Občanské sdružení Berkat (čečenský nebo ingušský výraz pro štěstí, milosrdenství) bylo založeno v roce 2001 a jeho cílem bylo navázat na humanitární aktivity stejnojmenné organizace, kterou v Čečensku spoluzakládala novinářka Petra Procházková. Časem byly aktivity rozšířeny i o projekty v Afghánistánu nebo provoz komunitního centra v Praze. Tradicí je pořádání Bazaretů, novinkou nabídka ethnocateringu. Povídali jsme si s Markétou Vinkelhoferovou, dobrovolnicí, která působila přímo v Afghánistánu.
Proč jsi se rozhodla pro Afghánistán?
Bylo mým snem jet někam pomáhat. Koncem 90. let jsem se dostala do Izraele, dělala jsem au-pair v židovské rodině a pak jsem se začala zajímat i o Palestinu, o jejich kulturu, o lidská práva. To je země, která nedá nikomu spát v tomto ohledu. Když jsem se vrátila, začaly mě zajímat možnosti i tady, něco jsme s přáteli uspořádali, spíš jednorázové akce. V roce 2004 jsem přes Petru Procházkovou poznala Berkat a s nimi jsem začala tady v Čechách na dobrovolnické bázi spolupracovat na tzv. Bazaretech a v afghánském projektu Šťastné létající koberce. A pak nazrála doba, kdy jsem mohla odjet. Snila jsem o tom, jela bych kamkoliv na Blízký či Střední východ. Berkat dělá Čečensko a Afghánistán a pro ten jsem se rozhodla. Samozřejmě mě ta země taky zajímala, ale ne nějak a priori.
Jaké byly tvoje první dojmy, když jsi tam přijela?
První dojmy byly hodně pozitivní. Projela jsem dost arabských zemí předtím a krátce jsem byla v Íránu, udělala jsem si nějakou představu, a udělala jsem si ji horší, než byla skutečnost, ten první dojem byl dobrý. Ale Afghánistán je náročná a složitá země v tom, že ty těžkosti člověk pozná až po čase. Tím, že jsem projela hodně zemí, kulturní šok, který zažije Evropan, když přijede na Blízký či Střední východ nebo někam do zemí Třetího světa poprvé, se nekonal. Konaly se však průběžné těžkosti, které jsem jinde nezažila. Třeba se tam člověk nemůže nikde sám pohybovat. To jsem nesla těžce. A není to kvůli tomu, že jsem žena, ale že jsem byla cizinka. I když žena je tam ještě ohroženější než muž. Ale cizinka si zase může vzít burku, která se používá i jako bezpečnostní nástroj, když už není zbytí, tak si ji vezme třeba do auta a není poznat odkud je. Muž je poznat, může ho někdo napadnout nebo unést. Takže ta svoboda pohybu, nemůžeš jít nikam sama, potřebuješ ochranku, řidiče. Já jsem byla zvyklá pohybovat se sama, tady to nešlo. A další věc je neustálé nepohodlí. Ze začátku když nejde elektřina, tak to je romantika, večer při svíčkách, ale když ti to znemožňuje práci, tak tě to vyčerpává.
Co si myslíš o nošení burek?
Je to problém, ale v té zemi to tak je. Myslím si, že v Kábulu dobrá polovina žen je stále nosí. Spousta lidí u nás neví, že burka byla původně módní výstřelek z Indie, přišlo to asi před sto lety, ale ty burky byly bavlněné a příjemnější. Dnes jsou silonové, musí hodně vydržet a nejsou nejlevnější. Ženy je většinou mají na celý život. Nosily se i před Tálibánem, zejména na venkově, oni to jenom zavedli, že všechny ženy a povinně. Já to svým způsobem odsuzuji, ale nemůžeme nutit nikoho, aby si ji sundal. To je jako kdyby nás nutili, abychom chodili nahoře bez. Je to synonymum útlaku, ale je těžké s tím něco dělat. Třeba s jedním zaměstnancem jsme se o tom bavili a on říkal, že burka ne, ale šátek ano. A potom jsme jeli i s jeho ženou a ona měla burku. Tak jsem se ho na to ptala a on mi řekl, že to je kvůli lidem, lidé jsou špatní, tak kvůli nim se musí zahalit. A že si ji sundá, až vyjedeme z města. Nevím, jestli pak kvůli mně neměla problémy, protože já jsem jí říkala, že ta burka je podle mě špatná, tak ona ji pak odhodila a říká "je tady Markéta, máme demokracii" a vzala si jenom šátek, i když se hodně zahalila. Než jsem odjela do Afghánistánu tak jsem burku vnímala jako symbol útlaku a symbol Tálibů, ale pak když jsem byla tam, tak jsem chápala, že někdy je to i bezpečnostní věc a někdy jsou ty ženy tak zvyklé, že pro ně není přijatelné bez toho chodit. Takže to rozhodnutí se musí brát případ od případu.
Co si myslíš, že je největší úspěch Berkatu v Afghánistánu?
Máme tam tři projekty, mně se asi nejvíc líbí Šťastné létající koberce. Je to na vesnici, moc nevládních organizací tam nepůsobí, nejsou tam komunitní projekty, spíš tam někdo postaví nemocnici nebo školu. Pro nás je úspěch, že většina žen, které tam žijí, se naučily zpracovávat nějakým způsobem látku, naučily se šití, vyšívání. Kvalita je různá, ale většina z nich se to naučila. Některé ženy, s nimiž jsem se setkala v Kábulu, si za války v utečeneckých táborech ručními pracemi vydělávaly i na studium. Další úspěch je, že si spontánně otevřely školičku gramotnosti - čtení, psaní, počítání. Negramotnost je tam opravdu velká. Některé ženy se vyjádřily, že už mají, co jíst. Nemají peněz nazbyt, my také máme limity na to, co od nich můžeme vykoupit, ale netrpí hlady. Zatím situace neumožňuje, aby výrobky prodávaly tam, trh je přesycený a nakupujících málo. Všechny naše projekty mají stejnou myšlenku - pomoci lidem postavit se na vlastní nohy. V tomto duchu funguje další - ergoterapeutické dílny v psychiatrické léčebně v Kábulu pro pacienty s duševní poruchou a bývalé uživatele drog. Posledním projektem je podpora dvou kábulských očních klinik - afghánští lékaři se díky českému oftalmologovi naučili transplantovat oční rohovku a tak navracet lidem zrak. Nadále rozvíjejí své dovednosti, aby mohli lépe lidem pomáhat.
Co plánuješ dál?
Pořád spolupracuji s Berkatem, teď se spíš věnuji integraci cizinců v České republice, máme za sebou dva festivaly na podporu integrace cizinců a uprchlíků RefuFest a další aktivity se chystají.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).