Jak rozumět stárnutí

1.12.2014, Bohumíra Lazarová, FF MU
Pozitivní pohled na stárnutí a stáří převažující v posledních desetiletích proměňuje obraz stárnoucích lidí a odráží se v celé řadě pojmů, kterými se toto životní období – a lidé v něm se nacházející – označují. Dříve zcela obvyklému slovnímu spojení „staří lidé“ je dnes přisuzována spíše negativní konotace, a tak se vedle slova „senior“ stále častěji používá spojení „starší lidé“ či lidé ve věku. Pojem „starý“ v sobě zahrnuje sociální exkluzi, avšak „starší“ evokuje zdraví a sociální aktivitu.

Díky zvyšující se naději na dožití a dnes již relativně dobrému zdraví starší populace se období „stáří“ dělí na třetí věk (zhruba do 80 let) charakteristický velkými individuálními rozdíly a potenciálem plného aktivního života a čtvrtý věk (zhruba od 80 let) charakteristický tendencí k závislosti. Řada autorů zdůrazňuje existenci významných kvalitativních rozdílů mezi třetím a čtvrtým věkem. Do 80 let jde ještě o vysokou plasticitu, která je v následujícím období limitována hranicemi lidské adaptability (Staudinger & Baumert, 2009; Stuart-Hamilton, 1999). Lidé ve třetím věku jsou velmi heterogenní skupinou a nová terminologie tak více přispívá k pochopení jejich potřeb a lépe vyjadřuje aspirace této skupiny.

Černo-bílé stárnutí v sociálních reprezentacích

Stárnutí není jen biologickým procesem, ale i procesem psychosociálním. Představy o stárnutí jsou kulturně determinovány. Craciun a kol. (2012) uvádějí, že neexistuje jen samotný proces stárnutí, diskurz o něm se rodí ze vztahů mezi danou kulturou a daným časem. I stárnutí se tak stává „pouze“ sociálním konstruktem. Porozumět stárnutí po stránce sociální a psychosociální tedy vyžaduje analýzu kulturních, politických a ekonomických aspektů, hodnot či předsudků, které stárnutí sociálně kontextualizují. Významnou roli v dnešní době sehrávají také média.

Sociální reprezentace starších lidí se odvíjejí od dvou krajních podob. V první z nich je stárnutí vnímáno jako zátěž pro společnost. Tento pohled má své historické kořeny a dnes je implicitně posilován opakovaně zdůrazňovanou hrozbou stárnoucí společnosti a důsledky z toho plynoucími. Ve společnosti, která oceňuje produktivitu a spotřebu, jsou ti, kteří neprodukují, postradatelní. Společnost (tradičně) uctívá krásu, mládí a fyzickou sílu – ideologie mládí je v opozici proti zralosti staršího věku, ke kterému je vztahován nedostatek produktivity a úpadek. Negativní kognitivní stereotypy vůči stáří se formují již v dětství. Staří lidé jsou vnímaní jako ti „odpoutaní od společnosti a práce“ (Craciun, et al., 2012). Je u nich považováno za neobvyklé, chtějí-li si udržet to, co „měli dovoleno“ v mládí (např. sex, lásku, žárlivost). Riskují tím, že budou okolím vnímáni jako senilní nebo infantilní (Mendes, 2013).

Podle Haškovcové (2012) média svými nevhodnými prezentacemi přispívají k vysoké desolidarizaci populací. Od seniorů se očekává, že při neutěšené situaci na trhu práce uvolní místo mladším a také je možné nezřídka slyšet, kolik zdrojů stojí naše zdravotnictví dlouhodobě nemocní a umírající senioři. Odborníci, kteří se věnují negativně prezentovanému obrazu seniorů v médiích, se shodují v tom, že senioři jsou převážně představováni jako výrazně nesoběstační a nemohoucí a v důsledku pak zbyteční, osamělí a strádající po všech stránkách. Za takové situace se senioři nutně cítí být příslušníky obtížné generace a takové pocity mají vliv na jejich sebepojetí a sebevědomí (Haškovcová, 2012).

K negativnímu pohledu na stáří přispívají také rychlé sociální změny a rychlá produkce nových znalostí, a tedy i rychlé stárnutí znalostí ještě v nedávné době aktuálních. Tyto rozdíly ve znalostech a dovednostech zviditelňují propast mezi generacemi. Vytrácí se tak respekt a pokora k vědomostem, dovednostem, zkušenostem i moudrosti stáří. Žijeme ve společnosti, kde identita starších lidí se (znovu)vytváří ve srovnání s mladými, a v důsledku se tak proměňuje i identita starších lidí charakteristická pochybnostmi o vlastních schopnostech a možnosti uspět v rychle se měnícím světě.

