, and Producers. Allyn & Bacon, 2004. 132-139
Homoláč, Jiří a Karhanová, Kamila: Protěžují
novináři Romy? Filozofická fakulta UK 2001. Dostupný z: http://ulug.ff.cuni.cz/projekty/mensiny/mlada_fronta_dnes.htm,
(15.10.2008)
Griffin, Em: A First Look At Communication Theory. McGraw-Hill, Inc.,
1991.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).