Režisérka Michaela Pavlátová byla klíčovou postavou letošního Femina Filmu. Její nový film Děti noci slavnostně zahájil festival, film Nevěrné hry a pásmo animovaných filmů byly promítány v rámci pocty této režisérce. Ve festivalovém katalogu jsem v anotaci k Dětem noci našla následující: „Režisérku Pavlátovou, podle jejích vlastních slov, na scénáři zaujala nejvíce intimita, ztišení a důkladné soustředění na jednu postavu.“ Podobný pocit jsem si odnášela z našeho rozhovoru. Ač energický a vtipný, nepostrádal důvěrnost, kterou jsem vnímala jako dárek – o to příjemnější, oč nečekanější.
Váš film Děti noci slavnostně zahajuje Femina
Film. Snímku Nevěrné hry byla udělena pocta. Co to pro Vás znamená v
kontextu tohoto filmového festivalu, který se definuje jako festival filmů o
ženách a od žen?
Je to ohromná pocta, že jsem byla vybraná, že festival zahajuji, to samozřejmě. Je mi jasné, že žen, které by tu takto mohly být, je mnoho. Tak jsem ráda, že to takhle padlo na mě. Jinak si ale nejsem jistá – což nebude vůči tady tomu festivalu vyznívat moc dobře – když jsou festivaly takhle rozdělované. Tady jsou filmy o ženách nebo jenom od žen?
Festival má v názvu, že jsou tu filmy o ženách a od žen.
Já to říkám z toho důvodu, že jsem byla na festivalu
animovaného filmu ve Vídni, který se jmenuje Tricky Women. Tady jsou filmy
právě jenom od ženských autorek. Samozřejmě jsem ráda přijala pozvání tam jet.
Ráda využívám výhody, že jsem občas zvaná do porot, protože tam potřebují ženu.
Ale na tomto festivalu ve Vídni se mi zdálo, že filmy, které oceňujeme, by na
normálním festivalu, kde by byly filmy mužů i žen, třeba neměly všechny šanci
se na ten festival dostat. Že vlastně tady byla souzena jenom polovina filmů. A
třeba mezi nimi byly nějaké výborné, které by i ty smíšené festivaly vyhrávaly,
ale tam mně tehdy připadalo, že výběr filmů je takto omezený. Ale možná, že
tady se to nenastane, protože tady jsou filmy o ženách a třeba tady budou taky
filmy, které dělali muži. Každé místo, kde se promítají filmy, je dobrá
příležitost. Na druhou stranu neexistuje festival mužských filmů a asi by se
nám to nelíbilo, kdyby existoval, tak proto mám pořád v sobě tyto otázky.
Když porovnám vaše filmy, tak cítím posun od velké
hravosti, ironie a vtipu, které se objevují v těch animovaných. Jako byste se v
těch hraných filmech najednou ponořila do hodně niterných pocitů, skoro až
depresivních nálad...
To mohu jednoduše vysvětlit tím, že oba ty scénáře jsou psané někým jiným. Shodou náhod byly obě scénáristky dívky a oba scénáře byly vážné. Pracovní název Nevěrných her byla Únava, a pracovní název Dětí noci byla Letargie. Čekám, jestli bude triptych a jestli do třetice přijde někdo s nějakým dalším ženským scénářem, který se bude jmenovat Úmor, Hnus anebo Smrt (smích). Nebo tak nějak. Mně se na obou těch scénářích líbila jejich civilnost a uvěřitelnost. Takový ten denní život, jak ho známe, a který se v animaci zas tak dobře nevyjadřuje. Mně pozorování obyčejna hrozně zajímá, jenže v animaci lépe vycházejí věci, co jsou přehnané. A taky za animované herce musí mluvit více akcí. Kdežto herec, ten se může vyjádřit jenom pohledem. Jeho pohled může vyjadřovat různé věci, velkou škálu pocitů. Takže můžete mluvit hlouběji a o vážnějších věcech. U svého úplně prvního filmu, což byla hraná dvacetiminutová povídka ve filmu Praha očima, jsem si psala scénář sama. A tam jsem se snažila dát víc toho, řekněme vtipného pozorování, vedlejších postav, humoru a ironií, ale zjistila jsem, že u celovečerního filmu to funguje jinak. Všechny tyto legrácky jsou nakonec ornamenty, které vás odvádějí od toho, co je důležité. Takže jsem je nakonec sama po své úvaze vystříhala. Je to úplně jiné médium. Animovaný film má velkou výhodu zkratky, metafory a stylizované výpovědi. U „celovečeráku“ se musí vyprávět jiným způsobem. Ale jak jsem říkala, že oba ty scénáře byly vážné, tak je zajímavé, že já když si píšu náměty na hraný film – a byla bych strašně ráda, kdyby se to trošku přiblížilo tomu animovanému vidění, nebo kdyby to bylo trochu veselejší – tak mi z toho stejně úplně samočinně, bez vědomého rozhodnutí, vychází vážné příběhy. Nevím, čím to je. Přestože mám ráda filmy vážné i veselé. Není to záměr, není to rozhodnutí, že bych chtěla točit deprese.