Druhým sociálně prezentovaným extrémem je krajně pozitivní pohled na stáří a stárnutí, aktuálně (politicky) převažující. Aktivní stáří se dnes stalo ideologií. Tato idea je stará a v určitém ohledu kopíruje hnutí Černých panterů ze 70. let namířené proti sociální exkluzi lidí tmavé pleti mj. zdůrazňováním jejich kladných stránek a fyzické krásy. Analogické hnutí „Šedí panteři“ prezentuje stáří jako krásné se všemi znaky, které k němu patří: vrásky, šedé vlasy atd. Myšlenka krásného a aktivního stáří se např. staví proti povinným odchodům do důchodu a požadováno je i právo na práci v kterémkoliv věku (Mendes, 2013).

V souladu s tímto trendem jsou lidé třetího věku i v médiích zobrazováni jako soběstační, krásní nebo aktivní a nepřímo se tak formulují nové požadavky na starší populaci. Prezentace stárnutí v médiích, a zejména reklamách, je mnohdy rozhodující pro to, jak lidé napříč věkovými skupinami uvažují o stárnutí a stáří, jaké k těmto věkových skupinám zaujímají postoje a především, co od starších lidí očekávají. Analýzy těchto mediálních prezentací pak mohou zvýšit porozumění tomu, jak je dnes diskurz o aktivním stárnutí přijímán.

Sociální reprezentace stárnutí tedy nejen utvářejí a fixují představu stáří ve společnosti, ale mají i významný vliv na to, jak si lidé představují své vlastní stáří a o co v pozdějším věku usilují. Stárnutí není jen otázkou chronologického či fyziologického věku, roli hraje i vlastní pocit stárnutí a sociální srovnávání. Není definováno jen na základě změn, které člověk vidí v zrcadle nebo je vnímá v denních aktivitách, ale je tvarováno individuálními percepcemi a chováním. Lidé se mnohdy necítí tak staří, ale jako staré je spíše vnímá jejich okolí. Mladí lidé mají tendenci hovořit o stáří a starých lidech jako o stavu. V souvislosti se zvyšujícím se věkem je však stárnutí stále více chápáno jako proces a ne jako stav. Pocit „nejsem starý, ale stárnu“ má vliv na sebehodnocení (Craciun, et al., 2012).

Dimenze aktivního stárnutí

Kořeny myšlenky aktivního stárnutí lze nalézt již ve 40. a 50. letech minulého století, kdy byla socio-gerontology vzata v úvahu teorie aktivity a zdůrazněna tak důležitost aktivního životního stylu pro životní spokojenost (Lynott & Lynott, 1996). Vychází se v ní z přesvědčení, že prostřednictvím aktivity lze překonat nepřizpůsobivost a pasivitu, která doprovází procesy stárnutí a je zdrojem sociální izolace i pochybností o sobě. I když člověk během stárnutí prodělává změny anatomické, fyziologické i zdravotní, jeho sociální a psychologické potřeby zůstávají v mnohém stejné. Aby stárnoucí člověk odolal společenskému tlaku a izolaci, musí zůstat aktivní. Dokáže-li si dlouhodobě udržet aktivity z fáze své dospělosti, má větší šanci na spokojené stárnutí a stáří. Teorie aktivity také předpokládá, že člověk má, resp. může mít kontrolu nad svou sociální situací. Je zřejmé, a kritikové na to upozorňují, že myšlenka aktivního stáří je aplikovatelná spíše na střední sociální třídu a zdá se být „příliš optimistická“ pro nižší sociální třídy. Navíc nebere v úvahu emoční labilitu, životní ztráty či špatný zdravotní stav mnohých z těch, kterých se tato představa dotýká.

Pojem aktivní stárnutí je dnes používán jak v jazyce politickém, tak i sociologickém, psychologickém či zdravotním a poznamenává současné gerontologické diskuse. Pro aktivní stárnutí se mnohdy analogicky používá pojmů úspěšné stárnutí, častěji pak produktivní stárnutí nebo zdravé stárnutí. Je však zřejmé, že každý z těchto pojmů/přístupů akcentuje jiný pohled.

Boudiny (2013) rozlišuje jednodimenzionální a vícedimenzionální přístupy k pojmu aktivní stárnutí. Jednodimenzionální přístupy zdůrazňují buď ekonomické, nebo fyzické hledisko. Ekonomické hledisko podporuje zaměření na aktivitu ve smyslu prodloužení pracovního věku a iniciuje reformy týkající se vzniku nároku na důchod či zaměstnání důchodců apod. Druhý z úzce pojatých pohledů na aktivní stárnutí odkazuje na fyzické aktivity, které zvyšují vytrvalost, sílu, flexibilitu a vyrovnanost. Redukce pojmu aktivní stárnutí na ekonomický nebo fyzický aspekt však dnes obvykle nebývá všeobecně přijímána. Je kontroverzní vůči široce pojaté definici WHO a mnohdy ani nekoresponduje se sebepojetím a vůlí starších lidí, kteří nejsou příznivci fyzické aktivity, a přitom se za aktivní považují.

Vícedimenzionální (multidimenzionální) přístupy k aktivnímu stárnutí jsou odborníky i širší veřejností podstatně ochotněji přijímány. Podle ní se jedná o koncept opírající se o optimistické pohledy na stáří a seniory, který vyjadřuje potřebu změny v přístupu k začleňování seniorů do společnosti. Podstatou této změny je prohloubení vztahu široké společnosti k seniorům ve smyslu respektování a prosazování jejich práv a hodnot jako jsou nezávislost, důstojnost, účast na životě společnosti a seberealizace.

