Během přípravy aktuálního vydání online zpravodaje Rovné příležitosti v souvislostech jsem měl možnost přečíst si článek „K nepřenosné části rodičovské dovolené“ od Lucie Přenosilové. Napadala mě během toho řada otázek, které mi nedaly, abych se k nim alespoň ve zkratce nevyjádřil.
Tento text přesto není ani tak bezprostřední polemikou, jako spíše úvahou či podnětem pro ni. Pevně doufám, že podnítí kritickou úvahu i u jiných. Hned zpočátku je však zapotřebí poznamenat, že tento článek není charakteru právního, ale „odehrává se“ spíše někde mezi (převážně levicovou) feministickou kritikou a sociální politikou. Namísto kontinuálního textu, který by mohl působit trochu únavně, jsem zvolil raději formát rozšířeného „desatera“ (reálně třináctera), proč se domnívám, že nepřenosná část rodičovské („dovolené”) má nadále svá opodstatnění.
1) Argumentace MPSV, z níž autorka vychází, že dost dobře nelze „přenést“ něco, co není povinností či závazkem (ale možností pro oba rodiče), je příkladem, jak se z formálně jazykového hlediska práva vyhnout cíli daného opatření. Pokud nemůžeme mluvit o „přenosu“ části rodičovské, tak ji nazývejme povinným sdílením či jakkoli jinak, aby to odpovídalo záměru, jenž sleduje daná směrnice. Tím je zapojení obou rodičů do péče. Jestli budeme institut nazývat nepřenosná část rodičovské či jinak, je téměř lhostejno. Ale ne zcela, viz nadále používané nesmyslné označení mateřská/rodičovská „dovolená“…
Víme ale, jaká je realita. Jen zanedbatelné procento mužů využívá zákonné možnosti nástupu na rodičovskou (dlouhodobě okolo 2 %). Když ale dostaneme do rukou instrument, jak s tím alespoň částečně něco udělat, tak spíše hledáme cestu, jak zajistit, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Skutečně je představa sdílené péče mezi rodiči pro mnohé tak radikální? Ale tak by to přece mělo být, nebo ne?
2) Jestliže tedy není možné „přenést“ rodičovskou ve smyslu pracovního volna („dovolené“), očekával bych, že se tak stane prostřednictvím dané sociální dávky, tj. rodičovského příspěvku. Proč by nemohla být jeho určitá část vázána na „druhého“ rodiče? A nemusí to být stereotypně pouze muž-otec, ale i žena-matka, pokud rodina již využívá možnosti střídání se nebo pečuje-li primárně muž. Ano, rodičovskou ve smyslu garantovaného uvolnění ze zaměstnání by mohli čerpat rodiče současně, pokud jim to domácí rozpočet dovolí (což většinou asi nikoli), ale příspěvek by čerpal jen jeden z nich. V opačném případě by nárok na danou část rodičovského příspěvku zanikl a jeho celková výše by se o tuto část snížila.
3) Oddělení institutu „pracovně-právního“ a „práva sociálního zabezpečení“ (i když nověji spadají obě tyto oblasti do společné disciplíny sociálního práva, alespoň teoreticky…) je určitý „technický“ aspekt ukotvení nároku: a) nároku na „volno“ (leave), nikoli dovolené (vacation) z určitého důvodu, kterým je zde péče o malé dítě či děti a současně b) poskytnutí náhradního příjmu po stanovenou dobu (rodičovský příspěvek), kdy péče probíhá. To, že jsou v ČR tyto instituty vyděleny dokonce do působnosti jiného právního odvětví, nezakládá důvod pro to, abychom o nich takto odděleně také přemýšleli. Jedná se o jednu situaci, která má svoji vnitřní logiku a souvislosti a toto oddělení je tedy do značné míry umělé. Možná je tedy otázkou, zda by nemělo i na právní úrovni vést k užšímu propojení. Doplňuji, že nejsem právník a neznám např. příklady z dalších evropských zemí, tj. do jaké míry je tato „separace“ v právním řádu ČR unikátní či naopak.
4) Za zmínku stojí i fakt, že daný požadavek EU je dán směrnicí, tedy nástrojem sekundárního práva, u kterého se předpokládá integrace daných ustanovení (jejich smyslu), avšak v návaznosti na charakter právního řádu dané země. Distinkci rodičovská (dovolená) vs. rodičovský příspěvek tak lze nahlížet právě jako specifikum českého práva, které by nemělo bránit implementaci daného ustanovení. Naopak toto ustanovení je zapotřebí (formou, nikoli obsahem) uzpůsobit našemu právnímu řádu. Ostatně právě jistá právní volnost v implementaci směrnic EU může být odůvodněním, proč není možné argumentovat při odmítání zavedení nepřenositelnosti jazykovým hlediskem.