A co vás třeba napadá za náměty, jestli to není tajemství?
Většinou se to týká osamělosti a nefungování vztahů.
Myslíte si, že to nějak rezonuje s vlastní zkušeností
nebo vlastním životem?
To asi jo, přestože většinu života jsem buď vdaná nebo s někým žiji. Není to tak, že bych byla vždy nešťastná, to vůbec ne. Myslím si, že většinu času jsem spokojená, ale tohle je takový podproud, který je ve mně někde zakousnutý. I v den mojí svatby. Vím, že když mi bylo 18, tak se mi strašně líbil jeden kluk. Byl o hodně starší, a ten mi říkal takovým dramatickým hlasem, aby byl zajímavý: „Každej je vždycky sám. I když jsi s někým, vždycky jsi sama.“ A já jsem říkala: „To není pravda, vždyť jsme tady spolu a je to tak hezký.“ Ale pak jsem ten pocit také získala, což ovšem nebrání tomu, že dokážu být s někým jiným šťastná. Ale stejně, stejně tam někde je něco takového usazeného.
Dá se skloubit u žen - režisérek kariéra a rodina?
Květa Jeriová ve své řeči zmiňovala, jak to mají ženy - sportovkyně těžké s výběrem partnera. A čím jsou lepší v tom sportu, tím to mají těžší. Málokterý muž vedle sebe snáší úspěšnou ženu. A taky je věk pro založení rodiny u sportovkyň totožný s věkem, kdy jsou nejvýkonnější ve své kariéře. Já jako režisérka s tím věkem nemám problém. To, že nemám děti, je spíše věc náhody, řízení osudu, toho, že jsem po tom mít děti netoužila takovou silnou měrou, abych to dokázala v pravý čas odhadnout a říct: „Tak, s tímto mužem z toho asi nic nebude, tak si teď najdu někoho, s kým je možné si rodinu založit.“ A tak jsem to nějak prošvihla.
Ale není to tak, že by mě to trápilo. Co mě spíš trápilo, a opakovalo se to mnohokrát během mého života, bylo, když je žena úspěšná, a je úplně jedno v jaké oblasti, tak to muži obvykle moc rádi nemají. Možná jsou ženy, které dokáží svůj úspěch víc maskovat nebo s ním lépe nakládat, aby se muži necítili méněcenní. A to nebylo tak, že já bych nějak stavěla na odiv, jak se mi daří. Prostě jsem dělala svoji práci. A shodou okolností a náhod jsem v ní měla docela štěstí a podařilo se mi za ni dostat i určité uznání. A vím, že už to těžce nesl i můj první muž. Čím se člověk cítí uznávanější, jistější, tím se cítí svobodnější, a už si chce trochu víc určovat, co se mu libí a co se mu nelíbí, a to je někdy v partnerství těžko zkousnutelné pro tu druhou stranu.
Jednou mi jeden můj partner řekl, že by si přál, abych byla raději nějaká sekretářka. To bylo tím, že on byl náhodou malíř, takže byl také na výtvarném poli, a nedařilo se mu tak, jako mně. Tak jsem dlouhou dobu žila s člověkem, který se najednou začal se mnou porovnávat a já jsem byla úspěšnější než on. Pořád jsem mu říkala: „Tak z toho měj radost, to je báječné, já mám radost z každého tvého úspěchu.“ Nakonec to dopadlo tak, že jsem třeba někde vyhrála cenu nebo o mně vyšel článek, a já jsem mu to radši zatajila, aby si nepřipadal blbě. A pak jsem si říkala: “Tohle už není přirozené. Už se tak hrozně potlačuji, že to vlastně nejsem já.“ Mně je jasné, že v každém vztahu nemůže člověk stále uplatňovat svoje já, takhle hloupá nebo arogantní nejsem. Vždy musí někdo někde ustoupit. I v tom sebevíc harmonickém vztahu. Nikdy si nemůžete dát úplnou volnost. Vždy se musíte tak jako hlídat... Teď jsem se do toho úplně zapletla (smích). Mně by se líbilo, kdyby mohl být člověk sám, a zároveň se mu nestýskalo. To si myslím, že by bylo fajn.
V jedné recenzi na Nevěrné hry jsem našla zmínku o
tom, že jak Eva, tak Peter jsou sobečtí, což se mimo jiné odráží v tom, že si
nepořídí dítě, nezaloží rodinu. Musím říct, že mě to dost rozčílilo a zase jsem
si uvědomila, jak je tu stále přítomný důraz na to, že správný život má vyústit
v rodičovství atd.
Ano, s tím se tady u nás setkáváme strašně často. To je právě příjemné na těch zemích na západ, že tam to takhle nemají. Že by smysl ženy byl v tom, aby měla děti. Je to důležité a je to strašně krásné mít dítě, ale myslím si, že jsou i jiné možnosti, a že to není povinnost. Stejně tak se můžeme ptát, jestli není sobecké, když lidé děti chtějí mít? Mně se zdá, že děti jsou, nebo bylo by to hezké, kdyby děti byly z lásky. Ne že je člověk povinen je rodit.
