x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

Mozaika vzpomínek na Jiřinu Šiklovou

31.5.2021, tým Gender Studies

V roce 1991 JIŘINA ŠIKLOVÁ založila Gender studies, protože jako socioložka si uvědomovala, že tento obor v ČR chybí, a že gender je důležitá sociální kategorie, která významně ovlivňuje životy lidí. Je mi velmi líto, že se nedočkala oslavy 30. výročí, které si připomeneme letos na podzim. Po celou dobu existence GS s námi zůstala v kontaktu, i když aktivní působení předala mladším generacím. Sledovala nás z povzdálí, ale stále tu byla se svou osobitou životní moudrosti a velkým srdcem. Svým odkazem bude stále s námi, je mi ctí, že za celý tým GS můžu říct, že byla součástí našeho života po profesní i osobní stránce. 

Když se řekne Jiřina, jako první asociace se mi vybaví dialog, rozhovor. Ať už v jejím pražském bytě v Klimentské, nebo na chalupě v Jelenově, diskutovaly jsme různě – někdy přísně racionálně a logicky, jindy emotivně a halasně. Ale vždy plodně ve smyslu vzájemného rozšíření obzorů. Bez ohledu na to, zda jsme se nakonec shodli, či ne, získali všichni diskutující více či méně novou perspektivu náhledu na problém. A právě to byl podle Jiřiny hlavní smysl dialogu – nejen mluvit, ale především se navzájem poslouchat. Vidět na chvíli problém z jiné perspektivy. A ta mohla být, a často také byla, provokativní a kontroverzní. Nikdy nešlo o vítězství v debatě, o to, aby kdokoli svůj protějšek umlátil argumenty a často ty rozpravy přinášely víc otázek, než odpovědí, ale to bylo přesně to, co nás v uvažování (nejen) nad genderovou rovností, posouvalo dál. Bude nám bez ní smutno...❤ 

Helena Skálová, ředitelka Gender Studies

 

Nejlepší na Jiřině bylo, že se nedala jednoduše strčit do šuplíků a onálepkovat. Díky pašování knih, které dělala v sedmdesátých a osmdesátých letech v přísném utajení, musela stát trochu mimo společenství Charty, potřebovala být spíše neviditelná a méně nápadná, neupozorňovat na sebe. V noci se plížila z bytu, o její činnosti nemohl vědět ani její muž, vždy čekala, až usne. Byla připravená na všechny nástrahy, které mohla potkat, dodnes si ji představuju, jak probíhala prázdnou noční Prahou na místo střetu, tak živě nám to popisovala. Byla to činnost, kterou nemohla dělat bez rozmyslu, osobní odpovědnosti a vědomí velkého rizika.

V devadesátých letech, navzdory převládajícím intelektuálním a společenským názorům si uvědomila důležitost kategorie genderu při reflexi společnosti a znovu stála spíše osamocená se svým postojem. Přesto a proti proudu se jí podařilo odstartovat vznik knihovny Gender Studies a etablování oboru na českých univerzitách. Obklopila se lidmi, kteří myšlenku podpořili (a se kterými ne vždy souhlasila) a otevřela okno české společnosti novým směrem, opět se svým individuálním, nebojácným a racionálním postojem intelektuálky, ale i politického člověka.

Řekla bych, že právě proto byla v diskusích tak fantastická, mnohdy její přístupy nebyly očekávatelné, provokovala, chtěla slyšet, co si myslíme. Někdy prostě měla jiný názor, ale stejně byla schopná tvrdit opak, aby probouzela diskusi. Přitom jí z očí úplně srčely jiskřičky, jak si to užívala. Byla nesmírně zábavná a pohotová. Nezapomenutelná intelektuální cvičení v pozdních hodinách u ní doma, kam jsme si jako tým Gender Studies v jeho obměnách, chodili odpočinout od náročné práce. Jiřina nás pomohla vybavit na pracovní život, který není a nebude jednoduchý, bude vždy trochu proti proudu, ale má velký smysl. A to byl její hlavní odkaz, dělat věci, které mají smysl, s nasazením, pořádně a s rozumem v hrsti. Doufám, že její odkaz udržíme a rozvineme. 