Má-li být stárnutí pozitivní zkušeností, pak delší život musí být provázán s rovnými příležitostmi, pokud jde o zdraví, účast na společenském životě a bezpečí. Aktivní stárnutí proto odkazuje k takovému přístupu k jednotlivcům i skupinám, který umožňuje naplňování potenciálu jejich fyzického, psychického i sociálního blahobytu (well-being) v průběhu života a začleňování do společnosti dle jejich potřeb, přání a možností. Zároveň umožňuje poskytovat jim ochranu, bezpečí a péči. Slovo „aktivní“ znamená v tomto kontextu nejen schopnost být fyzicky aktivní či být součástí aktivní pracovní síly, ale i přetrvávající participaci na společenském, ekonomickém, kulturním, duchovním i občanském dění (Evropská, 2012). Starší lidé odcházející do důchodu či lidé nemocní a handicapovaní mohou také zůstat aktivní a přispívat v rodinách, klubech a komunitách. Jde o široký proces optimalizace příležitostí pro zdraví, participaci a bezpečí s cílem zvýšit kvalitu života stárnoucích (Henkens & Schippers, 2012).

Vícedimenzionální přístupy podporují uvědomění si mnohých oblastí, na nichž se mohou starší lidé aktivně podílet. Aktivní stárnutí předpokládá kontinuitu aktivit realizovaných v dospělosti, které se týkají různých oblastí života. Za „aktivně stárnoucí“ jsou považování ti, kteří vykonávají placenou i neplacenou práci, smysluplně tráví svůj volný čas, vkládají své fyzické i mentální úsilí do sociálních aktivit. Aktivní stárnutí v širokém pohledu zahrnuje také celoživotní vzdělávání, prodlužování a postupné rozvolňování pracovní aktivity, různorodé činnosti realizované i v důchodu, snahu o rozvoj (udržení) vlastní kapacity a udržení zdraví (Oxley, 2009).

Úspěšné a aktivní stárnutí je považováno za pokračování „úspěšného“ života, proto je podporována myšlenka, že stárnutí je reprezentováno jako proces. Člověk do aktivního stáří nevstupuje, ale pokračuje v aktivním životě. Prediktory úspěšného a aktivního stárnutí jsou krásný a nestresovaný život, hezké prostředí, spokojenost v práci i doma, schopnost učit se z minulosti a vlastních omylů (Craciun, et al., 2012).

I když je koncept aktivního stárnutí veskrze pozitivní a optimistický, nelze mít nerealistická očekávání. Starší lidé, kteří mají pocit, že společenskému očekávání „být aktivní“ a „medializovanému obrazu aktivního stárnutí“ z jakýchkoliv důvodů nevyhovují, mohou být nespokojeni, zklamáni a zažívat pocity méněcennosti a selhání. To je naopak může odradit od další participace na sociálním životě. Rezignují pak na prodlužování aktivního a produktivního života. Cílem tedy není být aktivní za každou cenu, ale být šťastný navzdory limitům a udržet si angažovanost (Boudiny, 2013).

Literatura:

Boudiny, K. (2013). Active ageing: from empty rhetoric to effective policy tool. Ageing and Society, (33)6, 1077–1089.

Craciun, C., et al. (2012). Is being old what you see in the mirror? How middle–aged Romanians understand successful ageing and how to achieve it. Cognition, Brain, Behavior. An Interdisciplinary Journal, (16) 4, 495–508.

Evropská rozvojová agentura (2012). Manuál aktivního stárnutí. Praha: Evropská rozvojová agentura. Dostupné z http//:www.eracr.cz.

Haškovcová. H. (2012). Sociální gerontologie aneb Senioři mezi námi. Praha: Galén.

Henkens, K., & Schippers, J. (2012). Active ageing in Europe: the role of organisations. International Journal of Manpower, (33)6, 604–611.

Lynott, R.J., & Lynott, P.P. (1996). Tracing the course of theoretical development in sociology of ageing. The Gerontologist, (36)3, 749–760.

Mendes, F.R. (2013). Active ageing. A right or a duty? Health Sociology Review, 22 (2), 174–185.

Oxley, H. (2009). Policies for Healty Ageing: An overview. Health Working Papers (42). Paris: OECD.

Staudinger, U. M., & Baumert, J. (2009). Vzdělávání po padesátce: plasticita a realita. In P. Gruss (Ed.) (153–166). Perspektivy stárnutí z pohledu psychologie celoživotního a vývoje. Praha: Portál.

Stuart-Hamilton, I. (1999). Psychologie stárnutí. Praha: Portál.

Převzaté (a upravené) z publikace Age Management: Jak rozumět stárnutí a jak na něj reagovat. Možnosti uplatnění Age Managementu v České republice (M. Novotný a kol. autorů, Age Management, AIVD ČR, Praha, 2014. ISBN 978-80-904531-7-3).