5) Neměli bychom se stát otroky hledání odpovědí na otázku jak, protože důležité je ptát se proč a uvažovat o problému komplexně… A to i za cenu rozsáhlejších právních změn, do kterých se podle principu inkrementalismu (zjednodušeně řečeno: „Vezměme, co máme, a upravme to jen tam, kde je potřeba/musíme.“) nikomu ve veřejné sféře nechce. Už proto, že vlastně nikdo ani nezná a nedohlédne všechny souvislosti něčeho, co jsme sami vytvořili. Nemluvě o politické „nepopulárnosti“ některých změn, tím spíše s blížícími se volbami.
6) Do značné míry se jedná o otázku tzv. „politického rozhodnutí“, které se promítá do podoby platného práva. Současně totiž můžeme dodat, že absence či přesně podreprezentace žen (majících častěji zkušenosti právě s „řešením“ rodičovství) v rozhodovacích pozicích a sekundární utváření „mužského práva“ pak vede k ukotvení právních institutů, které svou genderovou slepostí, setrvačností a rigiditou de facto a (a priori) brání jejich změně – s absurdní argumentací v kruhu, jelikož se odkazujeme na právní ustanovení, která jsme sami prosadili (skrze naše zástupce, méně pak zástupkyně). Ale je-li právo slepé k některým skutečnostem, pak vyžaduje revizi, bez ohledu na jeho (mnohdy nesmyslnou) vnitřní strukturu. Možná k tomu nastal čas, i když příležitost využít (právní…) incentivy EU byla patrně v ČR definitivně promarněna…
7) Nejsem zcela přesvědčen o tom, co autorka v článku naznačuje, tedy že cestou je spíše podpora dostupnosti zařízení předškolní péče o děti a flexibilních forem práce. Samozřejmě, tato opatření jsou nezbytná a měla by být pro všechny vlády elementární (a mají i pozitivní ekonomický dopad, na což by mnohé pravicové vlády mohly slyšet) a pochopitelně pomohou všem pečujícím osobám, v praxi tedy zejména matkám. Ale povedou dostupné flexibilní formy práce a zařízení péče o děti k přímé motivaci mužů-otců, aby se péče aktivně účastnili? Snad nepřímo, ale nijak neobsahují právě onen požadavek, sdělení a hlavně právní apel, že péče o dítě je odpovědností obou rodičů!
8) Čeho se tedy reálně bojíme? Toho, že zaměstnavatelé se budou muset vypořádat s tím, když jim muž-otec odejde na 2 měsíce ze zaměstnání? A proč se nebojí, když jim odchází na stejnou či delší dobu žena? Jsou snad muži hůře nahraditelní než ženy? Nebo jsou 2 měsíce příliš dlouho na dočasné volno, ale příliš krátká doba pro hledání náhrady? A proč takto nekalkulujeme, když odchází žena na mateřskou a rodičovskou? Vždyť i ona se může vrátit velmi brzy, když bude mít zájem (a hlavně mít k tomu i adekvátní podmínky…). A co když se rodiče budou střídat pravidelně, což už ostatně mohou? To bude pro zaměstnavatele jistě ještě komplikovanější… Co jsou tedy oprávněné požadavky vyplývající z podstatného zásahu do provozu organizace, a co jsou spíše obavy z nabourání zažitých představ, že když odchází žena, bude to na roky, zatímco když bude odcházet muž, bude to na pár měsíců? Vždyť tomu může být úplně jinak bez ohledu na pohlaví/gender daných osob… Jen se omezí prostor pro pragmatické znevýhodnění jednoho z pohlaví/genderů a budeme o lidech muset uvažovat individualizovaně. Konečně.
9) Presumované odvozování výše rodičovského příspěvku od příjmu vnímám jako vysoce problematické z mnoha důvodů a úhlů pohledu. I z pohledu principů sociální politiky a architektury systému sociální ochrany/zabezpečení se z takových dávek stává jakési kvazi sociální pojištění. Přitom dávky státní sociální podpory (tedy státního zaopatření) vychází z logiky, že mají být hrazeny státem z důvodu veřejného zájmu, kterým je (zde) zajištění kvalitní péče a výchovy dětí jako „investice“ do budoucí generace.
Dávky odvozené od příjmu, jakkoli nespadající přímo do sociálního pojištění, tak tvoří jakýsi přechod směrem k jejich liberálně ekonomickému pojetí a přehlíží situaci nízkopříjmových skupin, které (včetně jejich dětí) budou doplácet na skutečnost nízkého (či dokonce absentujícího) příjmu, což nemusí být dáno jejich vlastním přičiněním, ale druhem práce, strukturou ekonomiky, lokalitou a dalšími faktory.