Lada Wichterlová

 

Jsou to takové střípky, ze kterých mi dochází, jak moc jsem Jiřinu měla ve svém životě ráda. A jak moc byl její elán a její pohled na svět obohacující pro každého, kdo s ní přišel do kontaktu, a dokonce i pro ty, kdo ji vůbec neznali.  Jsem moc ráda, že jsem jednou z jejích „holek z Gender Studies“, jak o nás i s námi vždycky mluvila.

Ten životní elán, s jakým se pouštěla do všeho, co podle ní mělo smysl, přestože to mnohdy nebylo jednoduché, byl hrozně nakažlivý. Diskuse s Jiřinou nikdy nebyly nudné, a kdyby se náhodou nudné začínaly zdát, vždycky přišla pohotově s něčím nečekaným, s humorem sobě vlastním začala vyprávět své sexuální zážitky, které ale neopomněla vždy provázat s celospolečenskou situací té doby a rozpoutat novou diskusi nad tímto tématem. Večírky u ní doma i na její chalupě v Jelenově mám spojené s jejím vyprávěním, historkami, bouřlivým smíchem a často i alkoholem, který se ale nevylučoval s hlubokými myšlenkami, nad kterými stojí za to přemýšlet. Zajímala se o současný svět, o nová témata, která přináší, zároveň ale hodně těžila ze svých zkušeností a uměla věci dávat do souvislostí. Jiřina s námi nevedla hovory o blbostech, na to jí byl čas příliš drahý, chtěla diskutovat, otevírat témata a i za cenu neshody je posouvat. Pro ostré slovo nešla daleko, ve věcech měla hodně brzy velmi jasno, kolikrát jsem slyšela: „Promiň, ale meleš pěkný blbosti!“, případně zhodnotila právě poskytnutý rozhovor slovy: „To byla ale pěkná kráva! Vůbec tomu nerozuměla! Promiňte mi to, holky, ale byla“. Člověk jí to ale nějak neměl za zlé, nevím, jestli díky těm omluvám, které tak často používala, asi spíš ale proto, že to dělala s takovou lehkostí, s jakou vypadalo, že žije celý svůj život.

Hodně mě inspirovala, hodně mě bavila a cokoli napíšu, zní mi jako klišé. Osobně ji budu mít uloženou ve vzpomínkách, kde se snoubí opravdový zájem o diskusi jako nejdůležitější nástroj k posouvání témat a společnosti s radami do života typu: „Holky, na potrat je nejlepší čaj z routy, horká vana a hodně červenýho vína.“ A možná jí časem i uvěřím, že kuřecí křidýlka jsou vegetariánské jídlo, protože na nich není moc masa. 

Markéta Štěpánová

 

Být přítomná a slyšet její nezaměnitelný hlas, intonaci, smích. Poslouchat a doptávat se. Nechat se vzdělávat. Povídat si. Vysvětlovat, argumentovat, smát se a bavit se, pít. Účastnit se spolu s ní seminářů a přednášek, doprovázet ji z akcí a projít si Prahou s jejím výkladem: kde kdo bydlel, jak jsou jednotlivé průchody propojeny, jak zde předávala zakázanou literaturu, nebo z jaké budky dávala komu další pokyn. Kdo zažil, pochopí. Slyšet její „Jestli to přežijem, tak se vožerem“ – ano, přesně takhle. Tak to už nebude… a já bych tak moc ráda. Moc, Jiřino! Znamenala jsi pro mne hrozně moc.

