x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Systémové aspekty duševního zdraví pracujících v sociálních službách a možnosti supervize

28.2.2021, Jakub Černý, sociální pracovník, psycholog, Fakulta sociálních studií, Ostravská Univerzita a Marie R. Horák, sociální pracovník*ce a odborář*ka, Ostrava

Pomáhající pracovníci a pracovnice patří od dob systematického zkoumání syndromu vyhoření k těm, jejichž duševní pohoda zasluhuje větší pozornost. A to zejména v období bezprecedentní společenské krize, jakou představuje současná pandemie.

Obvykle ve sdělovacích prostředcích slýcháváme o pracujících ve zdravotnictví, u policie, záchranářích a záchranářkách. Méně už o sociálních pracovnících a pracovnicích, a především pak o pracujících v sociálních službách. Ty se bez ohledu na pandemii ve své profesi potýkají s balancováním několika tlaků, které si mohou brát daň na jejich duševním zdraví. Těmito tlaky bývají obvykle věci jako: setkávání se s náročnými lidskými situacemi, podprůměrné platy, nedostatečné personální a materiální zdroje pro řešení obtížných situací, stoupající byrokracie, etické konflikty nebo konfliktní nároky organizace a donorů na jedné straně a potřeb klientů a klientek na straně druhé. Sociální práce a práce v sociálních službách obecně zkrátka klade velké nároky na duševní hygienu a prevenci vyhoření, a zároveň dlouhodobě trpí nedostatkem zdrojů a podpory, které by si zasloužila. Antropolog David Graeber v tomto rozporu spatřoval jednu z charakteristik dnešní doby, tedy že současný společenský systém se stará a oceňuje jen velmi málo práci, která je pro společnost sice klíčová, ale typicky je založena na principech péče a solidarity a je častěji vykonávaná ženami. Situace, které přispívají k pocitu vyhoření na pracovištích přitom mohou mít různou povahu vzhledem ke konkrétní oblasti praxe.

Jednou z nejhůře zasažených oblastí praxe sociální práce v době pandemie jsou pobytové služby, ale i terénní služby pro seniory, seniorky a lidi se zdravotním hendikepem. Sociální izolace, hraničící někdy až se segregací, která postihla jejich klienty a klientky, klade mnohem větší nároky na emoční účast v životech převážně starších lidí nebo lidí v pobytových službách. Těm se omezil jejich už tak úzký sociální svět na obrazovku počítače nebo mobilu. A to pouze v případě, že ještě zvládnou jejich obsluhu. Zajištění kontaktu tak zůstává ve větší míře na bedrech sociálních pracovníků a pracovnic a dobrovolníků a dobrovolnic. 

Izolace v době pandemie

Na pracující v domovech s pečovatelskou službou nebo v seniorských domovech působí dvojí efekt. Na jedné straně se setkávají s tím, že spoluzažívají izolaci se svými klienty a klientkami. Musí dodržovat vysoké standardy ochranných opatření, vázne komunikace v týmu, který je nucen potkávat se online, a mají mnohem obtížnější přístup k podpoře, kterou ve standardním režimu představují supervize a porady. Na druhé straně musí čelit tlakům, které testují jejich schopnost a vůli zůstat pro své klienty a klientky empatickou lidskou bytostí. Bytostí, která s nimi navazuje komplexní pomáhající vztah. Ten je přitom základním nástrojem, se kterým sociální práce disponuje. Tyto tlaky mají svou zjevnou i méně zjevnou rovinu. Tou zjevnější je v současné situaci to, že lidé, o které pečují, jsou v krizi, nebo dokonce umírají, mnohem více než dříve, což samo o sobě představuje velký emoční nápor, který by zasluhoval obrovskou pozornost a péči. Jelikož jde v sociální práci především o navázání vztahu, kterého jsou vždy účastni minimálně dva lidé, izolace klienta/klientky nebo jeho/její předčasná smrt, může vyvolávat stejné pocity smutku, ale i bezmoci, jako by se jednalo o blízkého člověka. Tu méně zjevnou rovinu pak představuje konfrontace s důsledky odlišného, často ekonomizujícího pojetí péče u některých zadavatelů a provozovatelů, které už tak krizovou situaci zhoršuje, nebo přímo vytváří tím, že nezohledňuje specifické nároky současné situace. Na jaře jsme takto pocítili bezprecedentní zanedbání podpory pobytových služeb ze strany Ministerstva sociálních věcí. Běžně se objevovaly případy, kdy si pracovníci a pracovnice museli sami zajišťovat ochranné pomůcky a suplovat tak nepřipravenost státu, aniž by jim někdo tuto roli následně kompenzoval. 