10) Nemluvě o tom, že – a to je argument na který by mohli slyšet i zastánci, zastánkyní bude asi méně, liberálního, tedy „štíhlého“ pojetí sociálního státu – odvozování těchto dávek od výše příjmu může působit ve svém důsledku protinatalitně. Bude se tedy rodit méně dětí, a tudíž i méně lidí, platících daně a pojištění. A to je něco, co nedává spát právě ani pravicovým politikům a političkám, když už nic jiného, protože v kombinaci se sociodemografickým stárnutím tuzemské populace je to skutečně třeskutá kombinace.
11) Podmínění výše rodičovského příspěvku výší předchozího příjmu je navíc problematické i z dalšího důvodu: pokud víme (a víme), že se lidé rozhodují v řadě situací nakonec převážně ekonomicky („Doma zůstane ten, tedy většinou ta, kdo má nižší příjem.“) pak odvozování výše dávky od příjmu povede k cyklení celého problému, protože ženy mají častěji nižší příjmy než muži. Současně totiž víme, že na ženy častěji negativně dopadají důsledky genderově podmíněného rozdílu v odměňování (GPG, gender pay gap), včetně oné „očistěné“ části, v níž jsou převážně skryty dopady diskriminace. „Doma“ tedy zase nakonec zůstane častěji žena, a bude tak podruhé doplácet na strukturální problémy ekonomiky.
12) Krom toho dobře víme, že odvozování výše určité dávky od principu zásluh převedeného do podoby příjmu ze zaměstnání je polovičaté, jelikož slepě přehlíží objem vykonané domácí, a tedy neplacené práce, Ta je rovněž vysoce genderovaná a v praxi dopadá primárně na ženy (viz tzv. druhá směna).
13) I když ruku na srdce – a v tomto ohledu je mírně jednostranné i opatření navrhované danou směrnicí – pokud nevyužití příslušné části nepřenosné rodičovské bude znamenat ztrátu určitého pensa rodičovského příspěvku, a jestliže současně víme, že se řada rodin rozhoduje nakonec zejména podle financí, pak se tomuto diktu opět podvolí spíše ti a ty, kteří musí „počítat“ (každou korunu), zatímco ti, kterým o peníze („pár desítek tisíc na dávkách“) nejde, tak u svých zajetých kolejí zůstanou. Ani implementace požadavku EU tak patrně neovlivní rozhodování bohatých (mužů), ale spíše těch chudších a chudých…
Ano, je smutné, že sami volíme ekonomickou (finanční) motivaci ve smyslu ztráty části nároku na příspěvek k tomu, abychom otce, či lépe druhého rodiče, přiměli k aktivnější a ideálně systematické péči, alespoň po určitou dobu. Ale snad i díky tomuto opatření máme možnost (znovu) si uvědomit, že péče je práce. A drahá, a nemám zde na mysli pouze finance…
Nakonec
Můžeme se rozhodně bavit o tom, zda toto navrhované opatření plynoucí z tzv. slaďovací směrnice EU není redundantní, či snad kontraproduktivní, a zda výše příspěvku má být odvozena od předchozího příjmu, ale podle mého názoru až po splnění několika předpokladů:
- až budou mít ženy stejné příjmy jako muži,
- až bude existovat garance zajištění péče o dítě předškolního věku (a to nejen od tří let věku) a
- až začneme zohledňovat nejen příjem ze zaměstnání, ale i domácí neplacenou práci.
Pak můžeme znovu diskutovat o tom, jestli požadavek EU není náhodou nadbytečný… Do té doby musím za sebe považovat rozhodnutí tuzemského zákonodárstva za polovičaté, a dokonce snad i z vnějšího pohledu alibistické.
Přitom i tato omezená doba nepřenosné rodičovské může přinést to, aby zaměstnavatelé přestali kalkulovat s odchody na mateřskou/rodičovskou pouze u žen. V lepším případě přestanou být takto obezřetní a nahlédnou rodičovství a péči (zde o malé děti) jako realitu a všem přínosnou, nezbytnou, smysluplnou až imanentní součást života mnohých lidí – a nikoli dočasnou překážku v práci – v horším případě budou toto (z jejich pohledu) riziko „distribuovat“ na osoby bez ohledu na pohlaví/gender, a tedy alespoň v něčem spravedlivěji.
Nevím, snad je můj názor formován situačně prostředím, ze kterého pocházím a kde nikdy příjmy nebyly právě vysoké – ani majetková situace. Což je další úroveň celého problému, tj. bylo by dobré nezohledňovat případně jen výši předchozích příjmů, ale i (ne)existenci majetku jako dalšího zdroje sociálního zajištění v případě nouze. Ale v nepřenosné části rodičovské, která je financovaná ze státní sociální podpory v jednotné výši, vidím potenciál minimálně dílčího posunu směrem k vyšší sociální spravedlnosti, kam patří i sdílení pečovatelských závazků (a neplacené domácí práce vůbec).
Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Sociologický ústav AV ČR