To souhlasím. Mám pocit, že to je nastavené tak, že by
žena měla mít děti nebo kariéru, ale málokdy je to nastavené tak, že by mohla
mít obojí, ačkoli jedno nevylučuje druhé. Ale v okamžiku, kdy dělá kariéru, tak
je to kariéristka, která obětovala rodinu, zatímco když si vybere rodinu, tak
je to v pořádku a už nikdo neřeší, že nemá třeba takové uplatnění, jaké by
chtěla mít.
Já jsem také četla, že jsem dala přednost kariéře. Nedala jsem jí přednost, ale prostě to nějak takhle vyšlo. Někteří lidé v sobě mají silnější mateřský pud a někteří zase slabší. Možná bych děti třeba měla, když bych potkala ty muže v jiném složení nebo v jiném pořadí. Možná, že kdybych potkala svého prvního muže daleko později, tak že bych to s ním nějak vydržela, protože bych trošku začala děti chtít a i on je chtít mohl. Někteří muži, se kterými jsem byla, děti mít nechtěli nebo je už měli anebo je už mít nemohli. A já si říkala: „Ale to jedno, já ho miluji a to je pro mě důležitější.“ Takže se to tak prošvihlo. A na to, abych nějaké děti adoptovala, na to jsem sobecká. Nějak si to nedovedu představit. Slyším, že to zní sobecky, protože k tomu bych se neodvážila.
Když se vrátím k vašim hraným, ale možná i animovaným
filmům, mám takový dojem, že tam často vytváříte paralelní příběhy. Ačkoli to
není ústřední téma a možná to ani nemá smysl pro katarzi hlavního příběhu, tak
tam existují další postavy a jejich osudy...
Asi jo. To bylo i v Dětech noci. My jsme to pak vystříhali. Jak tam byla ta holčička – to není chlapeček, ten zloděj, to je holčička – tak záběrem na ní film začínal a končil. Ona byla takové alter ego Ofky, hlavní hrdinky. Ve filmu bylo víc takových obrazů, kým Ofka byla nebo kým by mohla být, které jsme pak vystříhali, protože ve scénáři to fungovalo, ale ve filmu ne. V té holčičce Ofka viděla to, kým byla. Pak tam byla dívka, která utekla z domova od své matky. Dívka, která je drzá a která se někde spouští s nějakým nemožným klukem, a na které Ofka vidí sama sebe v chování vůči rodičům. V takovém tom vzdoru, který někdy v pohledu zvenčí vypadá směšně. A pak je tam další paralela, to se taky velmi zkrátilo, takže je to skoro nepostřehnutelné, je tam taková dvojice malířů. Ti představovali Ofčin sen, kdy ona by si přála být mezi lidmi, kteří něco dělají, kteří něco tvoří. A pak je tam ještě postava bezdomovkyně. V každé postavě ženy, která se objevuje ve filmu, se Ofka může nějakým způsobem zrcadlit, vidět a reflektovat.
Co třeba postava svobodné matky v Nevěrných hrách?
Měla jsem pocit, že tam je proto, aby Evu nějak usměrňovala.
Ano, to je zase úplně jiný život, připomenutí Evina sobectví nebo nesobectví. Nebo sobectví, které ona takto nevnímá. Eva vlastně nemá jinou starost, než se starat o sebe a o svou kariéru. Tady mluvím o kariéře, ne v tom smyslu, kdy se snažíte něčeho dosáhnout, ale o kariéře jako profesi. Takže to je to, protože děti nemá, co ji zajímá, co ji hrozně baví. A potom je vedle ní žena, která se obětovala, jejíž život je daleko těžší. Když by se to srovnalo, tak Evin život vypadá hrozně plytký a zbytečný, protože na ní nevisí život nějakého dítěte. Není tam žádný existenční boj. To nás vždycky tak nějak postaví do latě, když jsme smutní a nespokojení a pak potkáme někoho, kdo na tom je opravdu špatně, a uvědomíme si, že my na tom špatně vlastně nejsme.
Ještě bych se zeptala na poslední otázku. Když jsem se
dívala na vaše stránky, tak mě rozesmála interaktivní postavička, kterou tam na
začátku máte. Já jsem na ní klikla, protože jsem si myslela, že tam najdu
nějaké informace o vás a rozesmálo mě, když jsem jí tím svlékla svršek nebo jí
spadla punčocha.
Mě to hrozně bavilo dělat. To je postava z Karnevalu zvířat a já vím, jak mám sama ráda, když můžu něco na internetu ovlivňovat. A mě baví být taková nekorektní. Ono to tam nemá úplně co dělat, ale to mě právě baví, když jsou věci trochu zavádějící. Když mám takové stránky, které by klidně mohly být seriózní a mohl by tam být výčet toho, co dělám, a místo toho je tam taková svlíkací bába, tak to je taková provokace, která mě baví.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).