Klára Cozlová Čmolíková

 

Jiřinu jsem měl rád, nevím, jak jinak to napsat, a vážil jsem si jí jako jen mála lidí, které jsem měl možnost ve svém životě osobně poznat. Poprvé jsem ji potkal v roce 2000, kdy jsem nastoupil jako student na katedru sociální práce FF UK, kterou (spolu)založila, dlouhá léta vedla, a ještě déle zde učila. Dokonce to byla také ona, kvůli komu jsem se cíleně na tuto školu hlásil – samozřejmě vedle zájmu o obor – protože jsem ještě jako středoškolák četl jeden její text, který mě zaujal do té míry, že jsem si říkal, že by bylo skvělé u ní studovat. Jiřina byla jako učitelka tak trochu nevyzpytatelná, člověk nikdy nevěděl, na co se bude u zkoušky ptát, nejela po linii nějakých jasných témat či otázek, ale pochopení celku a schopnosti diskutovat a argumentovat. Navíc pro nějaké ráznější slovo nešla nikdy daleko, měla totiž úžasně ironický smysl pro humor. Pro člověka, který nebyl dosud zvyklý na tento typ dialogické výuky a zkoušení, to nebylo snadné a držet s ní krok byl mnohdy nereálný intelektuální úkol – to ostatně platilo až do její nečekané smrti. Osobněji a častěji jsem se s Jiřinou začal potkávat v organizaci Gender Studies, kam jsem nastoupil v roce 2015, ale opět to byla také ona, kdo podnítil můj zájem o intersekci sociální práce a genderové optiky, protože takto koncipovaný předmět na FF UK dlouho učila. V Gender Studies jsem již měl možnost poznat Jiřinu skutečně „zblízka“, na vánočních večírcích, při návštěvách u ní doma, na její chalupě v Jelenově i různých akcích, a potykat si s ní. Dlouho jsem pro ni byl: „Kterej ty jsi? Ksicht znám, ale nevím…“ a není divu, protože lidí, kteří se okolo ní v různých souvislostech míhali, musely být zástupy. Jsem rád, že jsem pro ni byl po letech skutečně Pepa a ne ten „známý-neznámý“ týpek, současně je mi líto, že tato etapa netrvala déle. Když jsem měl příležitost hovořit s ní v únoru naposledy, nic ani zdaleka nenasvědčovalo tomu, že by se měl blížit její „konec“. O to více mě její smrt zaskočila a zasáhla… V každém případě, Jiřino, děkuji, za vše, a opravdu na Tebe nikdy nezapomenu, byla jsi nedostižným vzorem, inspirací a živlem!

Josef Vošmik 

 

„A k jaké Jiřině na ten večírek jdeš?“ ptá se máma, když ji vyprávím o svých plánech na další týden.

„No k Jiřině Šiklové.“

„Cože, ty chodíš na večírky k Jiřině Šiklové?“

„A ty ji znáš?“

„No jasně,“ říká máma, „já ji hodně obdivuji a mám ráda její knížky“. „Tak to já ti nějakou přinesu podepsanou…,“ zakončuji naši krátkou rozpravu.

Díky Jiřině jsem objevila úplně jinou mámu, než kterou znám. Takhle banálně jsme s mamkou objevily, že společně obdivujeme, fandíme a necháme se inspirovat Jiřinou. Jiřino, díky za to! 

Johana Jonáková

 

S Jiřinou jsem se potkala pouze párkrát, ale zanechala na mě ohromný dojem. Když jsem k ní poprvé přišla na večírek, již ve dveřích nalévala skleničku s vínem a vyprávěla historky o svém sexuálním životě či jiných zážitcích s úžasným nadhledem a smyslem pro humor. Nezaměnitelně elegantní, vždy s rtěnkou a šibalským úsměvem a také svou láskou ke knihám a životu se nápadně podobala mojí babičce, která odešla téměř na rok přesně před ní. Bylo mi ctí Jiřinu díky Gender Studies poznat trochu blíže, zůstane mi velkou inspirací.

Marie Mrvová

 

Fotografie pochází ze slavnostního předání pamětní stříbrné medaile Senátu Jiřině Šiklové za úsilí o záchranu zakázané literatury a rozvoj občanské společnosti a svobody, dne 17. června 2020, v den jejích 85. narozenin.

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *