Vážené čtenářstvo,
s červnovým číslem vám představujeme téma tělesné autonomie, které propojuje feminismus, lidskoprávní aktivismus a mnohá další hnutí a snahy usilující o sociální spravedlnost, respekt k diverzitě či lidskou důstojnost.
Vzhledem k tomu, že nás všechny hluboce zasáhlo náhlé úmrtí zakladatelky GS Jiřiny Šiklové, rozhodli jsme se do tohoto čísla zařadit mimotematickou, ale aktuální mozaiku vzpomínek, kterými bychom rádi připomněli její život a společně strávené vzácné okamžiky. Jiřina nám bude se svou moudrostí a velkým srdcem nesmírně chybět, ale její odkaz a inspirace nás budou provázet dál.
Ale zpět k tematickému obsahu tohoto čísla. Tělesnou autonomii chápeme jako samosprávu vlastního těla, výsostné právo na samostatné rozhodování o vlastním těle v souladu s naší tělesnou integritou a osobními potřebami. Jak říká Audre Lorde, „Nerozdělují nás naše odlišnosti. Je to naše neschopnost tyto odlišnosti rozpoznat, přijmout a oslavit.“
Zamyšlení nad tělesnou autonomií dětí a pozitivnímu vztahu k vlastnímu tělu, který si budeme již od školky, přináší naše kolegyně Markéta Štěpánová. Proč je odškodné za nucené sterilizace převážně romských žen tak důležité a jakou roli zde hraje institucionální rasismus, vysvětluje ve svém článku Gwendolyn Albert (anglický originál si můžete přečíst zde). Jaká je cesta pro lidi z Polska, řešící v Česku možnost potratu? Ekonomickým překážkám, nerovnostem a interrupci jakožto sociálnímu právu se ve svém textu věnuje Justyna z iniciativy Ciocia Czesia. Jaká máme v české legislativě slepá místa a mohou skutečně trans* lidé rozhodovat o vlastním těle? Na výzvy procesu tranzice se zaměřuje Barbora Soukupová z Trans*parentu.
Kdo jsou intersex* lidé a proč se o nich téměř nemluví ani uvnitř LGBTQ+ komunit? O tělesné autonomii, problematice tzv. normalizačních operací intersex* dětí a o ztrátě kontroly nad svým tělem se dozvíte v rozhovoru s aktivistkou M. Neviditelní, tolerovaní – na to, jaká je integrita osob se zdravotním postižením v zaměstnavatelské praxi, se zaměřuje naše kolegyně Klára Cozlová Čmolíková. Dalšímu tabuizovanému tématu – sexbyznysu – se v osobní reflexi s názvem Tělo jako pracovní nástroj věnuje Dina Friedmannová. A na vlně osobního prožitku, tentokrát feministické reflexe zkušenosti práce v modelingu, pokračuje i text Barbory Řihákové Tělo modelem.
Světem tance zatřáslo nedávné multimediální představení metaBALETKY Miřenky Čechové. Komu vlastně patří performující tělo a jak funguje tělesná autonomie v tanci, se dozvíte i v článku Lucie Hayashi. Vaší pozornosti by neměla uniknout ani anketa o umění [níže], kde odpovídá Lenka Klodová, Just Karen a Lucia Kašiarová. Prázdninové tipy na čtení pro děti již tradičně doporučuje Kateřina Čopjaková, pro starší čtenáře*ky připravila tematické “hity” z naší knihovny Lucie Königsmarková. Novinkou je v tomto čísle rubrika Ze světa múz – postupně budeme představovat krátké umělecké literární příspěvky, jakými jsou básně, úryvky povídek nebo fejetony. Tematicky se sem krásně hodí báseň Zuzany Husárové Plošiny o orgasmech, se kterou jste se mohli setkat v rámci autorského čtení k MDŽ.
Na tomto místě bych ještě ráda upozornila, že jelikož jazyk vnímáme jako dynamický proces, který se neustále vyvíjí a je tvořen lidmi a pro lidi, snažíme se ve zpravodaji o ještě genderově citlivější jazyk než dříve. O jazyk, který je inkluzivní a zahrnuje pestrost a fluiditu genderových identit, včetně nebinárních lidí. Proto občas v textu potkáte hvězdičku* nebo podstatné jméno hromadné, jako je “čtenářstvo”. Věříme, že tento přístup odráží současnou potřebu, je feministický a solidární, byť zatím neexistuje žádný jednotný úzus a jedná se o neustálý proces učení se a hledání různých způsobů, jak s jazykem citlivě pracovat.
Na závěr vás srdečně zveme hned na dvě události. Za Gender Studies pořádáme 18.6. online konferenci, kde budou vyhlášeny výsledky soutěže o ocenění Firma roku: rovné příležitosti, jejíž letošním tématem je management mateřské a rodičovské. Druhou pozvánku si připravila Zuzana Štefková na výstavu Vagina Fantasy umělkyně Marie Lukáčové, kterou můžete zhlédnout do konce června v galerii Artwall.
Zvláštní poděkování patří Eko buňce AVU za výtvarné ztvárnění coveru tohoto čísla.
Přeji inspirativní čtení a příjemné, solidární léto s pozitivním vztahem (nejen) k vlastnímu tělu
Za redakční tým
Marie Mrvová
Vnímání vlastního těla, jeho vzhledu, estetičnosti, ale i nároku na něj a jeho dostupnost jsou témata velmi důležitá pro každého člověka. Od pocitů s tím spojených si vytváříme představu o vlastní hodnotě, podle toho na sebe nahlížíme a necháme nahlížet jiné.
Principem tělesné autonomie je přesvědčení, že každá jednotlivá lidská bytost má právo kontrolovat, co se děje s jejím fyzickým tělem. Tuto myšlenku ale začaly právní systémy brát v lidských dějinách vážně teprve nedávno.