Bezmoc z odcizení

Tato méně zjevná rovina je pro pracující v sociálních službách o to těžší, že s ní nemohou obvyklými nástroji tolik udělat, i když vědí mnohem lépe než management, co by pro jejich klienty a klientky mohlo být v tu chvíli dobré. Znají jejich trápení, režim a drobné zvyklosti, které jim zpříjemňují den. Když potom dojde ke koncepčním změnám bez ohledu na jejich hlas a pocitový komfort klientů a klientek, hovoří o tom některé pracovnice a pracovníci jako o momentu bezmoci. Například pečovatelky jednoho domova pro zdravotně hendikepované hovoří o pocitu bezmoci, když nastala na pracovišti situace, při které bylo v kratší době přestěhováno několik klientů a klientek mezi odděleními bez ohledu na vybudovaný vztah s místním personálem, který trval víc jak 10 let, a který se přesunem přerušil. Pojetí péče vycházející čistě z její ekonomizace a efektivizace tak často nepřeje tomu, co je pro pomáhající práci klíčové a proč mnoho lidí v těchto službách i za velmi špatných finančních podmínek pracuje. Svou práci mají rádi právě kvůli lidské a emoční rovině. Převážení instrumentální povahy sociálních služeb tak ústí nejen v jejich nekvalitní a odcizené pojetí, ale bere si také svou lidskou a psychologickou daň v podobě vyčerpání a bezmoci u pracovníků a pracovnic v první linii, kteří si v lepším případě hledají jiné zaměstnání, v horších případech končí na neschopenkách nebo v praktickolékařských či psychiatrických ordinacích. 

Otázkou zůstává, nakolik jsou tyto emočně, ale i tělesně náročné situace zvladatelné obvyklými prostředky podpory týmu v sociálních službách, jako jsou supervize nebo vzdělávání. Ze zkušenosti autora a autorky tohoto článku supervize a vzdělávání v inovativních přístupech může být důležitým nástrojem ve chvíli, kdy v organizaci fungují alespoň základy demokratického procesu, na kterém jsou supervizní setkání založena. Tedy, že témata a problémy identifikované v supervizi různými členy a členkami týmu na různé úrovni hierarchie jsou relevantními podněty, kterým je dán hlas a prostor. Pokud se podaří, aby supervize byla prostorem, ve kterém se lidé v týmu, potažmo v organizaci, vzájemně slyší, tak je možno čelit společně různým výzvám. Tento ideální stav ovšem není vždy úplně samozřejmý. Existují i organizace nebo týmy, kde panuje obava, že supervize slouží jako prodloužený nástroj vedení organizace ke kontrole zaměstnaných a může být vnímán jako další povinnost v už tak přetíženém režimu. 

Kritickou sociální prací k systémové změně

Záleží také na přístupu supervidujících, nakolik jsou schopni rozšířit čistě psychologickou perspektivu (tedy, že např. vyhoření souvisí především s osobnostním a komunikačním nastavením týmu) a zaujmout i emancipační pozici ve vztahu k systémovým nebo strukturálním okolnostem psychicky náročných situací v práci. Tento přístup, opírající se například o kritickou sociální práci, může vést k podpoře jednotlivých osobností, nebo celého týmu, směrem k tomu, aby svou zkušenost s útlakem nebo emocemi různého typu vztahujících se k práci politizovali. V praxi to znamená, že se například u velkých hierarchických organizací můžeme společně bavit o tom, jak vstoupit do odborů a kolektivně požadovat změnu podmínek, které vedou k vyhoření a únavě v práci. Už samotný proces kolektivizace a identifikace systémových příčin nepříjemných emocí, které se do té doby zdály být privátní, může vést ke zlepšení situace, jak dokládají zkušenosti různých svépomocných skupin. U menších organizací, které, spíš než vnitřním hierarchiím a omezením, čelí vnějším podmínkám, může podpora směřovat k medializaci témat a upozornění na to, s čím se pracovníci a pracovnice i klienti a klientky potýkají, nebo k cílené advokacii u samospráv a zadavatelů vedoucí k jejich větší podpoře. 

Podpora pracujících v sociálních službách a prevence jejich vyhoření má samozřejmě mnoho dalších a skloňovanějších rovin, které se více týkají osobních a komunikačních nastavení v týmu i jednotlivců a jednotlivkyň. Tyto roviny bychom tímto článkem nechtěli nijak bagatelizovat. V současnosti například funguje bezplatná psychoterapeutické podpora pod iniciativou „Dělám, co můžu“, která nabízí psychoterapii pracujícím v první linii. Tyto důležité prvky podpory nicméně málokdy míří na systémový a politický aspekt duševní pohody pracujících v sociálních službách, který nám přijde klíčový a v textech o vyhoření málo přítomný. 

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *