Jsem unavená a Matyáš evidentně také. Nic už ho nebaví, nechce jít ani sám, ani za ruku, nechce sedět v kočárku a dokonce - a to je opravdu na pováženou - nechce ani jíst. Když se ptám, co by chtěl, nereaguje. Je naštvaný. Nestalo se mi to poprvé a, jak se znám, ani naposledy. Co jsem si to zase vymyslela? Než se dostaneme domů, on si vyřve plíce a já se přinejmenším zblázním. Pohybovat se s dítětem po městě, scházet se s přáteli, něco vyřizovat, či si prostě jenom někde na chvilku sednout a odpočinout, aniž by potomek trpěl, se prostě nedá. Tedy, nedá...
Konečně vidím spásný nápis Dětský koutek a vedle známá samolepka. Vcházíme: ještě projít přes kuřáckou část a jsme tu. Matyáš se vrhá ke klouzačce. „Zout botičky!“, snažím se předejít káravému pohledu obsluhy, zatímco si svlékám bundu a odkládám věci. Po nutných procedurách typu svlékání a zouvání se usazuji ke stolu, od kterého je vidět na dětský koutek a objednávám si toužebně očekávané kafíčko. Matyáš a s ním i dvě další děti okupují klouzačku a v přestávkách se přetahují o velké molitanové polštáře, ze kterých se pokoušejí stavět domečky. Mého syna zatím nejvíc baví rozbíjet je ostatním, ale i hra na schovávanou je někdy velká legrace.
Na podlaze dětského koutku je koberec (proto ono zouvání), vedle stojí pár dětských sedaček k jídelnímu stolu. Když některé dítě přestane bavit klouzačka (což se třeba tomu mému sotva kdy stane), jsou tu k dispozici židličky a dva stolky na kreslení, spousta plyšáků a knížky (spíše tedy jejich torza). Naneštěstí se i tady projevuje věčný problém dětských koutků – spousta věcí je rozbitých a jiným zase chybí některé součásti. Vláčkodráha bez vláčků pozbývá smyslu, stejně tak autíčka bez koleček. Nedostatky dětského koutku bych přičetla jejich návštěvníkům a návštěvnicím, ne každý se chová k „cizímu“ stejně jako ke „svému“. Co bych ale ocenila přímo ze strany podniku, je nočník nebo dětské prkénko na záchodě. Ty postrádám vlastně téměř všude (i tam, kde jsou dětské koutky) a přitom to není záležitost nákladná ani náročná na prostor.
Matyáš pookřál a já se postupně zbavuji špatného pocitu. Přestávám myslet na to, že on trpí, zatímco já s ním pobíhám po městě. Více takových míst a můj život by byl spokojenější. Nemusela bych totiž přemýšlet, jestli upřednostním přání své, či přání dítěte. Bylo by možné skloubit oboje a bez černého svědomí. Na dveřích restaurace a kavárny Therapy ve Školské ulici v Praze 1 je samolepka Místo přátelské rodině a já vím, že sem můžu s dítětem kdykoli a bez výčitek.
Více o iniciativě Místo přátelské rodině včetně seznamu oceněných míst naleznete zde.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).