Jak shrnout 14 let bytí modelkou a zároveň feministkou do nějaké souvislé reflexe o těle? Těžko, ale pokusím se o to.
Tělesná autonomie je pro mě jako performera velkým tématem. Už jsem byl součástí několika představení, ve kterých jsem byl úplně nahý, a byla to pro mě velmi silná a osvobozující zkušenost. Uvědomil jsem si díky tomu, že si i jako queer nebinární člověk sám už od dětství nesu spoustu studu ohledně svého těla a nahoty. Taková autonomie tedy pro mě znamená především absolutní svobodu a oproštění se od předsudků ostatních, ale i svých.
Společensky je tělesná autonomie více omezována nepochybně u žen, každopádně věřím, že se každý musí podívat nejprve do sebe, pokud z jakéhokoliv důvodu svobodu ostatních omezuje.
Drag mi pomohl objevit tělesnou svobodu v tom smyslu, že mi dává svobodu celkově – vyjadřovat se jak chci, a zkoumat tím svoji identitu. Takže to se potom přelije určitým způsobem do všeho. Autonomie určitě tkví i v možnosti svobodně vyjadřovat svůj gender a identitu, a drag je pro tohle skvělý pomocník. Ale v ideálním světě by takovou svobodu měli mít všichni. Tak možná je řešením, aby dělali všichni drag
Výtvarné umění je, vedle tance a divadla, ideální platformou pro výzkum tělesné autonomie. Pro mě bylo zásadní uvědomit si rozlišení těla fyzického a reprezentace těla. Oči mi v 90. letech otevřely vedle feministické literatury také texty teorie postindustriálního obrazu Viléma Flussera a Susan Sontag. Na tomto základě jsem objevila tvůrčí strategii, kdy proti sobě stavím masmediální obrazy a své vlastní reálné tělo s jeho parametry a proměnami, způsobenými časem i porody a péčí o rodinu. Vznikají tam mnohdy humorné situace, zvláště při práci s obrazy žen z pornografických tištěných materiálů. Tento humor, máme ho my Češky a Češi moc rádi, je nástroj kritiky. Zvenku se podobá klasickému humoru xenofobnímu, ale osobní přítomností autorky se stává existenciální.
Díky sexistické reklamě, jednostranné falocentrické pornografii, homofobním vtipům apod., je pořád dost materiálu, vůči kterému se může umělkyně a umělec vymezovat. Tahle reaktivní kritika tvorbou je sice už dlouho známá, ale stejně by měla existovat jako ostražitý hlídací pes. Pak je zde další silný proud, a to aktivní tvoření vlastního sebevědomého sebeobrazu. Na práci s vlastním tělem je nejúžasnější propojení s fyzickými i sociálními proměnami konkrétních těl v čase. Tvůrčí princip propojující život a tvorbu, kdy se obsahy děl přímo žijí, tak umělkyni a umělce provede etapami zaměřenými na vlastní sexualitu, na těhotenství, mateřství, souboje v pracovních oblastech atd. Já se nyní těším na fázi, kdy tělo umělkyně a umělce stárne. Vznikne mnoho zásadních děl, která budou mít emancipační potenciál týkající se ageismu, osvětlí opomíjené období poslední třetiny života, které nese velmi těžké existenciální otázky.
Právě moje tělesná autonomie je aktuálně narušena nemocí. Jsem v procesu léčby rakoviny prsu pomocí půlroční předoperační chemoterapie. Nemám problém s vnějšími změnami, ztrátou vlasů, zhoršením kvality pokožky. To jsou všechno znaky léčení. Kdybych tu rakovinu neléčila, nebyla by vidět. Cítím ale narušení své autonomie v tom, že zastavení tak agresivních změn nedokážu vlastními silami, nepomůžou vitamíny a procházky. V tomto smyslu jsem „bitevním polem“, takovým pasivním polem, po kterém proti sobě dupe zákeřné bujení a chemickými zbraněmi vyzbrojená medicína. Jsem pole v zimě. Ať se na mně teď děje, co musí, já se soustředím na jaro.
Tělo vnímám jako vesmír s veškerou jeho nekonečnou rozlohou, neprobádaným prostorem, pro člověka s ještě nepoznanými záhadami, všeobsažnou moudrostí. Právě z těchto důvodů je tělo v umění nepostradatelné, nese s sebou všechny odpovědi i otázky zároveň, tělo je prostorem tak fyzickým jako metafyzickým, objektem, o který se můžete opřít, když si nevíte rady, abyste se opět propadli ještě hlouběji k dalším otázkám, nebo spíš nevyjeveným, ještě nezformovaným odpovědím. A právě tento meziprostor je momentem, ze kterého umění vychází, prostor mezi představivostí, reakcí, formováním a opětovným ztrácením.
Pohybuji se v komunitě lidí, kteří vnímají tuhle morfující hmotu, a ne nutně ji potřebují definovat, pojmenovávat. A proto i gender je z mého pohledu něco, co se mění každý den, je to spíš mentální pokus v některém z daných momentů zachytit, pojmenovat, jak se já vnímám ve vztahu k společnosti nebo jak se společnost vnímá ve vztahu ke mně. Gender není nic, s čím by se měl člověk trvale identifikovat, je to spíš pomůcka pro to, aby nás rychleji identifikovali ostatní. Je to ale skutečně ulehčení? Pro někoho ano, pro ostatní není ani potřeba se nad tím zamýšlet tímto způsobem. A to je dobře. Nejkrásnější těla zachycená uměním napříč dějinami jsou právě ta na rozhraní jakýchkoliv genderových identifikací. Těla tak přítomná ve své vesmírné podstatě, až ztrácejí jasnou konturu genderových typologií.